Když jste teď slyšel o Gehmovi, asi jste si vzpomněl i na události z Baden-Badenu, že?
Jenže tehdy se to přihodilo v dostihu, ne na tréninku. Vedle na dráze čekala rychlá pomoc, vrtulníkem mě okamžitě odvezli do nemocnice.
Co si z toho pádu pamatujete?
Nic. Až jak jsem se probudil v nemocnici. Ani žádný videozáznam neexistuje, všechno znám jen z vyprávění. Můj Veron udělal salto a zalehl mě, přes nás pak šel ještě další kůň. Na čtvrt hodiny mi vysadilo srdíčko, ale elektrickými šoky ho nahodili zpátky. Každej mi pak vyprávěl, že jsem měl štěstíčko.
Říkáte to jakoby nic. Přitom jste přežil klinickou smrt!
Už na to vůbec nemyslím, mám spoustu jiných starostí. Všichni jezdíme s vědomím, že se něco takového může stát. Je to holt naše práce, náš život i úděl. Vím, jaké starosti si asi právě dělá Peterova rodina. Ale můžu mu jen na dálku držet palce. Zdravotní péči mají v Německu dobrou, tak rychle jako v Baden-Badenu by se u nás o mě nepostarali.
Když jste se vracel do sedla, neobával jste se, že příště už štěstí mít nemusíte?
Já jsem povaha, která život bere, jakej je. Teď jsem řídil auto v mlze na Domažlicku a třikrát měl namále. Lidi jezděj, kde nemaj, najednou se vyřítí přímo proti vám. Jezdit autem v takovém nečase je daleko nebezpečnější než na koni.
 Na druhém místě doběhl ve Velké Pardubické 2004 Retriever s žokejem Josefem Váňou. |
