Jeho podpisy uzavírají objednávky nedovolených preparátů. Znamená to, že je padouch, který musí být odsouzen? Vypadá to, že ano. Otázky však vždy nemají jednoduché odpovědi.
Doping československých sportovců řídil stát. To zjištění zapůsobilo jako senzace. A přitom se o této praxi už léta ví. Již po pádu režimu se objevila první svědectví. Antidopingový výbor ČR vydal doporučení, aby se funkcionáři či lékaři „namočení“ do utajeného programu dopování kolem sportovců dále nepohybovali.
Přesto stále není úplně popsáno, jak přesně byl sport v dobách totality zasažen rakovinou dopingu a jaké to mělo konkrétní důsledky.
Dohromady se slévají odlišné případy, z nichž vzniká koktejl podivné chuti. Proto je na místě opatrnost. I při hledání viníků. Je jich totiž víc, než by se hodilo.
Zlo dopingu se promítá do bermudského trojúhelníku sportovců, jejich trenérů a funkcionářů i lékařů, v němž se někteří ztratí a jiní z něj zase zničehonic vyplují.
Sportovci jsou bráni jako jednoznačná oběť. Oni byli postiženi, jejich zdraví mohla předepsaná dopingová kúra těžce nahlodat. Kdo nikdy nesportoval, nepochopí, jaké to je, přijet po měsících dřiny na závody a dívat se bezmocně na záda soupeřům, kteří jsou zásluhou anabolik o metry vpředu.
Je těžké odolat pokušení mefistofelů v bílých pláštích, kteří nabízejí „pomoc“. Je svůdné říct ano a začít se měřit s nejlepšími borci z NDR nebo Sovětského svazu, kde se doping natvrdo ordinoval ve velkém.
Doping řízený státem
Navzdory tomu mohli odmítnout podepsat souhlas se zařazením do „programu specializované péče“.
Byť tím riskovali, že budou vyřazeni z reprezentace, která musela v zájmu socialistické tělovýchovy importovat medaile z nejvýznamnějších mistrovství. Mnozí však navíc ještě tajně nakupovali anabolika na černém trhu nebo v zahraničí.
Trenéři a funkcionáři sportovních svazů vybírali nejlepší adepty pro tajný program. Nejtěžší je však provinění lékařů, kteří víc než jiní stojí před imperativem etických principů. I oni stáli před volbou, jakkoli nesvobodou: buď budu souhlasit s tím, co se děje, nebo odejdu z dobrého místa.
Pokud přímo nedrželi v ruce injekční stříkačku či plato tablet, přinejmenším je musí tížit morální spoluodpovědnost za to, co se dělo.
Vrací se spor o to, nakolik může a má jednotlivec vystoupit proti systému.
Politikům jejich kolaborace s minulým režimem prochází. Lékařům ne – šlo přece o zdraví a někdy dokonce o život.
Zarážející nicméně je, jak se dnes dělí aktéři státem řízeného dopingu před soudem veřejnosti na obviněné, svědky, či dokonce žalobce.
Jaký je rozdíl mezi doktorem Krejčím a docentem Pavlem Stejskalem, jenž byl ředitelem Ústavu národního zdraví pro vrcholový sport, který měl na starosti tajný výzkumný program? Zapletla se nějak Růžena Šlechtová, uznávaná ředitelka Laboratoře dopingové kontroly v Praze?
Je přece známo, že sportovci procházeli řízenými testy. Jinak toho víme příliš málo. Krejčí měl vlastně smůlu. Když se ho televizní reportéři ptali na jeho minulost, prošel si soukromou torturou.
Zprvu zaváhal, přesto pak odpovídal. "Byla to chyba, životní omyl," přiznal. Jiní, jako šéf vzpěračů a bývalý trenér Emil Brzóska, bez skrupulí řekli: "Byla jiná doba..." Dalším se nechtělo mluvit vůbec. "Pro mě je to uzavřená kapitola," vyhnula se dotazům koulařská rekordmanka Helena Fibingerová, mimo jiné členka Rady České televize.
Pokud chceme soudit, dělejme to. Ale s perfektní obžalobou a suďme všechny, kdo si to zaslouží.
