Když postavou drobná dáma vzpomíná na Mexico City, kde se pod pěti kruhy postarala o senzaci, kroutí hlavou, jak ten čas letí.
„Je těžké přijmout, že už to je padesát let. Nepřipadá mi to tak dlouho. Nepřijde mi, že jsem už o tolik starší,“ říká Duchková-Neveklovská skoro smutně. Přesto se lehce usměje a prohodí: „Byla to krásná chvíle, když jsem získala zlato.“
První a dosud jediné pro zemi uprostřed Evropy v plaveckých sportech.
Její úsměv je dokonalý.
Aby ne, u Duchkové-Neveklovské neplatí ono otřepané „kovářova kobyla chodí bosa.“ Už v Československu vystudovala zubařinu, poté to samé zvládla také v zámoří a dlouhá léta tam vedla vlastní ordinaci. Až loni ji odprodala a pro nového majitele teď pracuje.
Půlmaraton v 66 letech
Mohla by odpočívat, užívat si zaslouženého volna. Jenže drobné dámě to zkrátka nedá. Je aktivní, ráda se hýbe, ostatně nedávno zaběhla ve floridském zábavním resortu Disney World půlmaraton.
Za dvě hodiny a 39 minut.
„Stejný čas měla vítězka maratonu, ale ta byla o krapet mladší,“ pobaví. „Běželo se mi prvních patnáct kilometrů dobře. Dál to bylo horší, snad mě nikdo neviděl, protože to moc běh nepřipomínalo,“ zažertuje.
„Nikdy jsem neběhala, ale moje starší dcera se rozhodla, že chce na její čtyřicátiny běžet maraton v Disney World. Když řekla, že poběží, tak jsem odpověděla, že do toho půjdu také. Maraton je na mě trochu moc, tak jsem běžela půlku po boku mladší z dcer,“ vypráví vitální rodačka z Prahy, jak se zrodila nelehká výzva.
OCENĚNÍ. Milena Duchková-Neveklovská (zcela vlevo) přebírá cenu pro jednu z nejvýraznějších postav v dějinách českého, respektive československého plavání.
Sport vnímá jako nezbytnost, chce prospět svému zdraví, vypadat dobře, nenabírat zbytečná kila. „Jinak to jde s člověkem ve vyšším věku z kopce. To ještě poznáte,“ popíchne novináře.
Do vody sice Duchková-Neveklová už dávno neskáče, zalíbil se jí ale třeba tenis, osudový sport jejích dcer. Ostatně doma ve Vancouveru (do Kanady emigrovala před 39 lety) má od nich stále spoustu trofejí.
Nejblyštivější sportovní úspěchy v rodině ale bezesporu dobyla sama. Ať už jde o zmíněný titul olympijské šampionky z Mexika nebo o stříbro z mnichovských her (1972).
Málem ji nechali plavat
Když přemítá o tom, jak rychle roky plynou, nejde se jí divit. Vždyť před padesáti lety zažila vrchol kariéry mladičká, v pouhých šestnácti letech. Tehdy ještě neuměla zcela docenit, jak výjimečného počinu dosáhla. „Bylo mi šestnáct a úplně mi nedocházelo, jak velký to byl závod,“ přiznává.
Při skocích z desetimetrové věže porazila i Sovětku Natalii Lobanovovou a Američanku Ann Petersonovou, ty si rozdělily zbylé kovy. Sama se nesmazatelně zapsala do dějin československého, respektive českého sportu.
Nechybělo ovšem mnoho a k žádnému zápisu by nikdy nedošlo. „Když jsem přišla s tím, že chci skákat do vody, trenérka mě nechtěla vzít. V družstvu měla nejmladšího skokana čtrnáctiletého. Mně bylo osm, vypadala jsem na pět. Byla jsem hodně malá,“ vzpomíná.
Jak koučku přesvědčila? „ Asi jsem na ni udělala takové oči, že mě vzala. Nabízeli mi plavání, ale já chtěla skákat.“
Ještěže si trvala na svém...
