A 33letý sumista potvrdil, že si hrdé válečné jméno zaslouží. V otevřené kategorii mistrovství světa se v Ósace umístil druhý. Žádný český zápasník se mu nemůže rovnat.
"Dal jsem tomu všechno. Jistě, celé jsem to nakonec nevyhrál. Ale s tím nic nenaděláte. Prostě mi nebylo dáno," říká smířlivě.
Rok se na říjnový šampionát připravoval, v Japonsku si kvůli tomu našel práci. Chtěl titul. Ale dva dny před odletem na turnaj si natrhl stehenní sval. Jaká smůla! Palčivá trýzeň ho pak provázela celé mistrovství. "Bylo to zlé, ani jsem nemohl chodit. Proto jsem nebyl schopný dosáhnout na víc," popisuje.
A že účast radši nevzdal? "Měl jsem už přece zaplacené letenky." Kromě toho – aby jej těsně před důležitým turnajem postihla smůla, to pro něj není nic nového. Podobně se na poslední chvíli zranil (sám říká "zrakvil") už dvakrát. "Známí mi proto radí, abych se před turnaji vždycky raději někde zavřel."
I tak to zvládl. Druhé místo je za takových okolností vlastně jako vítězství. Vždyť to skutečné prvenství na něj třeba ještě čeká. Už za rok, na světovém šampionátu ve Švýcarsku. "Jsem vnitřně přesvědčený, že když na tom budu jako letos, pak to nebude problém." Hned však ujišťuje, že sumó pro něj není jen sportovní disciplína.
Zdaleka ne. "Je to především cesta založená na překonávání sama sebe," vysvětluje. "Vyhrát mistrovství světa pro mě vlastně zas tolik neznamená. Pro mě je sumó cestou válečníka. Platí v něm: slova někoho, kdo si neprošel peklem, nemají váhu. Takový nemůže o pekle mluvit."
Peklo? To mladý sumista zažije, už když se jako nováček dostane v Japonsku do profesionální stáje. Poříz to tam poznal jako amatérský host u mistra Konišikiho. "Je to tam velmi drsné. Absolutní šikana," vzpomíná. "Zápasí se do úplného vyčerpání. Když se člověk nemůže zvednout, kopou do něj, mlátí bambusem. Ocitáte se až na dně zoufalství. Čím větší u někoho vidí mistr potenciál, tím víc na něj tlačí."
Představte si to na konkrétním příkladu: půl hodiny musíte makat na sto procent, přitom jste ve stavu, že už na úplném začátku nemůžete. A do toho schytáváte rány. Spoustu ran. "Rozhodně ale nikomu nejde o to druhému ublížit, spíš zocelit ho," tvrdí Poříz. "A jestli je to horší než vojna? To nevím, já na ní nebyl."
S Konišikim se stali blízkými přáteli. Však je také Poříz jediným amatérem v historii sumó, který má právo používat japonské válečné jméno. Tedy Shiroikuma.
Snad trochu i jako bolestné za to, že nikdy nebyl profesionálem. Nemohl být. Přísné regule dovolují vstup mezi sortu vyvolených nejpozději jedenadvacetiletým. Pořízovi bylo o tři roky víc, když se dal na sumó. "Nemůžu toho litovat. Když teď ve stáji s mladými profesionály trénuju, tak na ně mám. Asi jsem mohl vystoupat až na vrchol. Ale to nezměním. Každý má prostě jiný příběh."
