Jaké byly emoce po finále?
Krásné. Povedla se obhajoba proti nejtěžšímu soupeři, jakého jsme mohli na turnaji potkat. Kluci mi říkali, že Kanadu jsme třináct let neporazili. Je to absolutní satisfakce a zážitek na celý život. Navíc obhájit titul, to byla pro národní tým situace, kterou neznal.
Jaké to je slavit dva tituly po sobě?
V Plzni to bylo umocněné tím, že vítězství přišlo najednou, protože jsme vyhráli v prodloužení, kdežto v Bratislavě jsme od třinácté minuty třetí třetiny tušili, že vedení 3:1 bychom mohli udržet. Obhajoba byl super zážitek.
Před finále jste nevěřil, že je možné Kanadu porazit, byť to český tým dokázal jen jednou v historii?
Musíte do toho jít s vírou, že se to povede. Trenér Kadlec se mě před finále ptal, zda jsem spokojený, a já mu řekl, že chci zlato, takže spokojený ještě zdaleka nejsem.
Kanada byla na vítězství zvyklá, v čem jsme byli lepší? Třeba i větší touhou po vítězství?
Dali jsme do zápasu všechno, kluci dvakrát pochytali balónek na brankové čáře, měli jsme štěstí. Ale bylo tam také nasazení a chuť vyhrát.
Stihl jste si uvědomit, že jste výjimečná generace, která přepsala české dějiny?
Je to splněný sen mnoha hráčů. Navíc nikdo z týmu Kanadu neporazil. Po základní skupině jsme cítili, že se může povést ji porazit dvakrát po sobě. Podařilo se to a vypadá to, že nejlepší hokejbal se hraje u nás.
Češi se syndromu zvaný Kanada zbavili?
Nikdy to nebyl syndrom, jaký z nás mají Slováci, ale asi tam něco bylo. V Kanadě se hraje stejně, byli překvapení, že se v Česku hraje tak tvrdě. Dřív jsme uměli parádičky, ale ne v takové rychlosti. Došlo k posunu.
Jaké budou oslavy? Udělají si vlastní i Hradečáci?
Něco už proběhlo. Kapitán mi volal v půl sedmé ráno, jestli s nimi někam ještě nepůjdu. (úsměv)
