S kondičním trenérem Josefem Andrlem usilovně pracují na sprintech, které dělají na startu až třetinu úspěchu ve skeletonu. Ostatně olympionička Fernstädtová neváhala a za vyhlášeným specialistou se přestěhovala do Šumperka, kde našla i nový domov, kamarádky a cítí se v malém městě dobře.
Z volejepodcast iDNES.cz |
Jen výjimečně tréninkový dril na suchu musí přerušit. „Téměř se to nestává, ale někdy mám moc vysoké nebo nízké cukry, musíme počkat, až se najím, pak jdeme trénovat,“ popisuje v podcastu iDNES.cz Z voleje úskalí života profesionální sportovkyně s cukrovkou prvního typu. „Tréninkový plán jedeme, jak jsme zvyklí. Trénink je pro cukrovku dobrý, protože mi stabilizuje cukr. Mám větší senzibilitu na inzulín.“
Pětadvacetiletou půvabnou slečnu s německými kořeny žene touha být v ledovém korytě, kde rychlost přesahuje až 140 kilometrů v hodině a přetížení v zatáčkách 5G, to vše na saních hlavou dolů, nejlepší na světě. Třikrát po sobě vyhrála v bláznivé disciplíně juniorský světový šampionát a také mezi ženami má nejvyšší cíle.
Anna Fernstädtová v podcastu Z voleje.
Když záludnou diagnózu zjistila na konci ledna pouhé tři týdny před olympijskými hrami v Pekingu, život se jí obrátil vzhůru nohama. „Všechno se změnilo,“ kývne usměvavá závodnice. Pozitivní mysl si však dokázala uchovat
„Většina dnů je v pohodě. Ale taky druhý den ležím večer na gauči a chce se mi brečet. Je to nahoru dolů. Na začátku to byl šok. Byla jsem emocionálně hotová, jak jsme to zjistili. Týden předtím byl nejhorší, co jsem zažila,“ ohlíží se.
I s cukrovkou jde sportovat, říká Fernstädtová. Chce inspirovat děti |
V polovině ledna ve Svatém Mořici byla hodně unavená, tělo ji neposlouchalo a zhubla za týden tři kila. Krevní rozbor ukázal příčinu. Hned jí došlo, co ji čeká, neboť se stejnou nemocí zápolí také její táta, bývalý gymnasta. „Nebála jsem se toho, ale věděla jsem, kolik to je práce, protože taťka to má. Věděla jsem, co to znamená. Blbý no. Doufáš v jinou zprávu,“ povídá otevřeně. „Ovlivňuje to všechno okolo - kdy jíst, kdy si dáš inzulín, když jdeš ven. Třeba mi kamarádky řeknou, že jdeme na zmrzku, ale to tak rychle nejde. Musím se kouknout na cukry, co mám, uhádnout sacharidy v jídlu, pak si píchnout inzulín, pak počkat dvacet minut a potom si můžu něco dát.“
Pomohlo jí, že jako skeletonistka musí dodržovat přísný stravovací režim, protože váhový limit pro závody i se sáněmi, které váží asi 28 kilogramů, helmou a kombinézou je 102 kilogramů. „Dobré je, že jsem o stravování hodně věděla. Kolik má třeba sto gramů brambor sacharidů. Kdybych tuhle diagnózu dostala před olympiádou, aniž bych věděla, co jsou sacharidy, asi by to nefungovalo,“ přemítá. „Za těch deset dní, co jsme měli, to šlo rychle.“
Všechno jde. I s cukrovkou
I když si v nemocnici lidé kolem ní špitali: „Myslíte, že může jet na olympiádu?“, sama nepochybovala.
„Pro mě to vůbec nebyla otázka. Věděla jsem, že pojedu, i když to bude těžké. Čtyři dny jsem byla v nemocnici, pak jsme měli trénink v Šumperku, potom jsme jeli na starty do Königssee a pak ještě do Innsbrucku. Šest dní, co jsme měli před olympiádou, jsem měla paniku, brečela jsem, ale pak to zase druhý den šlo dobře.“
Anna Fernstädtová na olympijských hrách v Pekingu.
A v Pekingu z toho bylo za Česko sedmé místo. Šestou příčku z olympiády v Pchjongčchangu, které se zúčastnila ještě jako reprezentantka Německa, sice nevylepšila, ovšem i vzhledem k okolnostem to byl výborný počin dokonale vystihující její kurážnou povahu, bez níž by ani tento adrenalinový sport dělat nešel.
„Pro mě je vždycky smutné slyšet: Mám cukrovku, nemůžu tohle a tohle. Ne! Děláš to, co děláš, a musíš se přizpůsobit. Jsou horší věci než cukrovka,“ jde příkladem. „Ale děláš, co chceš dělat, a s cukrovkou si nějak poradíš. Jde všechno. Jestli je to skeleton, maraton, sprinty, nebo gymnastika. Je dost příkladů sportovců s cukrovkou a jde to dobře.“
Sedmé místo a slzy. Jsem pyšná, že jsem vůbec byla na startu, říká Fernstädtová |
Přiznává, že každý den se cítí jinak. Jako v ledovém toboganu, kde centimetr rozhoduje o ideální stopě do zatáčky. „Ale tam jsem většinou chyba já,“ bere to s nadhledem. „Většinou vím, jak fungovat. Nemáte pokaždé stejný pohyb. Vliv na tvůj cukr má tolik věcí. Těžko říct, proč jsi vysoko a proč nízko. Dnes mi na tohle jídlo vyšly dvě jednotky inzulínu a šlo to perfektně. A druhý den si dám dvě jednotky a cukry mi vystřelí, nebo klesnou. Mám odhad, ale nefunguje furt.“
Od tlaku z výsledků, cukrovky i studia vysoké školy se nejlépe odreaguje s kamarádkami nebo túrami v horách se psem. Ráda je také sama, čte životopisy sportovců nebo kouká na seriály. Relax je pro inspirativní slečnu, průkopnici skeletonu v Česku, co se zajímá o životní prostředí a téměř nejí maso, i vaření, nejraději s dýní či brokolicí, ale také pečení sladkostí. „Peču pro ostatní,“ mrkne. „Schovám si kousek, když budu mít hypa - nízký cukr.“
A teď jsme české olympioničky. I když jsme přišly z Ruska, Německa a Slovenska |
Ani nečekaná překážka nezměnila nic na jejím odhodlání být ve skeletonu, který někdejší gymnastku pohltil od čtrnácti let, nejlepší na světě. „Mám dobrý tým. Myslím, že je to možné. Ty cíle musíš mít, jinak nemá smysl to dělat. Kdybych nechtěla být ve špičce, nedávala bych do toho tolik energie. Jasně, že to chci. Doufejme.“
