Vybavíte si, co jste dělali v sedmnácti?
Michal Kovář, kterému za dva roky bude padesát, to ví přesně: hrál svůj první fotbalový zápas za dospěláky. V áčku olomoucké Sigmy. Ve čtvrtfinále poháru UEFA. Proti Realu Madrid. Bránil španělského reprezentačního útočníka Emilia Butragueña, jenž na mistrovství světa roku 1986 v Mexiku dal čtyři góly Dánsku. To jen pro představu mladším ročníkům, aby si udělaly obrázek, s kým měl teenager ve svém poprvé tu čest. Žádné ořezávátko.
Možná naštěstí si to úplně neuvědomoval ani on sám. Vždyť v ligové kabině Sigmy byl chvíli a respekt měl hlavně z pedantského trenéra Karla Brücknera. Stačilo pokazit úmorný nácvik presinku, který na hřišti v Řepčíně cepovali sigmáci pořád dokola, a „Karas“ už křičel: „Stop, takhle ne, znova! A znova! Znova!“ Do zblbnutí.
„Nekonečný,“ vybaví si Kovář hodiny a hodiny drobných posunů. „Věnovali jsme tomu strašně moc času. Kdo zaspal vteřinu dvě, už to bylo špatně. Nekonečný, ale důležitý.“
Nikdo se neodvážil protestovat, ačkoli nacvičovali věci, které neznal nikdo nejen v Česku. Brückner byl vizionář a své vize se zavile držel. „Velký charisma, přísnej. Co nás učil, po nás vyžadoval na sto procent. Udělali jsem něco trošku jinak a už trénink zastavoval. Řval, že to musí být úplně přesně. Ono to pak vážně fungovalo,“ uznale Kovář kývne hlavou.
„Opakovali jsme to furt dokola, ale zápasy nám ukázaly, že díky tomu můžeme vyhrávat a věřili jsme tomu. Pan Brückner byl průkopník v napadání. Tehdy se to neznalo. Mužstva nevěděla, jak na to, byli jsme hodně vysoko. Vzadu jsme hráli jeden na jednoho a soupeře dostávali pod tlak.“
Fotbalista Michal Kovář v pořadu Z voleje.
Zítra jsi v základu, takže se nachystej na Real Madrid
Zranění klíčového stopera Alexandra Bokiho, opory defenzivy, však bylo - tedy mělo být - citelnou ztrátou. Kdo místo něj?
Jediný den před velkým mačem si Brückner zavolal mladíka Kováře k sobě do kanceláře na Andrově stadionu, ze které byl nejdřív vidět hustý cigaretový dým a teprve pak z něj vystoupily ostré rysy váženého trenérského génia.
„Zítra hraješ,“ oznámil suše.
„Cože?“ nechápal zelenáč.
„No, zítra jsi v základu, takže se nachystej.“
Z volejepodcast iDNES.cz |
Konec rozhovoru. A Kovář se nachystal. V taktické přípravě se na soupeře Brückner příliš neohlížel. Ostatně videomateriálu nebylo mnoho a bez tak chtěl zase honit tygra, tedy kurážně napadat stejně jako v lize. Kovář si měl více všímat Butragueña a Kotůlek zase Llorenteho. Andrák se plnil do posledního místa. Patnáct tisíc diváků se těšilo na světového giganta, Bílý balet plný hvězd. Scéna pro jeden nevšední debut nachystaná.
„Bylo to hodně rychlé a nečekané. Neměl jsem ani moc času se zamýšlet nad tím, jestli hraju proti Realu Madrid. Skočil jsem do toho rovnýma nohama, o to to bylo pro mě možná lehčí,“ říká Kovář v podcastu Z voleje v olomouckém Divadle na Cucky. „Nebál jsem se. Byl to Real Madrid, velký soupeř, ale v té době mi to asi nedocházelo. Že tam byli kluci v bílých dresech a byli z Realu, to mě úplně nedostalo, ještě jsem je ani moc neznal, ale spíš ti lidi, to bylo fantastické. Patnáct tisíc a všichni fandili. Bomba.“
Poprvé vybouchla ve 27. minutě, když Sigmu poslal do vedení Pavel Hapal. Do poločasu však srovnal ušatec Fernando Hierro na konečných 1:1. Kovář to zvládl výborně. Zkušení parťáci mu pomáhali radami - brankář Přibyl, ale především střeďák Jan Maroši, osobnost týmu, jehož každé slovo mělo velkou váhu. Na hřišti vydržel do 67. minuty, pak poslal Brückner na plac dvacetiletého ofenzivního záložníka Jiřího Barboříka. „Chtěli jsme hrát svoji hru a podařilo se to,“ těšilo Kováře.
Michal Kovář v utkání proti Jablonci
Hej, Hugo, vyměníme dres?
Dvoutýdenní čekání na odvetu bylo horší. Na Kováře dopadla nervozita víc. I když se lídr Bokij uzdravil, v sestavě zůstal i 18. března 1992 na Santiago Bernabéu. Čtyřiceti tisíc diváků očekávalo, že Pusinky udělají v odvetě s bezejmenným týmem odkudsi z Česka rychlý proces. Místo toho se však odehrála dramatická bitva do poslední minuty. Sigma tentokrát hrála více z obrany, čekala na svou šanci, která přišla. Po centru nebožtíka Jiřího Vaďury se vyškrábal do vzduchu habán Milan Kerbr, přeskočil i brankáře Buya, ale trefil jen tyč.
A v 82. minutě rozhodl mexický snajpr Hugo Sánchez. Pětinásobný španělský šampion a rovněž pětinásobný nejlepší střelec Primera División si naběhl na přízemní centr a patičkou šikovně tečoval merunu ke vzdálenější tyči, od které se odrazí za čáru. Tedy možná. A pokud, tak těsně. Průkazný záběr neexistuje. Brankář Přibyl sám nevěděl, ale dušoval se, že gól to nebyl, samozřejmě.
„Užili jsme si to. Noviny o nás pak psaly pozitivně, že jsme zaskočili Real,“ vzpomíná Kovář. Z utkání si odnesl cenný suvenýr - Sánchezův dres. „Neplánoval jsem, že si ho s ním vyměním, jen jsem na něj hukl, ani nevím jak. Neuměl jsem španělsky ani anglicky. Krásná vzpomínka.“
Od slavného zápasu Sigmy je to letos třicet let a napsal spoustu nevšedních příběhů. Mezi nimi i ten Kovářův. Zrodilo se nejmladší libero Evropy. Tak se o tom chlapci s dlouhými lokny mluvilo i psalo. A nejspíš to byla i pravda. „Zní to pořád pěkně,“ usměje se.
Sigma ve světě Bílého baletu: před 25 lety hrála Olomouc s Realem |
Hrát největší zápas kariéry hned jako první vůbec, může být prokletí i odměna. Pro Kováře to byla povzbuzující dávka sebevědomí: Mám na to se měřit s nejlepšími!
„Nastartovalo mě to,“ podotkne.
Kapitán mistrů Evropy do šestnácti let Bergera či Řepky
Konec zbytečných pochyb, zda bude stačit na ligu. Ostatně rok předtím dovedl jako kapitán českou reprezentaci do šestnácti let ke zlatým medailím na mistrovství Evropy. Za spoluhráče měl například Tomáše Řepku, nebo Patrika Bergera, kteří udělali krásnou kariéru ve světových top ligách.
Kovář zůstával ve svém stínu nejmladšího libera Evropy. Sportovní ředitel Jiří Kubíček o něm prohlásil, že měl všechno kromě výšky. „Já si to nemyslím. Nebyl jsem extra technický. Neměl jsem rozehrávku na topové úrovni, abych byl třeba v reprezentaci, nebo se posunul do lepších klubů,“ přemítá skromně.
V Sigmě se stal legendou, pomohl jí ke druhému místu v roce 1996, z penalty skóroval ve finále Intertoto Cupu proti Udine. Mimochodem, z Kováře byl expert na pokutové kopy. Proti bulharskému Kjustendilu při výhře 8:0 v Intertotu proměnil všechny čtyři desítky. Většinou je kopal tvrdě pravým nártem po zemi k levé tyči. Nečekal na pohyb brankáře, věřil si, že ránu utáhne za háčky, takže tam klidně může skočit, ale na míč nedosáhne. „Maroši a Hanus to měli na tuty. Odkoukal jsem to od nich v tréninku,“ prozrazuje.
Fotbalista Michal Kovář v pořadu Z voleje.
Přestup do zahraničí však dlouho nevycházel. Přísný Kubíček odháněl agenty holí, odchody křídelníků Hapala a Látala do Německa byly prvními, které měly otevřít dveře dalším. Jenže Kubíček prodávat nemusel, takže zůstal dlouho nejen Kovář, k němuž ani nepustil nabídky ze Sparty či Košic, ale před ním i uznávaný Maroši, jenž se trefil přímo z rohu proti Juventusu.
Kovář si však do smlouvy vynutil klauzuli, že pokud za něj zájemce dá pět milionů korun, může jít. A díky kamarádům Barboříkovi s Kerbrem se upekl přestup za nimi do německého Reuntlingenu, týmu ze druhé bundesligy. Avšak Kubíček běsnil, Kovářovi volal, ať jede okamžitě zpátky, že s jeho odchodem nesouhlasí. Táhlo se to dva měsíce. Kovář rychle zaujal trenéra Armina Veha, který si nevysokého stopera vzal za rok sebou do bundesligové Hansy Rostock. Před třicítkou se mu tak splnil sen o jedné z nejlepších lig světa, jako se to povedlo Řepkovi či Bergerovi. „Myslím si, že jsem se rychle přizpůsobil.“
Reprezentace na dosah, Brückner přijel do Německa, jenže Kovář seděl
A to natolik, že mu zavolal osudový trenér Brückner, v té době už vedl českou reprezentaci, že se na něj pojede podívat. První reprezentační nominace byla blízko. Jenže Kovářovi nevyšel mač proti Norimberku, respektive byl u jedné inkasované branky, a Veh jej další kolo nemilosrdně posadil na lavičku. Brückner už inspekční cestu po Německu nezrušil, leč Kováře, své nejmladší libero Evropy, v akci neviděl. Pech. Smůla. Život. „Mrzelo to, ale to je fotbal. Uniklo mi to,“ lituje Kovář.
Avšak Vehovi nic nevyčítá. Ani to, že v Reuntlingenu si byli mnohem blíž a komunikovali častěji. „Vytáhl mě do Rostocku, byl jsem mu vděčný, že jsem šel z druhé bundesligy do první. Pak už bylo všechno na mě.“
Kdyby Brückner přijel na Olympijský stadion do Mnichova, kde hrál Kovář vynikající zápas proti Bayernu, nejspíš by pozvánku dostal. Bránil hvězdy Janckera či Elbera. Vyhrával souboje, byl precizní. Tedy skoro. Dal si totiž vlastní gól, když se skluzem snažil zabránit ve skórování Brazilci Elberovi...
„Asi by to dával, tak jsem to dal za něj,“ mrkne s nadhledem.
Jenže pak také přišlo zranění, které Kováře vyřadilo na tři měsíce ze sestavy. Za dva roky v Hanse tak stihl jen 23 zápasů. I když měl další nabídky ze druhé bundesligy, Kubíček zavolal: „Pojď domů.“
Z VOLEJE: Kult legendy West Hamu. Jak Ludo odmítl Fergusona |
Ještě do ligy před padesátkou. „Minutka nikoho nezabije“
Pod bouřlivým trenérem Uličným si Kovář znovu zahrál Intertoto Cup. A vrátil se do Německa na proslulý Vestfálský stadion do Dortmundu. „Atmosférou byl nejlepší ze všech,“ srovnává. „Ale plno bylo v Německu všude.“
S Martinem Hudcem uprostřed obrany uskákali obra Jana Kollera, třebaže Kovář měří sotva 180 centimetrů. Neprosadil se ani Tomáš Rosický. A když si dal Koller vlastní gól, dál šla Sigma. Pro Kováře to bylo krásné připomenutí německému publiku, ovšem po konci Uličného a příchodu Vlastimila Paličky přišlo nejčernější období. Palička uznávaného kapitána odstavil ze sestavy, načež dotčený Kovář oznámil, že v klubu svého srdce končí a překvapivě se ve dvaatřiceti uklidil do třetiligového Fulneku.
„Měl jsem nějaký problém s panem Paličkou, nic osobního. Řekl mi, že na tom aktuálně nejsem lépe než hráč, co hraje místo mě. Já měl na to jiný názor,“ vysvětluje náhlý rozchod. „Nelituju toho, ve Fulneku jsem poznal spoustu krásných lidí.“
V tu chvíli mu však nedocvaklo, že měl v české lize na kontě 299. startů a jediný mu chybí do Klubu legend. „Nepočítal jsem to,“ připouští. „Někdy přemýšlím, jestli ta šance ještě bude. Myslím, že ten jeden jediný by ještě mohl padnout.“
Touží naposledy vyběhnout na Andrově stadionu. Stačí na jedinou minutu. „Věřil bych si na víc, ale nepotřebuju víc od Sigmy. Stačí mi minuta,“ povídá. „Řeším to s více lidmi na Sigmě. Já si počkám. Jestli to bude za půl roku, za rok, ještě tři roky vydržím aktivně fungovat. Minutka nikoho nezabije.“
Dříč, který dělá fotbal srdcem, a ještě letos dojížděl hrát a trénovat do Fulneku, by si to zasloužil.Třeba za dva roky, to bude mít nejmladší libero Evropy padesát.
