Prošel si očistcem. Na jihoamerické Rallye Dakar zažil nekonečný déšť i teploty, při kterých v jeho Hummeru H3 EVO 41 pěnil benzin. Po 14 dnech morálních zkoušek Tomáš Ouředníček nejslavnější závod přece jen dokončil. Ze solidního 46. místa se od úterý raduje doma v Česku. „Chci se dál zlepšovat, to je moje motivace,“ hlásí.
Už jste se stihl pořádně vyspat?
Ještě ne. V úterý jsme měli tiskovou konferenci, která se poměrně protáhla, a včera mě pozvali do Snídaně s Novou. Takže jsem sice doma, ale naspal jsem toho málo. Potřebuji ještě tak týden, abych se dostal do nějakého normálního stavu.
Tomáš OuředníčekAutomobilový závodník se narodil 5. 9. 1969 v Brně. Závody absolvoval jako navigátor jezdce Miroslava Zapletala, od roku 2014 sedí za volantem Hummeru H3 EVO 41. Naviguje ho spolujezdec Pavel Vaculík. Hájí barvy stáje Buggyra Ultimate Dakar. Posádka obsadila na letošní Rallye Dakar 46. příčku, reklamuje ovšem penalizaci, a tak je možné, že se posune na 41. místo. Ouředníček kromě závodů vlastní firmu a podniká |
Jaké jsou vlastně vaše první dny po návratu?
S koncem závodu na člověka padá únava a splín, přemýšlí, jestli někde neměl jet rychleji. Ale to si nesmím moc připouštět. Teď se vidím s rodinou, přáteli a kolegy z práce. Je skvělé, když mi všichni gratulují a ptají se, jaké to celé bylo. Celý závod byl velký kvapík, všechno mi splynulo. Až když o tom vyprávím, začínám si uvědomovat věci, které jsme na Dakaru zažili.
Dělá vám takový zájem dobře?
Možná to řeknu škaredě, ale bez popularity to nejde. Nepotřebuji si dělat jméno kvůli sobě, jenže tyto závody se nedají jezdit bez sponzorů. Když nebudeme vidět v televizi a novinách, sponzoři ztratí zájem. Naopak čím větší zájem je, tím větší je šance sehnat od nich víc peněz. Abychom mohli konkurovat velkým továrním týmům, potřebujeme jich dávat dohromady hodně.
S jakým rozpočtem pracujete?
Není to úplně na zveřejnění. Ale oproti „továrnám“ máme řádově desetkrát méně. To souvisí i s kompletním servisem. Ale možná, že tohle je právě to pěkné. Na Dakaru se můžete postavit vedle těch, kteří do závodů lijí miliony eur a jejich servis je koncert. Máme šanci s nimi soupeřit i s naším omezeným rozpočtem a to je strašně fajn.
V čem se letošní ročník lišil nejvíc od těch předchozích?
Byl to jiný Dakar, než na jaký jsme zvyklí. Věděli jsme, že trasy budou hodně rallyové, všechny tovární týmy sáhly po véercéčkových jezdcích. Ze začátku pekelně pršelo, pak to pořadatelé udělali tak, aby závod ztížili. Vyhnali ho do obrovských nadmořských výšek. Jezdili jsme i ve čtyřech tisících metrech. Při nedostatku kyslíku trpělo jak auto, tak lidské tělo.
Dá se na tyto situace připravit?
Pronajali jsme si kyslíkové stany, ve kterých jsme spali. Měli jsme i masky, aby si organismus zvykl. Když ve čtyřech tisících uděláte rychlý pohyb, nastane panika: tělo se snaží dýchat, ale nemá co. Jela se tam i rychlostní zkouška, což je docela nebezpečné. Také tam spousta motorkářů padla takzvaně za vlast. My tohle všechno zvládli, ale nezvládlo to naše auto. Nevím, jestli jsme měli špatné nastavení, nebo náš čtyřlitrový motor nedokázal vykompenzovat nedostatek kyslíku, ale zkrátka nám to nejelo.
Podobně jste na tom byli, když pořadatelé mezi auta pustili kamiony...
Nikdo jsme nepochopili, podle jakého klíče to udělali. Tím, že mezi auta pustíte kamiony, se rallye rozdělí na dva závody. Ten vpředu jede po rovných cestách, kdy neví o tom, že jsou někde vzadu koleje. Ten druhý, což je zbytek závodníků, to má horší. Když před vámi projede dvacet aut a dvacet kamionů, je cesta už šíleně rozebraná. Jsou tam takové koleje, že je autem téměř neprojedete. A když v nich uvíznete, už se nikdy nedostanete zpátky dopředu.
Kdy jste měli největší krizi?
V osmé etapě. Bylo tam asi 50 stupňů ve stínu a začal nám pěnit benzin. Když se dostane na bod varu, čerpadla ho přestanou podávat. Věděli jsme, že tohle riziko hrozí. Máme systém udělaný tak, aby i v těchto podmínkách fungoval. Na závodech v Maroku byla podobná teplota a jeli jsme normálně. Tady nám ale začalo auto zastavovat, museli jsme čekat, až zchladne. Když popojíždíte po 400 metrech a je před vámi erzeta o 260 kilometrech, morálka vyprchá. Rázem se pro nás stal z Dakaru boj o přežití.
Co následovalo?
Tuhle etapu jsme nějak záhadně dojeli, i díky tomu, že ji pořadatelé zkrátili. Druhý den už jsme to chtěli zabalit, protože se nám nepodařilo auto spravit. Nicméně jsme od týmu Toyoty natankovali letecký benzin, což se na Dakaru smí, a přišlo i trochu chladnější počasí. Řekli jsme si, že na jedné ze silnic, která nás čekala, ukončíme naši účast. Jenže auto se tak rozjelo a fungovalo tak dobře, že jsme pokračovali dál. Řekli jsme si, že pojedeme, dokud to jen bude technicky možné, protože my ve voze to vydržíme. Nakonec jsme dojeli až do cíle.
Jak jste řešili spaní?
Spali jsme v naší servisní dodávce, naši mechanici venku ve stanu. Udělali jsme trochu chybu. Nedošlo nám, že když jsme společně s Buggyrou, stojí tam i kamiony, na kterých spousta techniků dělá až do rána. Takže jsme neměli ani tak problém s teplotou, jako s hlukem. Nepomohly ani špunty v uších. Byl to spíš takový polospánek, vždycky nás probudil nějaký nový zvuk. Moc jsme si neodpočinuli a i to možná vedlo k tomu, že jsem dělal nějaké jezdecké chyby.
Tomáš Ouředníček a Pavel Vaculík na startu Rallye Dakar
Měli jste na sebe s navigátorem Pavlem Vaculíkem i ponorku?
Byli jsme spolu čtyřiadvacet hodin. Seděli jsme vedle sebe v autě, vedle sebe jsme i spali. V jednu chvíli jsme měli ponorku, že jsme se spolu skoro nedokázali bavit. To je ale přirozené. Překonali jsme to.
Jak se vám dívalo na bohatší konkurenci, která si dopřávala skoro až pohádkový servis?
Třeba Peugeot neponechal nic náhodě. Šlo vidět, že mají neomezený rozpočet. Snad kromě motoru postavili každý den nové auto. Nám komponenty samozřejmě musely vydržet daleko déle.
Kolik jste za závod zničili kol?
Měli jsme s sebou 28 kol a všechna padla za vlast. Něco z nich zůstane na tréninky, ale na závody zbyly možná tak tři pneumatiky. Dostávají strašně zabrat v kamenitých řečištích. Jezdí se přes ně tak rychle, že se z nich vytrhává vzorek. Je pravda, že kdybychom měli pokračovat v závodě dál, neměli bychom už na čem jet.
Jak dlouho vám vlastně trvá vyměnit na autě kolo?
Při defektu na rychlostní zkoušce mám rekord dvě a půl minuty. Běžně kolem třech minut. Není to tak dramatické jako u kamionu, kde pneumatika váží 140 kilo. Tam je to otázka třeba dvaceti minut.
Je pro vás 46. místo úspěch?
Původně jsem doufal, že by naše umístění mohlo být malinko lepší. Ještě reklamujeme penalizaci. Místo dvouhodinové jsme dostali čtyřhodinovou. Pokud nám to uznají, o nějaké to místo bychom mohli poposkočit a porazit minimálně jeden tovární vůz. Ale my chtěli hlavně sbírat zkušenosti a to se povedlo.
Vzpomenete si ještě dnes na hrozivé zranění, které jste utrpěl před šesti lety v Chile?
Tehdy jsem ještě navigoval Mirka Zapletala. Spadli jsme do neoznačeného kráteru, který byl poměrně hluboký a nešel za horizontem vidět. Měli jsme oba zlomenou páteř. Mirek to měl opravdu šeredné, operovali ho ještě v Chile. Já ani nevěděl, že mám prasklé obratle, přišlo se na to až v našich nemocnicích. Naštěstí nebyla potřeba operace. Zaplať pánbůh to dopadlo dobře a oba můžeme závodit.
Co vás žene do dalších závodů?
Těžko to vyjádřit. Asi je to adrenalin, snaha měřit se ostatními a zlepšovat se. Na závodech se ukáže, jestli jsem se zlepšil dostatečně, nebo na sobě ještě musím pracovat.
O čem v motosportu sníte?
Chtěli bychom se s týmem Buggyra během tří až pěti let dostat do top desítky na Dakaru. Pokud se nám podaří získat nějaké body z mistrovství světa, které bychom letos rádi absolvovali, bylo by to fajn. První patnáctka by byla hezká, první desítka nádherná. Všechno záleží na tom, jestli seženeme dostatek prostředků.
