Po týdnu se potkal i s přítelkyní, která na závodě fotí, a taky se zamyslel, jestli mělo smysl se do tohoto dobrodružství pouštět. Odpověď? „Zatím mě to pořád baví, ale ty povídačky, jak je Dakar těžký, jsou víc než pravdivé.“
V čem nejvíc?
Dakar je pro chlapy, ne pro kluky. Je těžký po všech stránkách. Po té fyzické a taky, že nevíte, co děláte. Každá etapa je těžší a já se učím za pochodu. Tím, že jsem nadělal hodně chyb, jsem si to zkomplikoval, tak si Dakar vyžírám se vším všudy.
Ve středu jste otočil auto na střechu. V pátek skončil v řece.
Nejhorší na tom je, že to byly malé chyby, ale těch nástrah, co tady číhá, je strašně moc. Udělal jsem jezdeckou chybu, jenže já vše podvědomě řeším, jako bych řídil auto WRC. Ale tohle auto je těžší, takže hned nezahne tam, kam má. Dvakrát jsem se v zatáčce nevešel na cestu a tím, jak je auto velké, tak se překulí, což znamená velkou ztrátu. My museli čekat na někoho, kdo nás hodí na kola. Největší problém ale na Dakaru je ten, že když pokazíte jeden den, trpíte i ten další.
Protože musíte pracně předjíždět pomalejší jezdce?
Ano. A když trefíte na někoho, kdo má hodně velké ego, tak vás nepustí. Už jsem si tady vytrpěl několik stovek kilometrů, když jsem jel za někým v prachu, troubil na něj sentinelem (zařízení, které signalizuje, že je za vámi soupeř), ale nic. Když startujete mezi prvními, tohle neřešíte. Tam jsou rozestupy tři minuty. Ale vzadu se jede po minutě a ti kluci moc respektu nemají. Ztratil jsem dost za těmi, kteří neprojevili moc gentlemanského chování. Ale za rok se to prý začne trestat.
Taky jste poznal, že vám jen tak někdo nezastaví, aby vám pomohl dát auto na kola.
Při první havárii to bylo dvacet minut. Stál jsem u cesty s lanem, a nic. Někteří se pak sice omlouvali... Nicméně Adam Malysz vůbec neváhal, zastavil a za dvacet vteřin jel dál. Při druhé nehodě jsme to zkusili dát na kola s vojáky, co tam stáli, ale nešlo to. Naštěstí brzy zastavila jedna toyota a vytáhla nás.
Není úsměvné, že před patnácti lety jste při Turné čtyř můstků obdivně hleděl na Malysze a on vám teď pomohl?
Je. Já se s ním přitom seznámil až před startem inkriminované etapy, ale Čech s Polákem si rozumějí. A to mi pomohlo, že zastavil. Nečekal jsem, že mi taková hvězda pomůže, ale je vidět, že má sportovního ducha. O to víc mě mrzí, že jsem v sobotu viděl jeho auto ležet po havárii a Dakar pro něj asi skončil.
Jak jste se vyrovnal s vysokou nadmořskou výškou, ve které jste závodili?
Taky to na mě padlo. Člověku je ouzko, protože potřebuje po dlouhé etapě energii, ale když není kyslík, tak na tom není skvěle. Při řízení mi brněly prsty u nohou i rukou, ale neměl jsem velké halucinace jako mnoho dalších. Dost lidí to skolilo. Spíš žasnu, co je člověk schopen vydržet. Jeden z dominantních pocitů, které tu mám, je bolest. A nepohodlí. Ale i když je to nepříjemné, všichni bojují. Teď ale přichází druhý a ještě těžší týden na Dakaru.
Mluvíme o negativních pocitech, z čeho jste unesený?
Oproti WRC je tady neskutečná atmosféra. Divákům bych mohl mávat od rána do večera. Lidi mají radost, protože Dakar je jedna z mála věcí, která se v jich životě odehrála. A pak touha závodníků. Spousta z nich nejede na výsledek, ale touží Dakar pokořit. Je to, jako když lezete na horu. Všechno vás bolí, ale na ten vrchol vás žene touha. I když vám za to nikdo nic nedá, chcete tam. Obdivuji motorkáře. Já je předjedu, ve 160 nakrmím kily prachu, oni vydrží a další den jedou zase.
