Poprvé anglickou ligu zkusil už v roce 2005, kdy jako dvacetiletý nadějný jezdec dostal nabídku z Readingu. A nebýt těžkého zranění o tři roky později, možná v ní jezdil bez přestávky dosud.
Ale zlomenina krčních obratlů Zdeňka Simotu přibrzdila. Na ostrovy se tak po pauze vrátil před dvěma lety. A svými výkony si vysloužil smlouvu na další ročník, který začne v polovině března.
„Desátého beru auto, dvě motorky a stěhuju je do Anglie,“ říká třicetiletý plochodrážník z Babic u Netolic.
Když se řekne Premier League, pro většinu fotbalistů je to sen, který si nikdy nesplní. Je to podobné i u jezdců na ploché dráze?
Nyní je úplně nejvíc polská liga. Tam je plochá dráha národním sportem. Pak je třeba švédská nebo anglická liga. Takže ano. Je to jedna z těch top soutěží.
V Premier League hrají jen tři čeští fotbalisté. Kolik je tam vás, plochodrážníků?
Letos jsme tam tři. Matěj Kůs, Václav Milík a já.
Jak jste se tam vůbec dostal?
V roce 2005 jsem byl mistr republiky do 19 i do 21 let. Dělal jsem výsledky v juniorských soutěžích na mistrovství světa i Evropy. Dostal jsem nabídku jít do Anglie na zkoušku. A zůstal jsem tam. Nejdříve jsem byl v Readingu. Ten první rok jsme jeli Premier League, další i soutěž Elite League, což je vlastně ta vůbec nejvyšší soutěž. V roce 2006 jsme prohráli o bod ve finále s Peterborough. Jezdil jsem i za Peterborough, ale pak jsem po úraze působil v české, dánské a polské lize. Teď už jsem tam zase třetí sezonu.
Když zůstaneme u fotbalu. I vy máte sezonu formou duelů doma venku proti jiným týmům. Kolik vůbec absolvujete v uvozovkách zápasů?
Máme v soutěži třináct týmů. Vždy je to tým proti týmu a dva a dva z týmu jezdí vždycky proti sobě. Se všemi pohárovými soutěžemi to dává kolem 45 závodů.
To je slušná porce. Co obnáší být plochodrážním jezdcem v Anglii?
Mám auto, dvě motorky. Na jaře s tím odjedu do Anglie, tam jsem celou sezonu. Když dostanu nabídku na volné závody do Francie nebo do Německa a není to tak daleko, tak tam odjedu a vrátím se zpátky.
Jaký máte tým?
Mám v Anglii dva mechaniky, kteří jezdí na závody se mnou. Dřív jsem měl druhé auto, mechanika a další dvě motorky v Čechách. Lítal jsem tam a zpět. Když jsem jel závody v Polsku nebo u nás, tak jsem z Anglie přiletěl, sednul tady do auta a jel do Polska. Jezdil jsem kvalifikační závody mistrovství světa, Evropu, mistrovství republiky. Měl jsem za sezonu i 110 závodů.
To se dalo stihnout?
Dalo. Je to čtyři nebo pět závodů do týdne. Sedíte jenom v autě a letadle a po půlce sezony jste úplně vyřízený. Takhle jsem to praktikoval první tři sezony v Anglii. Jezdil jsem anglickou, polskou, českou ligu a všechno možný. Měl jsem s sebou mechanika. V autě mám postel. Přiletěl jsem z Anglie, skočil jsem do postele, on mě odvezl na závody do Dánska, tam jsem odzávodil a jel jsem zpátky já. Třeba po půlce cesty jsme se za volantem střídali. V pondělí a v pátek jsem měl závody v Anglii. Ve středu byla česká extraliga a v neděli závody v Polsku. To byl hrozný kolotoč.
A tomuhle šílenství pak udělal přítrž těžký úraz...
Rok jsem s tím marodil. Zlomil jsem si první dva krční obratle. Mám je sešroubované a už mi to tam zůstane. Rok jsem stál.
Přemýšlel jste, jestli se vůbec vrátíte po takovém úrazu?
Nikdy jsem takhle nepřemýšlel, možná i proto jsem se vrátil hodně rychle. Podepsal jsem tehdy do Dánska, do Polska a ligu v Čechách. Jak jsem byl rok tady, tak jsem si zvykl a nechtělo se mi zpátky do Anglie. Do Polska a do Dánska jsem jezdil odsud. V úterý večer vyjedete, ve středu odzávodíte a ve čtvrtek jste zase doma. Připravili jsme s mechanikem motorky, v pátek jsme vyrazili do Polska, kde v sobotu byly tréninky, pak závody a zase domů. Pak přišla nabídka z Anglie. Abych toho neměl tolik, tak se soustředím na Anglii. Když mám potom pět dní nebo týden volno, tak se letím podívat zpátky do Čech a odpočinout si.
Jakou pozici má plochá dráha v Anglii?
Jako fotbal nebo ragby ne. Ale je to tam pořád populární. Závody nám začínají od půl osmé večer. Někdy přijde tisíc lidí, někdy dva tisíce. Když se daří a sezonou se postupuje, chodí i víc.
Je mistrovský závod vrcholem vašeho týdne?
Domácí závody máme většinou v pátek. Ale aby to vycházelo, každý klub jezdí jinak. Takže jezdíme v úterý, ve středu, někdy i v sobotu.
Jezdíte za Plymouth, ale žijete v Londýně, proč?
Žiju v Londýně a dílnu mám v Readingu, protože tam mám pořád známé. Dá se říct, že dojíždím i na domácí závody. Ale výhodu mám v tom, že když jedu domů, tak to mám kousíček na všechna letiště. Kdybych bydlel v Plymouthu, tak to mám z jihu Anglie všude daleko. Takhle ze středu to mám všude stejně. Ale je pravda, že třeba jen za sezonu tam najezdím třeba 50 tisíc kilometrů.
Budete třetí rok v jednom týmu. Neuvažoval jste o změně?
Mně se tam líbí. Na domácí dráze se mi daří. Už jsem vychytal nastavení motorky a všechno kolem. Vždycky se mi ozval tenhle tým jako první, a tak jsem podepsal.
Do Anglie odjedete 10. března. Kdy vám začne sezona?
Po příjezdu máme tréninky, přípravy a 19. března nám začnou závody. Do půlky září se musí odjet základní část, prvních šest postupuje do play-off. Zbytek končí.
A kdybyste vypadli, to by byla šance, že by vás po dvou letech viděli diváci i v Česku, ne?
Letos jsem se dohodnul s Plzní, kde pojedou extraligu. V Česku se jezdí do konce října. To bych ještě stihl.
Máte tým sedmi jezdců. Je plochá dráha víc týmový, nebo individuální sport?
Jak se kterým jezdcem. Když jezdíme dva z týmu v rozjížďkách, dá se pomoct. Třeba přibrzdit soupeře v zatáčce, pomoct týmovému jezdci. Jsou i jezdci, kteří myslí sami na sebe. To už tak nějak víte. V tom případě odstartuju a taky na ostatní nekoukám. Koneckonců bych tím přicházel o body a já jsem placený za to, kolik jich získám.
Placený od bodu?
Mám pevný plat, platí mi cesty a pak je to od bodu, aby byla nějaká motivace.
Vyplatí se finančně jezdit v Anglii víc než v Polsku nebo Dánsku?
Tam to taky není špatné. Ale z domova v Babicích to je nějakých 1 300 kilometrů na každý závod. To pak najezdíte pět tisíc kilometrů za týden. Teď je to míň.
Při závodech má každá jízda čtyři kola. Co rozhoduje?
Zásadní je start, osmdesát procent. Když jste rychlý jako ostatní, je těžké předjet. Záleží i na přípravě dráhy, jak se dá před jiné dostat. Toho všeho musíte využívat. Plochodrážní motorky nemají brzdy a brzdí se jen kompresí motoru. Má to spojku na start, jinak nic.
Mluvil jste o tom, že na domácí trati už máte vyladěnou motorku. Co vůbec práce na ní obnáší?
Mám svého ladiče motoru. Po pěti nebo šesti závodech se dělá servis, aby to mělo pořád ten největší výkon. Příprava motorky je důležitá. Já jezdím závod na pět nebo šest jízd. Jedna trvá minutu a udělat motorku je pak práce na pět hodin. Přijedu, rozeberu to, naolejujeme ji, vyčistíme, smontujeme. Musím mít na závody dva stroje, kdybych spadl. Udělat obě pak trvá 12 hodin.
Jaké máte letos ambice?
Po fyzické stránce jsem asi nebyl nikdy takhle připravený. Doufám, že se to promítne i na dráze. Cíl je dostat se s klubem do play-off. Loni jsme skončili ve čtvrtfinále. Letos budeme mít dobrý tým a můžeme jít dál.
S plochou dráhou si spousta lidí vybaví závody Grand Prix. Elitní seriál, který se jede i na Markétě v Praze. Jednou už jste tam byl jako náhradník. Účast v něm vás neláká?
Je to 16 nejlepších závodů na světě. Dostat se tam je ohromně složité. Určitě by mě to lákalo, ale to bych musel závodit v Česku, objet mistráky, být do čtvrtého místa v republice, protože první čtyři jdou do kvalifikace. Takže letos bych musel odjet mistrák, příští rok by mě nasadili do kvalifikačních kol. Ta se jezdí různě po Evropě. V Rusku, na Ukrajině. Tím, že jsem v Anglii, bych musel jezdit dva tisíce kilometrů na jeden z nich. Nemám teď ani techniku, abych mohl přiletět, přesednout do auta a jet. Nějaký pátek jsem už něco podobného dělal a člověk je z toho pak utahaný. Neříkám, že to ještě někdy nechci zkusit, ale teď ne. Zahraničí je o něčem jiném. Lépe se tam třeba shání sponzoři. Mám na to i manažerku, která mi s tím pomáhá, ale stane se i to, že po závodě přijde člověk, že mi chce pomoct. Tady u nás by se to nestalo. Tam to funguje trošku jinak.
