Je to job. Práce. Jsou to prachy. „Peníze? A jaké? Mám plat sportovního instruktora. S tím se dá žít ze dne na den.“ Sněží. Je bílo na horách. Srdce mu poskočí. Sníh mu padá do života jako jeho přítel.
K jaru je rád, že konečně sleze. „V půlce března si říkám, že už by mohl zmizet. Aby se včas vysušily lesy a já si mohl sednout na horské kolo.“ To je jeho životaběh.
Žije vysoko v Krušných horách. Bydlí v garsonce v budově benzinového čerpadla, na cestě z Božího Daru do Oberwiesenthalu. „Z okna koukám na hranice.“ Je to jeho dočasná střecha nad hlavou, poskytla mu ji obec ve snaze, aby se stal jejím občanem. Byt se pro něj už staví. „Doufají, že ze mě něco bude.“ V kuchyňském koutu mu vaří jeho milá, jezdí sem z Jablonce, je dcerou slavné běžkyně Heleny Šikolové.
V lesích a na pláních kolem se prostírá lyžařská Krušnohorská magistrála, spleť běžeckých tratí. „Dá se na ní ujet sto kilometrů, aniž by člověk vstoupil do vlastní stopy.“ Do lesa má přes půldruhého kilometru. Když se někdy vrací v mlze, ve fujavici a už je „slušně ruplej,“ dá mu tenhle poslední kus domů zabrat.
Trénuje na obou stranách hranic. „Hraniční přechod je v lese, nosím s sebou pas, ale většinou tam nikdo nehlídá.“ Jezdí soustředěně, kontroluje tep, čas, úseky. Je z něho už jen dobře vydrezúrovaný profesionál? „Proti ostatním lidem jedu hodně rychle, ale přece jen se občas zastavím a koukám do údolí. Kochám se.“ Jeho parta z oddílu se už rozutekla, kamarádi odešli na vysoké školy. Zbyl tam sám. Už dva roky sám. Jen svého trenéra Petráska má po ruce.
Odvykl velké partě. A tak dělá někdy trochu neplechu při soustředěních. Kolikrát řekne, že by raději jel na trénink sám. „Já vím, je to divné, jako bych oznámil, že ostatní nepotřebuju.“ Vyhrává ten, kdo dokáže nejvíc trpět, o tom je samotář z Božího Daru přesvědčen. Je připraven na bolest? „Kdo jde na start, musí vědět, že to bude bolet.“
Je to svár mezi tělem a vědomím. Takhle to vypadá někde hluboko uvnitř člověka, z něhož stoupá pára a sliny mu mrznou na bradě: Ještě se zmáčknu víc, ať se třeba zhroutím. Trap se, přikazuje vnitřní hlas. Ale jak se zákeřně vkrade únava, hromadí se metabolity a krev je nestačí odplavit, svalová koordinace se láme, útlum ničí vůli, před očima rudo, pak najednou...
„Hlava nařizuje, ale tělo už neodpovídá. To je to nejhorší, co může závodníka zasáhnout." V Kiruně před sezonou také naběhá za den na lyžích ke stovce kilometrů, je to osm hodin ve stopě. To je jeho kalvárie. Protrpěl se, vynořuje se ze stínu průměrnosti. Jedno ví: „Bude těžké udržet se v desítce nejlepších.“
