První zasedne ke společnému focení. A první se taky zvedne. "Bode, můžeme pár otázek?" Na žádost o rozhovor odvětí jen: "Ne."
Očima přelétne okolí. "Musím odsud rychle pryč." Proskočí mezerou v plotě a zmizí do tmy, snad směrem k parkovišti, kde stojí jeho karavany. Dva obytné vozy, před nimiž odpoledne ve slunci trčela látková křesílka a stála opřená motorka. "Go fast" – "Jeď rychle", píše se na nich.
A to Miller umí. Vyhrál šest závodů sezony. Jenže to je mu málo. Chce 14 vítězství v ročníku, jako první překonat hranici 2 500 bodů. Šílenost? Vždyť letos získal 1 409.
"Lidi to považují za hloupé, nesmyslné či nemožné. Ale pro mě tyhle cíle znamenají určitý objem práce," řekl pro New York Times.
Nebude ji však mít zrovna lehkou. Před sezonou se odtrhl od americké reprezentace a založil si vlastní tým. Jenže skončil hlavní kouč John McBride. Také jeho asistent a strýc Mike Kenney. Chtějí být víc s rodinami. Po servismanovi Robbiem Kristanovi prý Miller chtěl, aby dělal práci za dva. A tak jeho dlouholetý spolupracovník odmítl.
A Miller musí znovu skládat tým. "Zda budu pokračovat, teď visí ve vzduchu. Je mi 30 let, chtěl bych se flákat na pláži, založit rodinu, dělat milion jiných věcí. Ale mám podporu firem, jež za mnou stojí."
K rozhovoru pro New York Times si na konci sezony objednal panáka tequilly. Po několikaměsíčním půstu, do něhož sám sebe uvrhl. Vždyť právě zájem o večírky mu byl vyčítán. "Podceňovali moji disciplínu. Beru kritiku za to, že jsem na olympiádě nezískal medaile. Ale jsem oddaný svému sportu. A za to si zasloužím uznání."
Jistě, vždyť je zase nejlepším sjezdařem světa.
