Jak se celá dramatická událost seběhla? „Snažil jsem se jet na maximum a s novými pneumatikami jsem zabrzdil o trochu později. Pak - a neptejte se proč, protože to stále nevím - se zadní kola přetočila a zablokovala Pak přišel náraz. Hluk mě ohlušoval, nic jsem neslyšel. Cítíte vůz, cítíte trať, modlíte se, ať se dostanete ven… Prostě jen doufáte, že to nedopadne špatně. Před očima jsem měl zeď a cítil, že jsem přišel o veškerý vzduch pro dýchání. Zůstal jsem zaklíněný v autě a nemohl se vůbec hnout. Kromě toho, že žiju, jsem neměl vůbec potuchy o tom, co se děje,“ uvedl Button pro časopis People.
„Smál jsem se, protože jsem v té chvíli nemohl udělat nic jiného. Byl jsem příliš slabý na to, abych mohl hovořit Jenom smíchem jsem mohl nějak vyjádřit své pocity. Ulevil jsem tak celému tělu. Chtělo se mi spát, ale zároveň jsem se chtěl rychle dostat ven. Naštěstí byli záchranáři rychlí, poradili si s troskami, hovořili se mnou a ujišťovali mě, že je vše v pořádku. Jeden z nich mě držel za ruku a mohl tak cítit, jak mi cukala bolestí při vyprošťování z vozu. Poznal tak, že bolest cítím a nejsem tedy paralyzovaný. Doktoři mi nakonec řekli, že to jsou jen odřeniny a pohmožděniny a já chtěl už druhý dne závodit,“ sdělil jezdec.
Button se domnívá, že karambol na něm nezanechal žádné stopy. „Mentálně necítím žádný rozdíl. Uvnitř necítím žádný strach z nasednutí do vozu Byl to můj první vážný náraz a doufám, že byl zároveň posledním. Víc to poznačilo lidi kolem mě. V Monte Carlu byli moji rodiče a byli absolutně šťastní, když se dozvěděli, že jsem v pořádku. To samé prožívala i má přítelkyně,“ dodal Jenson Button, který je přesvědčený o tom, že v Kanadě bude závodit. A nebude prý patřit k pomalým.
