V dresu českého týmu ATT Investments na konci března opanoval tradiční klasiku Velká Bíteš-Brno-Velká Bíteš.
Minulý týden zase startoval na silně obsazeném závodě Kolem Maďarska. Vedle něj jeli nejlepší sprinteři světa: jména jako Fabio Jakobsen z Quick-Stepu, Dylan Groenewegen z Jayca, Sam Bennett z Bory, Elia Viviani z Ineosu.
A ani mezi nimi nezapadl. V úvodní etapě byl jedenáctý.
„Moc jsem nevěděl, do čeho jdu. Pokud jde o silniční kariéru, tak jsou všichni mnohem zkušenější. Ale v první etapě jsem se přesvědčil, že pokud jde o čísla, tak s nimi soupeřit můžu,“ povídal jedenatřicetiletý Kelemen v rozhovoru pro iDNES.
Takže s Maďarskem panuje spokojenost?
S první etapou určitě. Druhá mě mrzí. Největší kopce jsem v ní přejel, pak už byly jen takové hupy a vše se chystalo ke spurtu, na který jsem se těšil a už i věděl, co čeho jdu. Jenže bohužel byl přede mnou pád a já vletěl do pangejtu. Měl jsem roztrhlé obočí, bolelo mě rameno a peloton mi ujel. Škoda.
A další dny?
Třetí a čtvrtá etapa pro sprintery nebyly, tak jsem vyhlížel poslední v Budapešti. Ale tu bohužel zrušili kvůli mokru a jen jsme pro diváky objeli osm neklasifikovaných okruhů. Ale jo, celkově musím říct, že spokojenost.
Jistě panuje i z týmového hlediska, že? Odjížděli jste s cílem být vidět v únicích. Což se podařilo. A nejen to.
Určitě. Je super, že Matúš Štoček udržel zelený dres. Márton Dina měl zase bílý pro nejlepšího maďarského jezdce. A v hodnocení stájí jsme byli čtvrtí, což je pro nás jako třetidivizní tým hodně velký úspěch.
TĚSNÝ SOUBOJ. Finiš první etapy Kolem Maďarska. Uprostřed je vítěz Dylan Groenewegen z týmu Jayco AlUla.
I na dráze byly vaší doménou sprinty. Dají se nějak porovnat s těmi silničními?
Na dráze jsou na férovku. Jedete černou a červenou čáru, každý má svoje území. Na silnici ale jen o čisté výkonnosti nejsou. Rozhoduje, kdo je před vámi, kam se vám podaří dostat. Jsou taky víc hektické. Třeba v Maďarsku, jak jely elitní týmy s velkými sprinterskými vlaky, tak když jsem se mezi ně dral já, navíc v dresu menší stáje, tak na mě řvali: Co tady děláš? Kam se tlačíš?
Vážně?
Jo jo. A nebo jsem jednou viděl volné místo mezi jezdci, tak jsem to do něj poslal a – myslím, že to byl někdo z Izraele – volal, že si na mě pak počká. Teď už se tomu ale směju.
Jak jste reagoval tehdy?
Samozřejmě jsem je vnímal, ale dělal jsem, že neslyším. Snažil jsem se závodit.
Překvapilo vás to?
Na této úrovni to už je holt ostré. Koukal jsem pak na záznam a na něm tak tři čtvrtě věcí, co se dějí v balíku, nejsou vidět. Vlny, lokty. Když to srovnávám s dráhou, kde člověk hodí jednu malou vlnu a je hned diskvalifikovaný, tak kdyby se to na silnici řešilo podobně, tak polovina lidí nedojede.
Pomáhá vám v pozičním souboji i zkušenost z keirinu, který je také dost často na ostré lokty?
Určitě, nějaké zkušenosti z něj mám. I keirin je ale hodně jiný. V něm máte jen pár soupeřů, o všech máte přehled. Kdežto na silnici jsou jich desítky, přijde vlna a nečekáte ji. Jde celkově o takový větší blázinec.
DNES A DŘÍV. Pavel Kelemen jako silniční cyklista a jako dráhař.
Jde ze silničních spurtů větší strach?
Musím říct, že co se nám narodila dcera, tak – aniž bych si to uvědomoval – takové myšlenky mám. Když jsem byl mladý floutek, říkal jsem si, že se mi nic nemůže stát. Teď už mám ale trochu jiný pohled. Na druhou stranu je však dobré, že když jsem v maximální koncentraci, tak se od těchto myšlenek ještě dokážu oprostit. Pak vyhlížím jen pásku a závodím hlava nehlava. Jinak spurty asi ani jezdit nejdou.
Berete Velkou Bíteš nebo Maďarsko jako potvrzení, že cesta, na kterou jste se z dráhy vydal, byla správná?
Spíš to beru jako motivaci, našel jsem si nový sen. Já si vlastně ani nemyslel, že ještě někdy budu sprintovat s takovými jmény jako jsou třeba Jakobsen, Bennett, Viviani a další. Je to super pocit. Obzvlášť po složitém přestupu mezi dráhou a silnicí, co jsem musel podstoupit.
Můžete přiblížit, co všechno obnášel?
Moc lidí si možná neuvědomuje, jak velké jsou rozdíly v dráhovém a silničním tréninku. Řeknou si: Jasně, obě disciplíny jezdí třeba Viviani nebo Ganna, tak to tak těžké nebude. Jenže zrovna tihle na dráze dělají většinou vytrvalostní disciplíny, což je úplně něco jiného než ryzí sprint.
V čem?
Měli jsme třeba strašně málo vytrvalostních kilometrů. Většinu času jsme trávili v posilovně nebo jezdili jen krátké a silové intervaly. Z celého roku jsme kilometry najížděli třeba jen tři neděle. Vrcholem pro nás bylo tak 120 až 140 kilometrů průměrem asi 26 v hodině.
A teď jste v Maďarsku jezdil etapy i přes 170 kilometrů dlouhé s průměrnou rychlostí vyšší než čtyřicet.
Přesně, celkem rozdíl. Do toho jsme tehdy měli ještě plné kapsy jídla. Vážil jsem necelých devadesát kilo. Bylo to něco úplně jiného. Se silniční cyklistickou jsem vlastně ani neměl pořádnou zkušenost.
Jednou jako šipky. A budou se ve virtuální cyklistice hledat talenty? |
Proč jste do ní šel?
Hrozně se mi líbila. Sledoval jsem ji v televizi, byl jsem se i podívat v Bíteši na bráchu (dvaadvacetiletého Petra, který nyní jezdí ve švýcarském Tudoru) a říkal si: Ty jo, kdybych třeba jednou tady taky startoval, to bych byl rád. No a letos se mi tam povedlo zvítězit a pár dní zpátky jsem jezdil s nejlepšími sprintery na světě (smích).
Kolik jste musel shodit kilo?
Něco přes deset. Teď mám tak kolem pětasedmdesáti. Musím ale říct, že zrovna tohle šlo docela samo. Stravu jsem nijak zvlášť neřešil, jak jsem začal jezdit objemy a na kole trávil mnohem víc času, tak se tělo přizpůsobovalo a svaly shazovalo.
Jak vám šly ostatní věci?
Každý rok jsem cítil, že moje výkonnost jde nahoru. Věděl jsem, že mi nejvíc chybí základní vytrvalost. Tu během roku nebo dvou nedoženete a stále v ní mám mezery. Ale určitě jsem udělal velký pokrok. Jsem rád, že jsem v Maďarsku zvládl i kopcovité etapy a nikde to v nich nezazdil a dojel spolu se sprintery.
Kde vidíte další rezervy?
Když to vezmu podle Maďarska, tak ještě než přišel finální sprint, tak jsem musel neustále brzdit a zrychlovat, což mě strašně vyčerpalo. Na závěr jsem ani pořádně nešel ze sedla a nemohl využít maximální watty, které dávám normálně. Takže třeba v tom se musím zlepšit – umět vydržet v maximálce déle.
Co studování trati a profilů? Na to jste z dráhy asi také nebyl zvyklý.
To si jen řeknete. I dráhy mají odlišně klopené zatáčky, dřevo je taky různě tvrdé a rychlé. Takže to není jen tak, že máte ovál a kroužíte. Rozhodují setiny, a proto se musíte zabývat i nejmenšími detaily. Samozřejmě ale silnice je ještě o něčem jiném a musíte víc studovat a dávat si větší pozor. Problém s tím ale asi nemám.
BÝVALÝ DRÁHAŘ, DNES SILNIČÁŘ. Pavel Kelemen z týmu ATT Investments.
Jaký program vás čeká nyní?
V neděli jedeme do Německa do Kolína (na Rund um Köln), pak mě čekají etapáky ve Francii a v Rakousku.
Na konci června je ve slovenských Tlmačích mistrovství republiky. Soustředíte se i na něj? Trať je rovinatá, což by vám mělo sedět.
Už jsme ho trochu probírali. Říkali jsme, že by mi profil mohl vyhovovat a mohla by to pro mě být dobrá výzva. Ale zase na druhou stranu se na něj nechci tolik upínat. Často jsem to tak měl i na dráze. Většinou dopadly nejlíp závody, o kterých jsem příliš nepřemýšlel a nebyl jsem z nich vynervovaný. Takže bych to teď chtěl mít podobně.
Dáváte si nějaký dlouhodobější silniční cíl?
Ne ne. Na konci loňského roku jsem už chodil na pracovní pohovory. Byl jsem ve Spartě, bylo to super, výborná parta, ale profesionální to úroveň to prostě nebyla. Mám rodinu, malou dceru, takže cítím zodpovědnost. Můj cíl byl tehdy takový, abych byl silniční profík. To se povedlo a dostal jsem šanci v ATT Investments, čehož si moc vážím. Pak jsem si řekl, že chci zajet Bíteš. To se taky povedlo. A co dál? Uvidíme, nechávám dveře otevřené. Teď jsem hlavně rád, že se stále zlepšuju.
