„Demolice soupeřů v Matthewsově režii,“ psal po dojezdu v Mende server Inner Ring. Nebo bychom mohli říci: Naprosto zasloužené vítězství klasikáře, který v kopcovité etapě zaskočil i kované vrchaře.
Před vjezdem do cílového města Mende stála u trati mezi fanoušky velká figurína Dartha Vadera z Hvězdných válek. Ale Michael Matthews žádnou temnou sílu k prolomení svého „prokletí“ druhých míst nepotřeboval. Jeho devizou bylo statečné, bojovné srdce.
Co na tom, že během týdne bojoval s nachlazením a týmový doktor stáje Bike Exchange mu raději dvakrát denně dělal testy na covid (naštěstí s negativním výsledkem).
V sobotu, v působivých kulisách Francouzského středohoří, mezi pasoucími se stády krav i dávnými krátery, se nejprve probil do početného třiadvacetičlenného úniku dne.
Pak, už na metě 53 kilometrů před cílem, se v kopci odpoutal od svých souputníků a vydal se sólově vstříc vítězství.
Dostihli jej sice tři soupeři, ale znovu jim ujel.
A když se k němu na závěrečné stěně v Mende dotáhl Alberto Bettiol ze stáje EF Education a dokonce mu poodskočil, Matthews vydoloval poslední zbytky sil, vrátil se k Italovi a vzápětí mu ukázal záda.
Oslavoval už 200 metrů před cílem. Pumpoval rukama, naznačoval, že plachtí vzduchem, nevěřícně překryl obličej. Tolik emocí se kondenzovalo do těch chvil.
„WOW! WOW! WOW!“ jásal tým Bike Exchange na Twitteru.
„Všem jsi vytřel zrak. Epická jízda. Neuvěřitelná výhra,“ přidala se australská legenda Robbie McEwan.
„Máme to kluci! Máme,“ nadšeně sděloval Matthews parťákům do vysílačky.
Always keep believing. https://t.co/TsgqtYiuKZ
„To byla jízda, chlape,“ gratuloval mu posléze i Tadej Pogačar. Ti dva jsou výbornými kamarády, často spolu doma v Monaku trénují. „Hecujeme se tam, útočíme na sebe, užíváme si to. Trénink s Tadejem mi nepřipadá jako práce. Jsme jako dvě děti, které se baví,“ vykládal jednatřicetiletý Matthews s dovětkem: „No dobře, já už nejsem dítě. Ale Tadej ano.“
Překvap je, radila paní Matthewsová
Když byl Matthews v Pogačarově věku, vřítil se na scénu světové cyklistiky jako velká voda. V úvodním týdnu Gira 2014 se ve 23 letech šest dní oblékal do růžového dresu a navrch vyhrál etapu do Montecassina, než musel kvůli zranění stehenního svalu odstoupit.
„To růžové kolo, na kterém jsem tu jezdil, si nechám všemi chlapci z týmu podepsat,“ vykládal tehdy coby jezdec stáje Orica. „Doma si ho pověsím na zeď, aby se ho nikdo nedotýkal, a budu vzpomínat, jak se na Giru můj sen stal skutečností.“
Někdejší stipendista Australského institutu sportu brzy přidal další záseky ze závodů Grand Tour, oslavoval etapové prvenství na Vueltě i na Tour, kde si v roce 2017 došlapal pro zelený dres šampiona bodovací soutěže.
Jenže potom jako když utne. Spadl z vítězné vlny.
Rok 2018 - kvůli nemoci odstoupil z Tour. Rok 2019 - na Tour jednou druhý a třikrát čtvrtý. Rok 2020 - zranění, žádný start na Grand Tour. Rok 2021 - na Tour a Vueltě celkem jednou druhý, třikrát třetí, třikrát čtvrtý.
„Byl jsem konzistentní, ale přestal jsem vyhrávat,“ posteskl si. Po čtyřletém působení ve stáji Sunweb se loni vrátil do Oriky, která se mezitím přejmenovala na Bike Exchange. Těšil se na uvolněnou a někdy i tak spontánní australskou atmosféru.
Na loňské Tour přesto obtížně snášel, když na něm visela tíha očekávání staronového týmu. „Snažil jsem se prosazovat v rovinatých spurtech, na klasikářských dojezdech a navíc chodit do úniků, bylo toho příliš,“ líčil. „Letos tu máme naopak na tradiční spurty Dylana Groenewegena a já se mohu soustředit na ostatní věci.“
Poté, co si ze dvou klasikářských soubojů s Pogačarem a van Aertem odnesl dvě druhá místa, řekla mu v pátečním večeru jeho slovenská manželka Katarína: „Tak zkus vyhrát jinak. Překvap je. Udělej něco, co od tebe nečekají. Buď trochu gambler.“
Breakaway Bonanza !
La Grande Vadrouille !
#TDF2022
A.S.O / Pauline Ballet https://t.co/cbbcpOxyHH
Řídil se její radou.
Proto se odhodlal k nesmírně dlouhému sólovému útoku z úniku.
Sportovní ředitel Matt Hayman ve vysílačce jeho počin schvaloval: „Aspoň získáš před stoupáním náskok před vrchaři.“
Nepanikařil, když jej později doprovázeli Felix Grossschartner a Luis León Sanchez. S půlminutovým náskokem dorazili pod Cote de la Croix Neuve, zvaný též Jalabertova hora, coby vzpomínka na Laurenta Jalaberta, který tu v roce 1995 exceloval při premiérovém výšlapu v rámci Tour.
Tady se Matthews opět osamostatnil.
„Kámo, prostě jeď co nejrychleji odspodu nahoru a vyhraješ etapu,“ říkal mu do vysílačky Hayman. Což činil. Jenže potom se vedle něj zjevil Alberto Bettiol a záhy se mu začal vzdalovat. V borovicovém lese, mezi špalíry diváků a na symbolickém žlutém asfaltu sváděli se zkřivenými obličeji tuhou bitvu muže proti muži. Vznikla mezi nimi mezera jednoho kola. Větší rozdíl nesmím připustit, promlouval k sobě Matthews. Jenže snadno se říká, hůř provádí.
„Povzbuzování diváků mi dodalo pár nohou navíc. Ale i tak jsem se dostal na samou hranu svých možností,“ přiznal.
MUSÍM SE HO DRŽET. Michael Matthews se snaží udržet kontakt s Albertem Bettiolem..
Najednou byl zpátky u Bettiola. Pod vrcholem stoupání zaútočil. Ujel Italovi. Pak už si jen vychutnával poslední metry na letištní ranveji v Mende. Brána k vítězství se konečně zase otevřela. „To je pro dceru, má zrovna čtvrté narozeniny,“ říkal.
Impozantní triumf zvýšil jeho hodnotu na cyklistickém trhu, kde právě vyjednává novou smlouvu. Prioritou je pro něj setrvání v týmu Bike Exchange, pro nějž právě zajišťuje na Tour i cenné body, aby si stáj zachovala worldtourovou příslušnost (v žebříčku, který o tom rozhodne, byli Australané před Tour těsně nad sestupovou čarou).
Oslava vítězství v týmovém autě Bike Exchange:
#TDF2022
No team cars were harmed in the winning of this stage...
2022 @LeTour stage win x2 https://t.co/wFBBMFuFi8
Rovněž šéf týmu Matt White pochopitelně stojí o Matthewsovo setrvání. Otázkou však je, zda na něj bude mít. S myšlenkou na návrat do této stáje si pohrává i Adam Yates z Ineosu a v tom případě by manažer stáje dost možná nedokázal shromáždit pro oba dost velký balík peněz. Zvlášť když z Ineosu míří do Bike Exchange ještě Eddie Dunbar.
„O třetím volném dnu Tour bych rád měl jasno,“ sdělil Matthews.
Ještě předtím si užíval s týmem oslavy vítězství v Mende.
Když byl minulý týden zklamaný po dalším druhém místě, Tadej Pogačar mu řekl: „Nikdy se nevzdávej a ono to půjde.“
Po Pogačarově středečním trápení na Col du Granon pro změnu Matthews tu samou větu připomněl svému slovinskému kamarádovi.
A Pogačar se podle toho řídí.
Kdo nic nezkusí, nic nemá
V sobotu začal Slovinec útočit záhy po startu etapy ze St. Etienne a přispěl k roztrhání pelotonu na dva kusy, zatímco Jonas Vingegaard se k němu musel s pomocí Wouta van Aerta dotahovat a v odtržené části pole zůstali Primož Roglič a další dva muži z Jumba.
Potom vyhlásili dočasné příměří, proto náskok uprchlíků vyšplhal až nad třináct minut.
Nicméně na Jalabertově stěně se Pogačar pustil do útoku znovu. Postupně očesal všechny protivníky z popředí celkové klasifikace až na jednoho - Jonase Vingegaarda. Dán se od něj nehnul.
@TamauPogi put in an attack on the final climb, retains second overall. #TDF2022 https://t.co/xL2kwTlaWb
Na letišti si Pogačar, jak má ve zvyku, zaspurtoval (o 23. místo za uprchlíky), ale ani sekundu na největšího soka nenajel.
„Kdo nic nezkusí, nic nemá,“ konstatoval obhájce titulu.
„Počítal jsem s tím, že se o něco pokusí. Připravoval jsem se psychicky na Tadejovy útoky,“ reagoval lídr závodu.
„Bylo to mé varování před Pyrenejemi. Už se na ně těším,“ přidal Pogačar.
Blížíme se do rozhodujícího třetího týdne závodu. I jistá psychologická válka slov bude nejspíš čím dál častější.
ZKUSIL JSEM TO. Tadej Pogačar za cílem 14. etapy Tour.
„Dnes jsem získal o Jumbu spoustu informací. Další dny pro ně nebudou jednoduché,“ ujistil slovinský cyklista. „Vingegaard je ve žlutém trikotu pod tlakem. Vím, jaké to je. Najednou nemyslíte až tolik na útok, myslíte na obranu, jde o jiný typ myšlení. A zatímco oni budou takhle usilovně přemýšlet, my budeme plánovat, jak si žlutý dres vzít zpátky.“
Na tiskové konferenci po etapě dostal Vingegaard otázku: „Pojedete až do Paříže defenzivně, v podobném duchu jako dnes? Budete s vědomím více než dvouminutového náskoku neustále jen chytat Pogačarovy útoky?“
Dán zachoval pokerovou tvář.
„To záleží na mých nohách,“ odpověděl. „Pokud budou dobré a objeví se v Pyrenejích příležitost, mohu na Tadeje zkusit zaútočit. Můj náskok sice teď vypadá pořádně velký, ale v dlouhé časovce se příští sobotu může stát spousta věcí.“
Týmový kolega Primož Roglič by mu o tom mohl vyprávět.
