Ptáčková je jednou ze dvou trenérek, které se jinak pohybují mezi mužskými protějšky v nejvyšší dámské soutěži. "Tak to ani nevnímám. Ale bylo by fajn, kdyby nás trenérek bylo víc," říká sympatická šéfka lavičky Sokola Hradce Králové, která po šesti letech opustila mládežnickou reprezentaci.
Váhala jste nad nabídkou hlavní trenérky hradeckých basketbalistek dlouho, nebo jste to po letech u mládeže považovala za samozřejmost?
Cítila jsem, že je na čase posunout kousek dál, protože dorost tu dělám od roku 2000, co jsem se vrátila z Trutnova.
Prezident Volejník uvažoval už v loňské sezoně, že byste ho mohla zastoupit na trenérské lavičce.
V rozjeté sezoně bych do toho určitě nešla, protože jsem měla v tu chvíli zodpovědnost za dva mládežnické výběry a chtěla jsem to dotáhnout do konce. Je těžké přijít k týmu a vzít zodpovědnost za výkony, pokud ho nemáte pod rukama už od přípravného období.
Bylo pro vás těžké přejít od juniorek k ženám?
Nezdá se mi, že by šlo o dva rozdílné světy. Ženy jsou pochopitelně kvalitativně výš, ve hře dělají méně chyb. Co se týká nasazení a tvrdosti, jsou obě kategorie srovnatelné.
Vlastně jako byste ani nepřešla. V kádru máte hodně mladých hráček. A Hradci se i hanlivě přezdívá malá mateřská školka.
Změnu právě příliš necítím, protože téměř všechny hráčky až na Kuthanovou a Hartigovou jsem měla v dorostu. Známe se dobře, takže mi přijde, že jsme se zase jen shledaly.
Romana PtáčkováS basketbalem začínala v Bruntále. V aktivní hráčské kariéře působila jako střední rozehrávačka. Mezi její největší trenérské úspěchy patří zisk několika domácích titulů s juniorkami či kadetkami Hradce. Šest let působila na lavičce mládežnických reprezentací, má evropské stříbro se šestnáctkou (2006) a bronz s osmnáctkou (2008). Český celek koučovala i na juniorském MS 2009. Před dvanácti lety vedla v ženské lize celek Trutnova. Nyní po letech v mládežnické kategorii působí coby hlavní trenérka žen Sokola Hradec Králové. |
Co vás vlastně na basketbalu dokáže nejvíc vytočit?
Jestli něco opravdu nemám ráda, vadí mi, když se na hřišti někdo bojí, nechce vyhrát za každou cenu a vzdává zápas dopředu. Vždycky hráčkám říkám, že je jich dvanáct a sedm čeká na lavičce, aby dostaly šanci. A když se někdo fláká, to nejvíc nesnáším.
Stačila jste si uvědomit, že jste společně se strakonickou Marcelou Krämerovou jediné dvě ženy vedoucí tým v ŽBL?
To je hezké, ale takhle to vůbec nevnímám a ani jsem si nezjišťovala, kolik nás je. Bylo by fajn, kdyby nás trenérek bylo víc. Třeba v Americe je běžné, že z devadesáti procent trénují dámské týmy ženy. Tady to tak není, ale co jsem měla možnost vidět na ME mládeže, tam jich je poměrně dost. Třetina až polovina.
Jste si s paní Krämerovou v něčem podobné? Basketbalově nebo lidsky?
Já myslím, že jsme absolutní protipóly. Jestli máme něco, v něčem se nelišíme, tak to, že jsme obě v době hráčské kariéry bývaly střední rozehrávačky.
Jak se vám vlastně spolupracuje s muži, kteří vedou ženské týmy?
Beru to jako normální věc. Pokud si s tím člověkem rozumím, nerozlišuji, jestli je žena nebo muž. Spíš jsem zvyklá.
Štvou vás něčím?
Pro ženu je těžší se prosadit, protože zpočátku je podceňovaná a možná o něco déle trvá, než dokáže všem, zda něco umí.
V českém sportu býval dlouho zakořeněný postoj, že ženské trenérky u týmu nemají co pohledávat. S tím asi nesouhlasíte, že?
Příliš jsem se s tím nesetkala. Ale pokud se s takovým člověkem setkám, považuju ho za blázna a jinak tenhle podivný názor neřeším.
Uměla byste si představit naopak, že byste koučovala mužský tým?
No... trénovat muže by bylo těžké, ale po čase bych koučing zvládla. Ale rozhodně to není můj sen. Být na lavičce u žáků si umím představit, ale dál už ne.
Jak ale téma basketbal prosazujete doma? Vaše rodina je ryze sportovní. Manžel býval ligovým fotbalistou, syn načíná také kariéru ve fotbalovém klubu.
V naší rodině je velké téma sport, a jestli to je basketbal, fotbal nebo jiné sporty, na tom nesejde. Máme rádi i ty ostatní. Navíc mám dceru, která také hraje basketbal. To je prostě život a já jsem ráda, že ho žijeme tímhle způsobem.
Taháte se i o to, kdo se bude dívat na na svůj oblíbený sport?
Dneska už jsou ve většině domácností dvě televize, tak to je i u nás. Ale většinou kvalitní fotbal i basket sledujeme společně. Málokdy se stane, že jdou sporty najednou na některém kanálu. Ale zase je škoda prosedět ten čas u televize. Radši víc sportujeme.
Pokud vím, vzájemně se navštěvujete i na svých zápasech.
Takhle spolupracujeme už hrozně dlouho a manžela také zajímá, jak hrajeme my. Mě zase, jak se dařilo jemu, když ještě aktivně hrával, anebo dnes ligoví muži. V obou prostředích se společně pohybujeme. Ze synových zápasů stihnu padesát procent. Když se v květnu oteplí, jsem na fotbale ráda.
Jak trávíte volný čas, kdy si můžete odpočinout od basketbalu?
Nerada se od něj odlučuju. A když mám opravdu volno, tak nevím, co s tím. Basket je moje zábava.
Umíte být velmi upřímná. Narazila jste s tímto přístupem někdy?
Myslím, že ne. A pokud ano, tak o tom nevím. Jedu si prostě svojí cestou. A taky pocházím z Moravy, tam jsou lidé upřímní. Začínala jsem s basketem v Bruntále, do Hradce jsem přišla až v šestnácti letech.
Domů se pořád vracíte?
Jednou do roka k rodičům na chalupu. Tam si "odložím" děti, ono je to oboustranně výhodné, protože alespoň vidí prarodiče a já zase načerpám síly na celý rok.
