Narodil se v Sarajevu, s Jugoslávií získal stříbrnou medaili na mistrovství Evropy a od roku 1994 žije v Česku, kde se po pěti letech dostal k trénování. Na málo pestrý život si basketbalový kouč BK Olomoucko Predrag Benáček rozhodně nemůže stěžovat.
Osudem se mu stal oranžový míč, s kterým v dresu KK Bosna Sarajevo vyhrál evropský Pohár mistrů, předchůdce dnešní Euroligy. „Můžu se obejít bez hodně věcí. Ale bez basketu být nemůžu,“ vyznává se kouč, který před pár dny oslavil šedesátiny.
Vaše příjmení zní česky. Je to náhoda?
To tedy není. Dědeček František pocházel z Velkého Meziříčí, kde měl činžák na náměstí. V Jugoslávii a Sarajevu jsem byl Benacek, protože tam nemají háčky a čárky. Ty jsem po přestěhování přidal, aby mě lidé, když se podívají na zvonek, nebrali jako cizince. (smích)
Český původ byl důvodem vašeho přestěhování?
Bylo to složitější. V roce 1992 jsem končil v Řecku profesionální kariéru. Do Sarajeva jsem se vrátit nemohl, protože tam byla válka. Zkusili jsme Slovinsko, ze kterého pocházela manželka. Ale tam se mi moc nelíbilo. Jednou jsme si z Mariboru udělali čtyřdenní výlet do Prahy a rozhodli se, že budeme v Čechách. Přes známé se koupil barák v Opatovicích nad Labem a pak už šlo všechno rychle.
Opatovice nad Labem? To jste dostal možnost trénovat místní mládež?
Ale já vůbec nepřišel trénovat. Chtěl jsem najít místo pro život. Po přestěhování jsem podnikal. Měl jsem několik butiků s oblečením, pizzerii. Zpočátku to nevypadalo, že bych se k basketu vrátil jako kouč.
Jak k tomu došlo?
Basketbal mi stále více chyběl a podnikání mě nebavilo. Přitom šlo dobře, bylo to slušné i z pohledu peněz. Ale nedokázal jsem si představit, že budu podnikat do konce života. Zkusil jsem najít uplatnění u basketbalu. Přestěhoval se do Prahy a po setkání s Michalem Ježdíkem začal trénovat dorost Sparty.
Podnikatelská kariéra byla u konce?
Asi se to dalo předpokládat. Vážně mě to nenaplňovalo. Tak jsem žít nechtěl. U basketbalu něco podobného nehrozí. Je to můj život, ten mě nikdy bavit nepřestane.
Nikdy? Ani na chvíli?
Ale ano, jenže to trvá maximálně čtyřiadvacet hodin. To rychle odejde, většinou přes noc. Z basketbalu člověk nemůže být otrávený. Je to přece zábava.
Jako trenér jste prošel řadou klubů. Zjistil jste o basketbale něco nového v pozici kouče?
Že nemůžeš vyhrát nezaslouženě. Horší tým zkrátka nevyhrává. V jiných sportech se to stane. Může se přihodit, že horší tým ve fotbale porazí i Juventus, když trefí čtyři tyčky a nedá penaltu. A ty jednou utečeš, zavřeš oči, trefíš branku a vyhraješ. To v basketu není možné. Když prohraješ, je to zasloužené a naopak. Je to spravedlivý sport.
Je pod větším tlakem hráč, nebo trenér?
Psychicky je na trenéra větší tlak než na hráče. Ale přesto mě nikdy nenapadlo, že to zabalím. Taková chvilka nepřišla a ani nepřijde. Je to droga. Nejde s tím skončit. Znám trenéry, kteří mají pětasedmdesát, na kontě miliony a stejně každý den musí být na střídačce.
Predrag Benáček, trenér Olomoucka, domlouvá Juremu Pelkovi.
Co je na trénování nejtěžší?
Poskládat tým. Při jeho budování vybíráš hráče podle jejich výkonů. Co mají hlavě, jaká je jejich mentalita, se ale pozná až časem. Pokud má být tým úspěšný, musí všechno do sebe zapadnout, a to je strašně těžké. O tom jsem vždy hodně přemýšlel, i moje diplomová práce byla na téma budování týmu. Stačí se podívat na cizince, kteří proudí do české ligy. Jsou to mnohem složitější osobnosti než třeba před deseti lety a i díky tomu je skládání týmu stále obtížnější. Když se to ale povede, je to paráda.
Většina koučů si posteskne, že nemají prostor na koncepční práci a důležitý je okamžitý úspěch. Jak se s tím vyrovnáváte?
V basketbale je koncepce důležitá, protože chybí čeští hráči. Kluby je musí vychovávat a nikdo se nestane hráčem na střídačce. Potřebuje prostor, aby získal zkušenosti a klub hotového basketbalistu. Minulá sezona pro nás skončila ve čtvrtfinále. Mohlo to být lepší, to se stane. Sezona nevyjde, ale povede se zabudovat nové mladé hráče. U nás to byl František Váňa, Adam Goga, další zkušenosti získal Marek Sehnal. Na tyto posty jsme nemuseli shánět cizince, vlastní odchovanci dorostli do základní rotace. Tak to má být. Letos dostává šanci Lukáš Sychra s Erikem Klepačem. Jsou budoucností klubu.
Umíte se vůbec od basketbalu odstřihnout, vypustit ho z hlavy?
Ale ano. Dokonce je to nutnost. Po každé sezoně se snažím na dva měsíce zmizet, nejlépe za hranice. Úplně to nefunguje, protože se připravuje další sezona, ale s basketem jsem v létě spojený jen přes telefon. Pauza je důležitá. Když Željko Obradovič po dvanácti letech končil na střídačce Panathinaikosu Atény, vzal si roční pauzu. Mohl trénovat kterýkoli tým, na který by ukázal. Ale potřeboval vypnout, nabrat novou energii. Až pak vzal Fenerbahce Istanbul.
Každý sport se vyvíjí. Můžete přesto odhadnout, jak by dopadla vaše hráčská generace ve srovnání s tou současnou?
Letos je to zrovna čtyřicet let, co jsme s KK Bosna vyhráli Pohár mistrů. Od té doby se vážně hodně změnilo. Třeba pravidla. Ale byli jsme velcí atleti, trénovali třikrát víc než dnes. Novinkám bychom se přizpůsobili. Nějak by to šlo.
Byli jste lépe fyzicky připravení než dnešní hráči?
Myslím, že ano. Je to dáno i dobou. Když se začne opravdu trénovat, odcházejí patnácti- nebo šestnáctiletí kluci raději na diskotéku. Přitom bez trénování to nejde, jenom talent nestačí. S tím mají problém téměř všechny sporty. Trénovat se navíc nedá vlažně. Trénink musí být vlastně náročnější než zápas. Když přijde utkání, tým si musí říct - dnes odpočíváme. Tak by to mělo být, jen tak se můžeš posunout. To se každému nechce.
Přesto basketbal zůstává hodně atraktivní podívanou. Přišel o něco od doby, kdy jste přestal hrát?
Ztratili se střelci. Brabenci, co dávali čtyřicet bodů téměř v každém zápase, nejsou. Míň a míň je kluků, co umí dát třicet bodů. ale uznávám, že je to dáno i lepšími obranami nebo kratším útokem. Ale možná i tréninkem. Když na tréninku vystřelíš sto míčů ze sprintu, dá ti to víc než tisíc střel z místa. Takové přece v zápase nejsou. A to se každému nechce.
Predrag Benáček (vpravo) coby člen Bosny Sarajevo během finálového turnaje PMEZ 1979. Obklopují ho trenér Bogdan Tanjevič či spoluhráči Ratko Radovanovič a Žarko Varajič.
Jak jste spokojený s tréninkovou morálkou vašeho současného klubu?
Nemůžu si stěžovat. Dva nejlepší hráči jsou nejlepší i na tréninku. Jejich morálka je skvělá. Všechno dělají naplno, nešetří se a odvádějí maximum. Když to vidí ostatní, nemůžou si dovolit něco vypustit. Já pak už na tréninku ani nemusím být. Můžu jít do kanceláře a dát si chlebíček.
Hrál jste v éře velkých jugoslávských hráčů. Kdo byl nejlepší basketbalista, s kterým jste hrál?
Měl jsem velké štěstí. Hrál jsem s borci jako Krešimir Čosič, Dražen Dalipagič, Dragan Kičanovič, Mirza Delibašič. Co jméno, to pojem a velká osobnost basketbalových dějin. Velké hvězdy.
Koho tedy vyberete?
Jinou hvězdu. Dražena Petroviče. Odehráli jsme spolu několik zápasů v národním dresu. Byl neuvěřitelný. Velký hráč.
Ambiciózní, s obrovskou touhou uspět…
Přesně tak. Jako mladý hráč neměl úplně nejlepší střelu. Ale každé ráno vstával a od šesti od rána byl ještě před školou v Šibeniku v tělocvičně a pálil na koš jeden míč za druhým. Strašně chtěl uspět, díky tomu se dostal na špici.
Mohl se dostat na špici i v NBA, kdyby nezemřel při autonehodě?
Myslím, že ano. V New Jersey Nets svoji kvalitu dokazoval. Nikdo neví, kam by to dotáhl, z mého pohledu by měl podobnou kariéru jako Dirk Nowitzki. Mohl být nejlepším Evropanem v NBA.
Když jste zmínil NBA, sledujete zámořskou soutěž?
NBA se mi nelíbí. Už nějaký rok je dobré jen play off. Dřív jsem čekal do noci, abych viděl zápasy, dnes nevydržím čtvrtinu. Je to jen běhání a často nesmyslná střelba. Ale týdně vidím šest euroligových zápasů, do toho nějaký Eurocup a nebo španělská či turecká liga. To mě baví, je to kolektivní basketbal.
Neexistuje výjimka?
Jedna. Strašně se mi líbí Luka Dončič. Je radost na něj koukat. Vůbec jsem nečekal, že tak uspěje hned v první sezoně v NBA. Bude z něj skvělý hráč. Vlastně už jím je.
Finále PMEZ 1979 mezi Bosnou Sarajevo a Emersonem Varese:
Sám jste jako hráč dosáhl na velké úspěchy, považujete si jich víc než těch trenérských?
Ty hráčské jsou mnohem větší, a tak to zůstane. S Olomouckem se nestanu klubovým mistrem Evropy, jako hráči se mi to povedlo. Byl jsem v lepších ligách, na jiné úrovni. Ale spokojil bych se s tím, kdybych vyhrál alespoň ligový titul. Ten mi chybí, i když na Kypru chyběl kousek. Byli jsme ve finále. Třeba se jednou dočkám.
Jak dlouho jste kvůli tomu ochoten zůstat u basketu?
(smích) Dokud mě někdo bude chtít. Chtěl bych u basketu zůstat. Každý, kdo dělal sport, ví, o čem mluvím. Ten nejde nahradit třeba sázením kytek na zahrádce. Nebo jinak. Jde to. Asi tak na dva měsíce. Pak začne chybět adrenalin.
