V příštím roce tak pětatřicetiletý pivot může zaútočit na ligový rekord, který se ziskem jedenácti mistrovských trofejí drží Bendův bývalý spoluhráč Ladislav Sokolovský.
„No, nebylo by to špatné,“ zasní se Benda. „Ale samozřejmě nezáleží jen na mně, ale i na dalších okolnostech. Třeba na tom, jestli o mě budou mít v Nymburce zájem. Jestli se s vedením klubu dohodneme na pokračování smlouvy. Z mé strany zájem je.“
Kdy by tedy mohlo být jasno, jestli Petr Benda v Nymburku zůstane?
V nejbližších týdnech. Máme první týden po vítězném finále, Nymburk už vyšel ven s prvními hráči, které má podepsané. Teď bude záležet, kolik peněz management sežene na příští sezonu. Aby zase mohl poskládat konkurenceschopný tým v Evropě. Bylo nám řečeno, že během týdne dvou by měl být rozpočet stanoven. A jakmile tomu tak bude, začne se jednat s hráči, kterým končí smlouva.
Vy už jste avizoval, že byste rád v kariéře pokračoval. Dokážete si ale představit, že by to bylo v jiném klubu než v Nymburku?
Jsem na to připravený, poslední dva roky o tom uvažuji. Samozřejmě věk nezastavím. A je možné, že v Nymburce nebudu moct pokračovat, někdy to určitě nastane. Jsem na to připravený. Pokud se mi podaří podepsat, budu spokojený. Pokud ne, život jde dál. Dokud mě basket bude bavit, tak ho chci hrát. A uvidí se, v jakém týmu, jaké by přišly nabídky. Nechávám to spíš otevřené.
Vypadá to, že vás vaše basketbalová budoucnost příliš netrápí.
Vím, že nechci s basketbalem končit. I kdybych už v Nymburku nepokračoval. Ale samozřejmě, lehce se to říká a skutečnost je trošku jiná. Takže pokud nějaká zajímavá nabídka nepřijde, myslím, že jsem schopen ukončit i kariéru.
Přemýšlíte už nyní také o tom, co by bylo, kdyby... Čemu byste se poté věnoval?
Co by kdyby... Chtěl bych zůstat u basketu, i když ne úplně jako trenér. Pokud by to nevyšlo, tak bych se asi poohlížel po tom, co mám vystudované. Takže učitel tělocviku, na začátek. Není to samozřejmě moje priorita, že budu učitel tělocviku. Ale uvidíme, až ta situace nastane. Já jsem optimista. Takže dokud je možnost, že hraju nebo budu hrát - ještě není rozhodnuto, že končím kariéru - tak se chci plně věnovat basketu. A nechci přemýšlet o budoucnosti.
Jak vnímáte to, že posledních deset let působíte v Nymburku, nejlepším českém týmu?
Než na těch deset titulů se dívám na to, že jsem deset let vydržel v takovém týmu, jakým Nymburk je. Že moje výkonnost byla taková, že jsem společně s ním hrál evropské poháry, nadnárodní soutěže VTB ligu a Adriatickou ligu... Beru to tak, že jsem deset let byl schopen odvádět nějakou práci. A být, doufám, platným hráčem.
Když máte za sebou to mistrovské jubileum, nadělíte si za něj nějakou odměnu? Třeba zajímavou dovolenou?
Ne ne, tak to neberu. (usmívá se) Pro mě má každý titul svou váhu, je to vyústění celé sezony. Od srpna jsme celou dobu v hale, máme možná jednou dvakrát za měsíc volný den. A titul je odměna za celoroční práci. Takže se snažím brát všechny ty tituly stejně. A je jedno, jestli je to třetí, čtvrtý, nebo desátý. Žádnou speciální odměnu jsem si proto nedal. O tom jsem ani nepřemýšlel. Možná ale, že něco dostanu od manželky.
Zmiňujeme možný konec kariéry. Jeden už ale za sebou máte, ten reprezentační. Proč jste se tak rozhodl?
Reprezentaci opouštím po velmi dlouhém zvažování. Ta myšlenka mně vrtala poslední dva roky. Hlavně z toho důvodu, abych si fyzicky trošku odpočinul. Protože po sezoně je hodně náročné, když máte třeba tři týdny volno a rovnou musíte přejít do nějakých těžkých zápasů nebo těžké přípravy.
Kdy jste si definitivně řekl: s národním týmem končím?
Už minulý rok jsem se s domlouval s trenérem, že byl v reprezentaci můj poslední. On to akceptoval a myslím, že mě ani moc nepřemlouval, abych zůstal. (usmívá se) Pro mě to bylo důležité, protože v reprezentaci jsem od roku 2003, s jednou přestávkou, kdy jsem vynechal léto kvůli zranění. Teď už jsem cítil, že tělo stárne. A je potřeba si trošku více odpočinout než v minulých letech. Navíc si myslím, že v reprezentaci jsou teď hodně šikovní kluci, takže až tolik chybět nebudu.
Je těžké říct reprezentaci sbohem, když víte, že v září se hraje mistrovství Evropy?
Ono to opravdu bylo vyústěním úvah, které jsem měl poslední rok, dva. Kdybych se nerozhodl takhle natvrdo, tak bych to furt oddaloval. Možná ještě cítím, že nepatřím do úplně starého železa. Možná bych měl týmu co dát. Ale na druhou stranu je nejlepší skončit v pravý okamžik. Ne ve chvíli, kdy bych tam byl zbytečný. To platí u reprezentačního týmu i u klubu. Nechtěl jsem přejít do fáze, že bych si během zápasu řekl: Už nemůžeš hrát, protože nestíháš. Je to s tebou špatné. Toho jsem se chtěl vyvarovat.
Jak konec v národním týmu ovlivní vaši letošní přípravu na další sezonu?
Zásadně. Já jsem vždy posezonní program měl dopředu daný, šel jsem do reprezentace. Tento rok to bude jiné. Po sezoně budu mít dva tři týdny volno. A pak začnu trénovat se svým atletickým trenérem. To bude trvat měsíc a půl. Samozřejmě, ze začátku to nebude úplně náročné. Ale postupem času, až se bude blížit příprava v klubu, ať už v jakémkoliv, tak se ty tréninky budou stupňovat.
Nymburští basketbalisté (zleva Vojtěch Hruban, Howard Sant-Roos, Petr Benda a Martin Kříž) se radují z výhry.
Měsíc a půl samostatné přípravy? Bude to hodně náročné?
Už jsem to jednou zažil. Celé léto, kdy jsem byl jen s atletickým trenérem. Většinou jsem s ním absolvoval jen tři týdny, měsíc. A byl jsem s ním ohromně spokojený. Jedno léto jsem s ním byl měsíc a půl, dva měsíce. A ohromně mě to nabilo do další sezony. Takže očekávám, že nyní to bude vypadat podobně.
Pocházíte z Jihlavy, ale z té jste odešel před mnoha lety. Jak často se do rodného města vracíte?
Už jen párkrát, v sezoně jednou za dva tři měsíce jedu navštívit rodiče. Mám v Jihlavě kamarády, ale v sezoně není čas ani možnost se potkat. Takže většinou se s nimi setkám až v průběhu léta, kdy se sejdeme s bývalými spoluhráči, se kterými jsme v Jihlavě spolu působili. Ale jinak během sezony to fakt moc nejde. A jsou na tom bití i moji rodiče, protože vidí své vnuky a moji manželku častěji než mě.
Letos v létě by se to ale mohlo změnit...
Já doufám, že jo. Že budu mít možnost navštívit Jihlavu častěji.
Černá kaňka z Ligy mistrůČerná kaňka na sezoně. Tak mluví exreprezentační pivot Petr Benda o druhém zápasu z předkola play-off Ligy mistrů, ve kterém českého šampiona z Nymburka vyřadil italský celek Dinamo Sassari. V úvodním zápase na Sardinii sice Nymburk podlehl 72:94, v domácím utkání však 22bodový náskok dokázal dohnat. A co víc! V průběhu odvetného duelu svěřenci kouče Ginzburga dokonce vedli o 31 bodů. V tu chvíli měli v celkovém součtu k dobru devítibodový náskok. Jenže... V závěru Nymburk propadl. Čtyři minuty před koncem se vyfauloval zkušený kapitán Jiří Welsch a Sassari toho využilo. Domácí sice vyhráli 84:63, přesto se s elitní soutěží loučili. Vypadli o jediný bod! „Byli jsme velmi blízko opravdu velkému výsledku v Evropě,“ litoval nymburský kouč Ronen Ginzburg. „Hráli jsme jeden z nejlepších zápasů v historii klubu, vyhráli jsme o 21 bodů nad předním italským klubem, ale stejně odcházíme jako poražení,“ dodal. „To nás hodně mrzelo, od postupu jsme byli pár vteřin,“ lituje Benda. „V situaci, ve které jsme po prvním zápase byli, nikdo nedoufal, že bychom mohli rozdíl 22 bodů ještě smazat a postoupit. A málem se to podařilo...“ Rozhodla nezvládnutá koncovka. „Kdybychom v poslední minutě domácího zápasu neudělali pár zbytečných školáckých chyb, tak jsme postoupili,“ pokračuje Benda, jenž podobnou situaci nezažil poprvé. „Chtěl jsem říct, že něco podobného se vám stane jednou za život. Ale já jsem to ve svém basketbalovém životě prožil už podruhé,“ popisuje Benda. „V mé první sezoně v Nymburce, kdy jsme hráli ULEB Eurocup, se nám něco podobného stalo proti týmu Zgorzelec. Tehdy jsme taky mohli postoupit do další fáze soutěže.“ Nymburk v úvodním domácím utkání proti polskému soupeři uhrál remízu 66:66, v odvetě pak podlehl o jediný koš, 66:68. „Doufám, že se mi to už nikdy nestane. Protože to není moc příjemný zážitek,“ připouští Benda, který se přesto snaží najít něco pozitivního. „Myslím, že pro nás dobře, že jsme si tím prošli. Takové zápasy každému hráči dodají hrozně moc zkušeností,“ líčí pětatřicetiletý basketbalista. „Teď už víme, že i skutečně výjimečný rozdíl ve skóre se dá smazat.“ |
