Že to mohlo být o něco lepší? Že psychickému kolapsu s Ukrajinou šlo předejít kupříkladu lepší přípravou a čtyři body rozdílu proti Maďarsku vlastně znamenají jednu ubráněnou akci spojenou s jednou proměněnou trojkou navíc?
Ano, české basketbalistky na domácím mistrovství Evropy s trochou štěstí mohly vyhrát třeba i oba duely s týmy na relativně stejné úrovni. Ale chlácholit se tím, to je jako přehlédnout pro jeden hezky vzrostlý smrček celý les potíží.
Za příklad berme dvě klíčové hráčky, byť ani ony nepředvedly své maximum. I tak: Kia Vaughnová získala před turnajem české občanství, Kateřina Elhotová stihla nesnadný comeback v roli matky malého syna. Nemusely tu být vůbec a bez nich by se kvalita družstva ještě zmenšila... Není v tom ironie, spíš sklon vidět věci reálně: možná vše vlastně dopadlo tak, jak mělo.
„Zlatá generace už tu není. Je třeba si uvědomit, že oproti úspěšným rokům se situace výrazně změnila,“ hodnotil kouč Ivan Beneš.
Ten má smlouvu do konce měsíce - dostane po výsledkovém krachu další příležitost? A jde v tomto případě ještě primárně o trenéra?
Možná příště nepostoupíme
Česko je v ústupovém módu i ve svých „národních klenotech“ mezi kolektivními sporty, tedy ve fotbale a hokeji. A tradiční míčové hry vyloženě úpějí. Dvě čtvrtá místa volejbalistů na Evropě z přelomu tisíciletí, bronz jejich kolegyň z roku 1997 - a kromě toho už jen basketbalové úspěchy dívek a dam vedených Hanou Horákovou, Evou Vítečkovou a dalšími, nyní již legendami tuzemského sportu. Že jich bylo! Toť pro „míčovky“, které ještě doplňuje házená, vlastně vše.
Hlavní nápovědou je pohled na to, co Češi a Češky (ne)zvládají na turnajích, které jsou opravdovým měřítkem, neb kopírují globální vývoj. Na olympiády dokázaly procházet pouze výjimečné basketbalistky, dokonce třikrát po sobě. Horáková a spol. si spojení „zlatá generace“ zaslouží nejen díky evropskému triumfu, ale i za „zlatou“ mentalitu, sílu, sportovní kvalitu.
To máme olympiády. Na světových šampionátech se na velký průlom dál čeká. Na evropských se sice leckde rozšiřují počty účastníků, ale konkurence pádí opačným směrem než tuzemský kolektivní sport.
„Evropa se hrozně vyrovnala. Mužstva, která na minulém turnaji chyběla, teď porážejí favority. Možná nastanou časy, kdy na velký turnaj nepostoupíme,“ uvedl Beneš. Hlavní důvod: nejsou lidi.
Boj o přežití? Spíš o prestiž
Ať se to zastáncům ryzího libertarianismu líbí, nebo ne, ve stávajícím světě jsou sportovní úspěchy bez státní podpory takřka protimluv. A v Česku je spíš nízká, navíc nyní sport téměř bojuje o existenci (a mohou za to ti, kdo s dotacemi šmelili, tedy hlavně lidé zevnitř).
V takovém (ne)systému je daleko větší pravděpodobnost, že budou krajané tleskat výjimečnému atletovi, rychlobruslařce či judistovi. I za nimi je dřina rodičů, trenérů, svazů a celých sportů, ale pořád je snazší objevit a vybrousit jednotlivce; basketbalistky by takových hráček potřebovaly ideálně pět šest, více.
Ani naturalizovaná Američanka Vaughnová nemohla vše spasit. Když se na tomto šampionátu podepisovaly fanouškům basketbalové vicemistryně světa z roku 2010, Beneš výstižně řekl: „Co hráčka, to pojem. My jsme teď v bodě nula.“
Nejsou to příjemné chvíle. Existují pozitivní příklady z řady odvětví i zemí, ale spojuje je nelehké vědomí: na čem se začne dělat dnes, vyplatí se třeba až za deset let.
Viz zmíněná házená. Házenkářky chyběly na mnoha velkých akcích za sebou, až nyní jim dorůstají přísliby, tým našel styl, tvář i vhodného kouče. Házenkáři nyní prošli pod novými trenéry až třetí kvalifikací...
Ženský basketbal má zřejmou nevýhodu v tom, že úspěchy jsou návykové, zvlášť u fanoušků. Vše tak působí truchlivěji, byť jen kopírují nepříznivý tuzemský trend.
Nazývat vše bojem o přežití je možná až zbytečně dramatické, boj o prestiž a budoucnost už to ale je. A stávající basketbalová zkouška bohužel ukázala, že lepší časy (asi) nepřijdou. Ne bez výrazných změn; ať uvnitř sportů, či v přístupu státu.
