Končit kariéru v klubu v levandulovém ráji Provence by měl být sen. Slovenská basketbalistka Marcela Krämer, tehdy ještě Kalistová, však v Montpellier po sezoně v Nice štěstí nenašla, když ji trenérka v průběhu sezony nechala ukončit smlouvu.
Po více než dvaceti letech jí angažmá ve Francii však líto není. S KP Tany Brno zde v odvetném zápase úvodního kola play off Eurocupu může ukázat, že klub před jedenadvaceti lety udělal chybu. Navíc má za to, že se basketbal v Evropě nezměnil. „Nesnáším kecy mladších koučů, že se basket strašně zrychlil a že je to tvrdší,“ srovnává účastnice olympiády v Sydney.
Když jste vešla do haly místních Gazel, ozvaly se konečně vzpomínky na Montpellier?
Já si zkušenosti z Francie nosím v sobě. Na jedné straně to tu pro mě nedopadlo dobře, ale už když jsem tu halu viděla na videu, tak někde hluboko ve mně to zarezonovalo. Je to tam.
Co tedy přišlo na mysl, když angažmá tady nebylo zrovna ideální, jelikož se změnil trenér ještě před sezonou?
Já to tak neberu. Za celou kariéru jsem potkala různé lidi a vždycky, když to nebylo úplně OK, tak jsem si říkala, ať si z toho vezmu nějaký vjem a zkušenost. Prostě když se mi něco líbilo, chtěla jsem si to vzít do kariéry trenérky, a když se mi to nelíbilo, věděla jsem alespoň, že příště to tak nechci. Chtěla jsem končit kariéru po angažmá v Nice, ale zavolala mi reprezentační spoluhráčka Renata Hiráková, abych přijela do Montpellier, že je tu výborný kouč, který si mě vybral a moc o mě stojí, tak že abych ještě prodloužila kariéru a že kariéru ukončíme spolu.
Nechala jste se ukecat?
Přijela jsem do Montpellier, čehož dnes zpětně lituji, hlavně směrem k mojí angličtině. Když jsem přijela do Nice, tak jsem uměla tak maximálně I am Marcela, a když jsem odjížděla, neměla jsem problém komunikovat. Ve světě se tedy dnes asi neztratím. Kdybych tam ale zůstala o sezonu déle, tak jsem dnes mohla vést tréninky v angličtině a mám větší možnosti. Nechala jsem se ale ukecat a v období, kdy už jsem měla podepsáno, a dobou, než jsem přijela, vyměnili trenéra.
A členka Síně slávy FIBA Valérie Garnierová vám nesedla?
Trénovala pak i jejich reprezentaci a dnes trénuje v Turecku myslím Fenerbahce. V týmu se jí sešly dvě Slovenky, dvě Ukrajinky, Ruska, Američanka a Brazilka. Dovedete si asi představit, jak si ten tým rozuměl. No, hrály jsme v spodní části tabulky. Ona hledala příčiny, proč to tak je, a já byla asi tak čtvrtou příčinou. Přede mnou odešly tři další holky. Byly dva nebo tři měsíce do konce sezony, už jsem neměla chuť se s někým přetahovat a hádat. Věděla jsem, že stejně končím.
Nebyla už chuť pokračovat?
Reprezentační kariéru jsem ukončila po olympiádě v Sydney v roce 2000, protože už jsem tak nějak cítila, že tohle je vrchol a je čas to zabalit. Naučila jsem se tak něco opustit bez velkých vytáček. Ve Francii to bylo stejné. Věděla jsem, že nemá cenu prodlužovat agónii.
Národnostní směsice v tom také hrála roli, fungovala šatna?
S holkami to bylo skvělé. Ale co naděláte, když to nefunguje směrem k trenérovi. Takže my, co jsme byly označeny za problém, tak jsme odešly, já vlastně ani nevím, jak to tehdy zbytek týmu dohrál. Já řešila, abych si tohle angažmá ukončila také smluvně. Nechtěli mi totiž vyplatit poslední dva měsíce. Já couvla o měsíc, oni zaplatili jeden a bylo po všem, jela jsem domů. Člověk by asi radši končil kariéru někde na vrcholu, tak jak to bylo u mě s reprezentací. Ale jsem ráda i za tuto zkušenost.
Holt se vyhraje i tam, no! vzkázal Procházka Brňankám na cestu do Francie |
Zůstal tu někdo z té doby?
Vůbec nevím. Opravdu si to nepamatuji. Já to nějak vytěsnila. Myslím ale, že pokud někdo přijde a řekne mi – viděli jsme se tady, tak já mám paměť na obličeje, asi bych si vzpomněla.
Ovšem obecně jít do Provensálska, to je asi fantastická destinace, kde končit kariéru.
Mě ve snu nenapadlo, že se mi otevře taková možnost. Celou svoji kariéru jsem hrála na Slovensku, kde můj klub byl na úrovni finančně i zázemím. Pak na závěr se to začalo rozpadat a mně bylo 27 let. Řekla jsem si, že je brzo končit, že ještě můžu získat v basketu něco víc. Dostala jsem příležitost v Polsku, tam jsem byla dvě sezony. Napřed v menším týmu v prostředku tabulky, pak jsem ale hned dostala příležitost v Krakově, který hrál o medaile. Pak jsem se vrátila domů, bylo mi třicet a v té době jsme byly i na olympiádě. Říkala jsem si, že konečně budu doma, že už jsem se nacestovala dost, tak mi zavolala nějaká agentka.
Nejlepší hráčku zápasu proti Montpellieru Anežku Kopeckou ocenil i MMA zápasník Jiří Procházka.
Takto vznikla příležitost jít do Francie?
Já se úplně zhrozila, když mi řekla, že by mě chtěli do francouzské ligy. Já neuměla anglicky, my jsme byli stále děti ruského jazyka. Říkala jsem si, co já tam budu dělat. Mé okolí mi ale říkalo, ať neblbnu, že to jsou fantastické peníze i zkušenosti a že se třeba ještě ten cizí jazyk naučím.
Už jste nakousla, jak to dopadlo. V Nice ale také bylo hodně cizinek, jak jste nasávala tu mezinárodní směsici?
Na tréninku mi překládala jedna Ruska, která žila s Francouzkou. Na hotelu to bylo ale zpočátku peklo. Byly jsme tam já, Brazilka a Američanka. Američanka mluvila jen anglicky, Brazilka portugalsky a já na ně slovensky. Takže jsme na sebe napřed koukaly, nakonec jsme ale pochopitelně zvolily angličtinu a začalo se to nabalovat rychle. Ve finále jsme si užily spoustu srandy. Je mi zpětně líto, že jsem tam ještě nezůstala, když byl zájem z jejich strany a mně se tam líbilo.
Kam se francouzská liga a celý ženský basketbal posunul?
Pořád jsou nejlepší v Evropě. A ta liga je strašně tvrdá. Pořád jsou na jiné úrovni a jsou cílovou destinací cizinek. Zpětně jsem na sebe fakt hrdá, že jsem to sem dotáhla, a nejen to. V sezoně 2001/2002 mě soutěž vybrala do all star týmu, který hrál proti francouzské reprezentaci. To byla obrovská show a neskutečně jsme si to užili. To mi až zpětně ukazuje, kdo jsem byla, že se mi něco opravdu povedlo. Vždycky jsem byla rebel, dostávala spíš za uši a nikdy se mi jako hráčce nelezlo někam. Neuvědomovala jsem si tak, kdo jsem a co jsem dokázala. Když si to ale zpětně procházím, tak si neskromně říkám, že jsem fakt byla dobrá.
Báječný brněnský večírek. Oba týmy basketbalistek na úvod play off Eurocupu uspěly |
Je to příklad pro holky, že to jde, že hráčka z Česka nebo Slovenska může s Francouzkami zápasit a ještě úspěšně?
Můžeme s nimi hrát, budeme na ně tlačit a chceme vyhrát. Ale platí asi to sportovní, že je nemůžeme porážet. Porazit však ano. A k poražení jsou, jen teď musíme zjistit ten poměr, kolikrát to jde z deseti či ze sta, a trefit ten správný. Nemáme ale co ztratit, hraje se sice o eurocupový život, ale holkám to říkat nebudu. Nemám ráda, když jsou přeexponované nějakému tlaku. My máme splněno a dokonce jsme to splnili nad rámec plánu – vždyť máme výhru v play off. Takže teď jsme tady, máme volné ruce, není na co se šetřit, a tak ze sebe můžou holky vydat maximum a uvidíme, jestli to bude stačit. Třeba rozdáme pěkný dáreček všem fanouškům.
Jak se basketbal změnil a dokážete tu změnu zachytit, když jste neustále v basketbalovém prostředí?
Nesnáším kecy mladších koučů, že se basket strašně zrychlil a že je to tvrdší. Já jim říkám, že je to o tom, kde hráli a co viděli. Já si prošla nejtěžší soutěží v Evropě, hrála jsem proti univerzitním týmům z Ameriky, hrála jsem v Polsku, kde to sice nebyla nejtěžší soutěž, ale také to nebylo jednoduché. A má kariéra byla už v době, kdy sem mířilo velké množství cizinek. Hrála jsem tehdejší Eurocup, tedy Pohár Ronchettiové, a mně nepřijde, že by to bylo nějak tvrdší. Řezaly jsme se tehdy taky pořádně. A že je to rychlejší? No ano, ale to je proto, že pánové na FIBA udělali z limitu deseti sekund na přechod poloviny osm a z limitu třiceti vteřin na zakončení je 24. Zrušily se rozskoky, což také udělá hru plynulejší. Ale samotný basketbal? Tam já to zrychlení nevidím.
Marcela Krämer sleduje své svěřenkyně z KP TANY Brno.
Srovnání tehdejší a dnešní francouzské ligy by tedy bylo vyrovnané?
Vnímání basketu je podobné, možná je tu ještě více hráček s mimoevropským původem. A s těmi se rovnat někdy nejde, mají od pána boha dáno, že skáčou výš a mají třeba často i více kilo. Rychlostně mi to ale rozhodně jiné nepřijde. Netroufnu si tedy říct, jestli by po vzoru jiných sportů nová generace jasně přehrála tu naši ve stejné formě.
Pamatujete si atmosféru v Lattes, která zřejmě bude zase hustá, tak jako je ve Francii zvykem?
Bavili jsme se o tom i s mým asistentem Kubou Gazdou, že fanoušci jsou nejen kolem hřiště, ale také jsou přímo za námi. Za naší lavičkou. A nejsou ničím oddělení. Naštěstí jim ty naše holky prd rozumí, takže si z toho nemusí dělat vědu. Bude to ale pro ně skvělá zkušenost. Zažili jsme si to teď Bourges, kde se kolem nás najednou vyrojily čtyři tisíce lidí. Zažila jsem si to jako hráčka, a ono to opravdu není samozřejmost. I na mě to zase udělalo dojem a chvilku si to člověk musí zpracovat. Naběhneme ale na palubovku, uděláme to nejlepší, co dokážeme. Říkám si, že jsme ten tým postavili tak dobře, jak to jen po všech stránkách šlo. Díky všem, co na tom měli nějaký podíl, protože se to nemusí povést udržet a zopakovat.
