A cítil zklamání. „Pocit vítězství byl fajn, ale nebylo to tak krásné, jak jsem si představoval. Vysnil jsem si to mnohem líp. Nečekal jsem, že by to měla být poslední medaile. Já jsem v té době věděl, že na další olympiádě zase vyhraju a udělám světový rekord.“ To se nestalo.
Změlík už nikdy nezískal olympijskou medaili. Nedokončil svou misi: stát se prvním desetibojařem, který překoná 9000 bodů. Až o sportovní generaci později to dokázal Roman Šebrle.
Vášeň workoholika
Když závodil, o Změlíkovi se říkávalo, že o atletice přemýšlí 24 hodin denně. Těžko se od sportu odpoutával. Rád těžce trénoval, žil v euforii.
„Když jsem odpočíval, měl jsem pocit, že mě to unavuje. Nedokázal jsem vyběhnout do zábavního světa,“ vzpomíná. „Jenom kvůli adrenalinu jsem někdy šel na výherní automaty. Řekl jsem si, prohraju tisíc korun a odcházím. Pak jsem byl hrozně naštvaný, že jsem těch tisíc korun prohrál třeba za patnáct minut. Chtěl jsem si jen zahrát a ten automat mě nenechal.“
Pracovní zanícení ho i dál žene životem, světem tvrdého obchodu, kde člověk kvůli
|
Robert Změlík |
|
- narozen 18. dubna 1969 n přesně před deseti lety vyhrál desetiboj na olympiádě v Barceloně |
„Mám za sebou řadu negativních zkušeností s tunely. Těch obchodů bylo šest, sedm a vždycky jsem narazil na svou klukovskou dobrou duši. Řekl jsem si, že v té době nemám žaludek dělat obchod.“
Bylo to divoké období první poloviny devadesátých let, kdy Změlík poprvé vstoupil do podnikání a několikrát se spálil. Obchod ho pohltil těsně po vítězství v Barceloně. Vyvážel sklo nebo pořádal hodinové desetiboje zaštítěné svým jménem.
Poslední návrat Před olympiádou v Atlantě 1996 byl zase ve formě. „Byl jsem připraven jako nikdy,“ tvrdí. Jenomže tentokrát zažil místo slávy pád. V Atlantě skončil sedmý.
„Měsíc před olympiádou mi zubař udělal korunku, ale zapomněl vytáhnout nerv. Když mě to bolelo ještě těsně před závodem, řekl mi, ať si vezmu aspirin. Nabral jsem ho tolik, že jsem si první den připadal jako když do másla zaříznete nůž. Byl jsem úplně utlumený,“ vzpomíná Změlík. „Hrozně mě to odradilo. Tolik práce a trpělivosti jsem atletice věnoval. Co všechno jsem musel vytrpět. A všechno bylo pryč.“
V zimě 1997 pak Změlík vyhrál halové mistrovství světa v sedmiboji. Jenže tenkrát už nežil pro atletiku. Nový život Už tehdy spolupracoval s americkou firmou, která vyrábí potravinové doplňky vznikající na základě staré čínské medicíny.
„Začal jsem chápat spravedlnost života,“ řekl Změlík. „Je důležité mít trpělivost, houževnatost a pracovitost. To jsou věci, které mi dal sport. Ale když v obchodě investujete čas a úsilí, výsledky jsou. Nemůže se mi stát, že kvůli nějaké maličkosti nepřijdou, jako ve sportu.“
Změlík vlastní zastoupení americké firmy, v Hostivicích u Prahy pracuje v luxusním sídle. V prostorné kanceláři, kde visí boxovací pytel, se však tak často nezdržuje. Velmi často cestuje, zejména po Polsku a Slovensku.
„Zase trpím tím, co jsem si přinesl ze sportu. Nedá mi to. Mohl bych odpočívat, jít si zasportovat. Jenže to pro mě znamená kus vnitřního neklidu. Vím, že mám spoustu práce, kterou musím udělat. I během sportování jsem nervózní. Říkám si: hlavně ať jsem zpátky.“
Lechtáním ke spánku Přesto si dává osobní závazek. Každý den, když přijde domů, aspoň dvě hodiny se chce věnovat dětem. S manželkou Andreou, také bývalou atletkou, mají pětiletého syna Dominika a dceru Dianu, které je rok a půl.
„Když přijdu domů, tak si nelehnu, odpočinu si s nimi. Zvykli si na to, že je před spaním šimrám. A někdy ušimrám i sebe a v osm hodin s nimi usnu.“
Syna už Změlík vede ke sportu. „Blíží se do věku, kdy je pro něj sportování důležité. Používám motivačních prvků. Třeba mu řeknu: Neber tu činku do ruky! Ale řeknu to tak, aby věděl, že ho chci vyhecovat. Aby ji vzal a začal cvičit.“
Konec snění
Sám sportuje rekreačně, ale s nadšením. Před dvěma lety se přišel podívat na atletické závody na stadion pražské Slavie. Tak, jak byl, v džínách, košili a vycházkových botách se postavil do koulařského kruhu.
Vypadal šťastně. Možná mu bylo lépe než tenkrát v Barceloně se zlatem na krku. „Před olympiádou jsem kolikrát, rozhodně to byly stovky dnů, usínal a představoval si ten závod. To, jak jdu na stupně vítězů. Když jsem si to později promyslel, věděl jsem, že bych deset let snění nevyměnil za ten jeden pouhý okamžik.“
 Robert Změlík úřaduje ve své kanceláři |
