„Atletika mě strašně baví. Po tom, co jsem tři roky seděl doma. Co mi chtěli amputovat nohu... Radši už ani celou tu historii nebudu opakovat,“ říká o hrůzné zkušenosti se sepsí v dolní končetině, která Svobodovi změnila život a zásadně jej zbrzdila v kariéře.
Zranění měl víc, těžkých i těch méně vážných. Halový mistr Evropy na šedesátce překážek proto důrazně ťuká na chrup: „Hlavním cílem je zůstat zdravý. A samozřejmě chci, aby se i mentálně vrátil ten starý Peťan, co si věří.“
Petr SvobodaNarozen 10. října 1984. Když v roce 2011 získal v Paříži na šedesátce překážek halové evropské zlato, potvrdil roli výjimečného sprinterského talentu. Vleklé zdravotní potíže ale jeho kariéru málem ukončily úplně. Nyní Svoboda věří ve velký comeback. |
Svého času doufal, že když svými vlastními slovy „odpálí atomovku“, dokáže se chvílemi měřit i se sprintery tmavé pleti. Začal proto od nuly, překopal takřka všechno včetně přístupu. A po atletice už vyhlíží další cíle: bojový sport MMA, nebo spíš kariéru mezi bobisty.
Co vás momentálně žene dál?
Teď dostat se v halové sezoně pod 7,50, to by byl náhled mezi světovou extratřídu. Naznačilo by mi to, že tělo je dobře připravené. Láká mě myšlenka, že tělo zase probudím do euforie.
Co jste kvůli tomu změnil?
Překopal jsem toho strašně moc. Vlastně úplně všechno. S novým koučem (Danielem Hejretem) se mi stalo to, co dřív: jeho tréninkový plán je pro mě bible. Trénujeme tak, abych zůstal zdravý - abych tělo zpevňoval a udržoval ho, ne se soustředil jen na trénování. Musím před trenérem smeknout. Nic lepšího mě nemohlo potkat.
Co konkrétního děláte nově?
Věci, kterým jsem se dřív smál a ptal se, proč by je sprinter měl dělat. Ať už benchpress, nebo přípravu s klukama z MMA a z boxu, které můj kouč taky vede. Někdy je to zábava, i takový psychický oddech od toho atletického drilu. A taky mě baví, že jsem najednou začal zjišťovat, že my atleti sice nejsme úplné panenky, ale poznal jsem úplně jiné hranice bolesti v tréninku.
Máte příklad?
Jednou jsem byl za koučem v Nymburce a on si mě po tréninku asi pět minut natáčel, protože jsem tam sebou mrskal jako žížala; bolest těla nešla vůbec vypnout. Byl to metabolický trénink, který dělají kluci MMA nebo zápasníci, já to neznal a jen se svíjel. A on na to: Až budeš mít medaili, tak ostatním tohle video pustím.
Jak podobnou dřinu v přípravném období snášíte?
On je ten, který mi věří. Když chce někoho trénovat, tak z něho chce udělat toho nejlepšího. A taky mu prý říkají oživovač mrtvol.
A vy jste teď na mítinku v Lodži po čase 7,57 na šedesátce překážek ucítil „starého Peťana“...
... jo, ale trenér mi hned vysvětlil, že spíš musím poznat nové pocity. Takže kšá kšá.
Atletika je už zase zábava?
Baví mě teď strašně. Po těch letech zdravotních patálií mi tak moc chyběla, že teď mám problém se s ní rozloučit. Nechce se mi končit. Miluju, když přijdu na start a vím, že to tam ve mně někde je. Zase bych jednou chtěl zažít, že budu stát na startu, věřit sám v sebe, v cíli zvednu ruce nahoru a třeba budu brát i medaili. Teď je jenom otázka, jestli mi zdraví dovolí v Bělehradě to všechno prodat.
A když ne, tak hurá zkusit to do MMA?
Mně by praní hrozně bavilo, ale asi na ně nemám úplně náturu. Spíš mě lákají boby.
Petr Svoboda (vlevo) a Dominik Dvořák při focení kalendáře.
Boby?
Takový ten ne jamajský, ale český bob. Kokosy na sněhu. Já jsem občas takový kokos, takže bych to využil. (směje se) Jenom mít lepší materiál na ježdění, což od kluků slýchám, a je mi to líto - pokud by byl, tak věřím, že bychom mohli bojovat i o medaili. Klidně. Zase tak moc se od ostatních nelišíme.
Vycházíte z vlastní zkušenosti?
To je podobné jako pocit, že sprinteři tmavé pleti nejsou zase tak jiní než my. Je to o psychice. Bál jsem se, že mě porazí - a najednou jsem porážel já je. Věřím, že to tak je i s bobem.
Zpátky k atletice: když si ji užíváte, nijak zvlášť povedená olympiáda v Riu vás nenahlodala?
Tohle je práce mého trenéra a mentora. Říkal mi: Hele, my jsme na olympiádu v podstatě netrénovali, byls pořád zraněný. My jsme jenom šeptali. Pojď, začneme trénovat tak, že tě to někam posune. A jak řekl, tak se stalo, až jsem udivený. Někdy fakt musím víc věřit lidem kolem sebe, než se jen spoléhat sám na sebe.
Halová sezona atletů vrcholíDva víkendy, dva šampionáty. Tuto sobotu a neděli se v Praze ve Stromovce koná halové mistrovství republiky. To může ještě změnit nominaci na evropský halový šampionát, jenž od pátku 3. března do neděle 5. března hostí Kombank Arena v Bělehradě. |
Pomáhá vzájemné spolupráci i to, že jste spolu druhým rokem a lépe se znáte?
Trenér je profík, já jsem občas takový zblázněný dítě. Na to, kolik mi je... Už bych si taky přál někdy dospět k jeho názorům, nebo je přijmout za svoje. Trenér říká, že už mám občas záblesky a on má radost, že vnímám. (úsměv) Ale oťukali jsme se. Vím, co od něho můžu čekat. A on ví, co může čekat od mého těla.
A to?
Líbí se mi, že když mě něco bolí a nemůžu chvilku běhat, tak má alternativní trénink. Předchozí trenér mi říkal: O. K., tak se uzdrav a až tě to nebude bolet, přijď trénovat. Tím ho nechci shazovat - k tomu musí člověk dospět a on předtím nikdy neměl svěřence, který by byl tak „papírový“ jako já.
Co vám ještě dodává víru?
Doktor Müller-Wohlfahrt, u kterého jsem se líčil, mi řekl pěknou větu: „Petře, já bych se tvého návratu nebál. Tvoje tělo sedělo tři a půl roku doma na zadku.“ A já každý den rehabilitoval a něco pro tělo dělal. Je pravda, že třeba problémy s koleny na to, kolik let dělám sport, nemám. Čekal bych i horší problémy. Sakra, já to zase řekl nahlas! (ťuká na zuby)
Vypadá to, že kromě jiných věříte hlavně vy sám, že?
Věřím, že to ve mně je. Kdybych nevěřil, už jsem to zabalil. Znám se, musím mít na sebe upletený bič. Pokud něco řeknu, vzejde to opravdu z toho, jak se cítím. Rezerv je spousta. Jen je otázka, jak velkých.
