Dana Jandová vedla Zuzanu Hejnovou v Jablonci do roku 2004, než překážkářka odešla za lepšími podmínkami do Prahy. Od května je však u ní zpět. A ve čtvrtek zaútočí v Londýně na třetí světové zlato v řadě
„Do půl druhé v noci jsem u videa rozebírala semifinále,“ vyprávěla trenérka po úterním druhém kole soutěže..
Co jste rozebírala?
Jak ostatní holky běží. Na stadionu jsem předtím sledovala jen Zuzku a nevnímala, co se děje kolem ní. Mačkala jsem si při jejím běhu stopky - a najednou jsem ji na šesté překážce neviděla. Měla jsem vlčí mlhu a spletla si ji s Angličankou. Říkám si: Ježiš, kam až se to propadla? A ona už mi mezitím utekla až na devátou překážku a vedla.
Užíváte si, že jste tady s ní?
Moc. Těším se na každý závod. Tady už trenér nemůže nic, jen šířit pohodu v duši. A tu Zuzka má.
Kdysi jste jí říkala Lulu. Jak se od teenagerských let změnila?
Vlastně nijak. Jako by těch třináct let, kdy trénovala jinde, ani nebylo. Začaly jsme tam, kde jsme kdysi skončily.
Dana Jandová
Popište tedy, jaká byla Zuzana Hejnová coby puberťačka.
Trochu naštvávací. Všude ji bylo slyšet. Kopala kolem sebe, uměla říct svůj názor - pěkně nahlas přede všemi. Což jí i vydrželo.
Když vás opustila a odešla do Prahy, přijímala jste to těžce?
V klidu. Předávám lidi do Prahy pořád, tak to mám nastavené od chvíle, co jsem trenérkou. Zuzka se tehdy na mistrovství světa zamilovala do týmového doktora a šla do Prahy i za doktorem a svojí sestrou. Nevěděla jsem, jak ten přechod už v sedmnácti zvládne, studovala tam pedagogickou školu. Ale odolala pražským nástrahám. I později jsme pak zůstávaly v kontaktu.
A najednou je u vás zpět. Jak vás na jaře oslovila?
To bylo zvláštní. Vedu v Jablonci skupinu dvaceti lidí. Zuzka tam za mnou 18. května přijela a řekla mi: Dani, prosím tě, potřebovala bych s tebou udělat jeden trénink. Tak jí povídám: Jo, já ti to poměřím, co chceš jít? A Zuzka: Nevím, to vymysli ty sama. Vzápětí z ní vypadlo, že už u Němce Balzera netrénuje.
Hned jste se domluvily na dlouhodobější spolupráci?
Já jsem jí jen tak z hecu řekla: Tak vítej v mé skupině. Jenže Zuzka se toho hned chytla. Tak jo, tady mě máš, sdělila mi. Snažila jsem se jí vysvětlit, že to byla jen sranda.
Co vám odpověděla?
Prostě mi oznámila: Tak si tu srandu do zejtřka rozmysli - anebo ne, ani si nic nerozmýšlej, budu u tebe a hotovo. Vidíte, teď si uvědomuju, že mi to Zuzka normálně nařídila. (směje se)
A vy jste poslechla.
Já z toho dva dny nespala, než jsem si ujasnila: Dobře, když ji nikdo nechce, vezmu si ji. Ale nebyla to legrace. Sezona běžela, měla tehdy deset dní do prvního závodu.
Bála jste se, jak to zvládnete?
Bála. Ale poradila jsem se u nás s trenérem Zdeňkem Truksou, matadorem běhů. Sestavil mi na Zuzku laktátovou křivku a vysvětlil mi spoustu věcí, které jsem na ty mé mládežníky až tolik nepotřebovala.
Na jak dlouho jste se domluvily?
Řekla jsem jí, že to zkusíme do švestek. Tak uvidíme, kdy dozrajou.
Do letošních švestek?
To je právě ta otázka. V Jablonci bývá zima, třeba se vůbec neurodí.
Po úterním semifinále vaše Zuzana poprvé na tomto šampionátu pronesla: Věřím, že tu můžu běžet o zlato. I vy věříte?
Určitě. Projev má moc dobrý. Teď jde jen o to, za kolik to zlato bude. Zuzka je schopná běžet 53 a půl. Kdyby to stačilo, tak super. Muhammadová se mi v semifinále líbila, ale už běžela hodně na knop, Zuzka ne. Jenže těch výborných holek je na startu spousta. Bude to masakr.
Co jí poradíte před finále?
Ať se soustředí na sebe a nekouká kolem dokola. Během rozběhu se v pohodě dívala na tabuli, jak běží a co si může dovolit. To jsem kroutila hlavou. Teď se musí opravdu soustředit na každou překážku. Když si podrží rytmus, může to cinknout.
Vnímáte, jak je její příběh podobný Barboře Špotákové? Také ona se na sklonku kariéry vrátila k bývalému trenérovi.
Jo, obě jsou tu neskutečně propojené, bydlí spolu i na pokoji. Budu ráda, když Bára ještě rok vydrží. Sice mi předtím říkala, že asi už ne, že budou chtít druhý mimčo, ale po zlatu se jí to možná v hlavě rozleží.
Povězte, co mají ty dvě nejvíc společného?
Obě jsou strašně pokorné, doopravdy úžasné kamarádské slečny. Nemají nos nahoru a pobaví se s každým. Ta pokora přichází až s věkem. A Zuzka i Bára ji už mají.
