Olympijské kruhy, červená dráha, plápolající oheň a nádherná vzpomínka. Se Zuzanou Hejnovou se vracíme časem. Pouštíme si video z jejího bronzového běhu na hrách v Londýně 2012. Úprk za první velkou medailí.
„Tady, na osmé překážce jsem ještě pořád byla o dost velký kus čtvrtá,“ komentuje pět let starý záznam. „Před poslední stovkou jsem si řekla: Ne, já už prostě nemůžu být zase čtvrtá... A tady na deváté překážce už jsem třetí. Ale neviděla jsem, kde je za mnou Jamajčanka Spencerová, pořád jsem nevěřila... Ani v cíli ještě ne. Až když pořadí ukázala tabule. Přišla obrovská radost. Konečně velká medaile a hned na olympiádě, co víc si přát?“
Na videu zazáří i její tehdejší výkon: 53,38.
Zuzana Hejnová v číslech
|
„Tak za ten bych byla zase ráda,“ prohodí s úsměvem. „Určitě na něj mám. Jen se musí sejít podmínky.“
Letos zatím zaběhla čas 54,22. Opět vyráží do Londýna, kde v pátek začíná světový šampionát atletů, na němž může potřetí v řadě dosáhnout na titul.
Není největší favoritkou.
Je však medailovou kandidátkou.
Doběhla od Londýna k Londýnu. V britské metropoli se měly letos medailový kruh i celá kariéra Zuzany Hejnové uzavřít.
Tak zněl plán.
Ale patrně bude všechno jinak.
Jen pět let uplynulo od londýnských her. Nepřipadá vám, jako by jich uteklo mnohem víc?
Docela jo. Vždyť tolik se toho mezitím událo.
Další rok už jste slavila v Moskvě světové zlato, stala jste se neporazitelnou překážkářkou.
A nerozuměla jsem tomu. Všechno šlo v té sezoně jako na drátkách. Prostě jsem věděla, že když nic nepokazím, tak vyhraju. Až když jsem se v další sezoně zranila, došlo mi, jak neskutečný to byl rok.
Těch pět let jste prožila ve stylu titul - zranění - titul - zranění. Vystřídala jste čtyři kouče. Šlo o pořádně divokou jízdu?
Já to beru tak, že jsem se vyvíjela. Každý z těch trenérů mi něco dal.
Nyní je vám třicet. Bolí vás víc tělo, nebo hlava?
Spíš ta hlava. Už to není jako zamlada. Povedou se mi třeba jen tři dobré tréninky za týden, dřív jich bývalo víc. V těch ostatních dnech bývám unavená, bolavá, musím se do tréninků donutit. To je pak na psychiku zátěž.
Nenapadá vás občas, že už jdete v přípravě přes hranu?
To umím moc dobře, i spousta lidí mi to říká včetně mého psychologa. Takový přistup k tréninku bývá prospěšný, co se výkonu týče, zato z pohledu těla rozhodně ne. Ale já jsem přesvědčená, že kdybych tuhle vlastnost neměla a pořád se hlídala, nikdy bych neuspěla. Občas tu hranu překročit musíte. Akorát, že když to děláte dlouhodobě, vede to potom i ke zraněním.
ZLATÝ SEN SPLNĚN. Zuzana Hejnová po vítězství na MS v Moskvě v závodě na 400 metrů překážek.
Zvlášť když jste se za svého působení u kouče Dalibora Kupky snažila trénovat jako chlap?
Dála Kupka razil teorii, že když děláme s klukama stejnou disciplínu, máme mít i stejné tréninky. Jasně, absolvovala jsem je v trochu jiné intenzitě. Ale i tak si myslím, že toho jako holka nemohu oběhat tolik jako kluci. U Dály jsem se k tomu hlavou dokázala donutit. A pak mě to samozřejmě sejmulo.
Přesto toho asi nelitujete, že? Šla jste přes míru, ale stala jste se mistryní světa.
Někdy si říkám, že jsme to mohli udržet v takové rovině, abych nevyhrála v Moskvě 2013 o takový parník a o vteřinu a půl, ale třeba jen o tři desetiny - a v další sezoně jsem pak nemusela být zraněná. Myslím, že o něco mírnější režim by mé tělo ustálo. Ale samozřejmě, že toho nelituju. Komu se povede získat dvakrát po sobě titul mistryně světa? A zraněných je spousta atletů.
Řekla byste, že jste složitější člověk, pro kterého není jednoduché, aby si s trenérem sedl?
Zjistila jsem, že si potřebuju s koučem rozumět také lidsky. Umím se pochopitelně připravovat i bez toho, prostě profesionálně odtrénuju a jinak se s koučem nebavíme, jenže dlouhodobě mi to nedělá dobře.
NĚMECKÁ ANABÁZE. S trenérem Falkem Balzerem ještě získala stříbro na 400 metrů na halovém ME v Bělehradě, ale pak se jejich cesty rozešly.
Proto jste se letos na jaře po půlroční anabází rozešla s Němcem Falkem Balzerem?
S ním vázla komunikace. Když po mně něco chtěl a já nechápala, proč to po mně chce, nedokázal mi to vysvětlit. Což pro mě byl zásadní problém. Nesešli jsme se uvažováním. Problémem byla i jazyková bariéra.
Na sklonku kariéry jste se tedy vrátila k vaší dorostenecké trenérce Daně Jandové. Cosi podobného loni udělala oštěpařka Barbora Špotáková. A stejně tak si v minulosti Roman Šebrle i Jan Železný vybrali v závěru kariéry kouče, s nimiž se především cítili dobře. Ten pocit byl i pro vás zásadním kritériem?
Byl. Za ta léta jsem už nabrala spoustu zkušeností a vím, jak musím trénovat. V mé pozici už hledáte kouče, který nejen že vám napíše plány a dohlédne na trénink, ale se kterým budete tak trochu i kamarád. Já si můžu s Danou povídat o čemkoliv a to mé psychice výrazně pomáhá. Zároveň je pro mě na tréninku autoritou. Vím, že nasměrovala spoustu mladých do špičky, že má hodně nastudováno. Měří mi třeba i tepy a laktáty, abych věděla, jaké zatížení si mohu další den dovolit. Takové věci jsme s minulými trenéry nedělali.
Po červencovém mítinku v Rabatu, kde jste při vítězství na Diamantové lize zaběhla čas 54,22, se vám oběma ulevilo, že směřujete správným směrem?
Ony už předchozí tréninky takovému času napovídaly. Jenže závod je něco jiného, v něm nesmíte udělat chybu. Dana mi před Rabatem řekla: Stáhneš tam ze svého nejlepšího letošního času půl vteřiny. A po závodě pak tvrdila: Dobře, splnila jsi plán, jedeme dál.
Zuzana Hejnová a Janieve Russelová na mítinku Diamantové ligy v Rabatu.
Podle hlasu na mě působíte, že jste opět naplněna optimismem. Máte skutečně podobné pocity jako před šampionáty v Moskvě a Pekingu?
Před Moskvou jsem měla obrovskou formu a jela si pro zlato. Do Pekingu jsem o dva roky později odlétala s tím, že několik vyrovnaných holek se tam popere o medaile. Až po semifinále, když jsem viděla formu ostatních, jsem si dovolila v Pekingu prohlásit, že budu zase útočit na zlato. A teď? Jsem v pohodě, bez stresu. Věřím, že postupnými koly projdu hladce. A chystám se útočit zezadu.
Odlétáte tedy s vědomím stoupající formy a toho, že umíte běhat velké akce?
Ano. A s vírou, že to dobře dopadne. Kdybych tomu nevěřila, nikam jezdit nemusím. Nemám ráda taková ta prohlášení: Chci se dostat do finále a tam se uvidí. Jakmile tohle někdo řekne, přijde mi, že se uspokojí postupem do finále.
Takže vy si rovnou říkáte: Chci medaili?
Ano, já tam jedu pro medaili. Tak to mám nastavené. Pro mě není cílem finále. Finále je pro mě povinnost.
OLYMPIJSKÉ RIO 2016. Srdnatý boj po komplikované sezoně a ve finále čtvrté místo.
O olympijském stadionu v Londýně jste už v minulosti říkala, že je vašim oblíbeným. Čím vás okouzluje?
Je krásný a hlavně lidé tam atletice rozumějí. Není to jako v Pekingu, kde je sice na tribunách narváno, ale ti diváci atletice nerozumějí a přijdou jen proto, že se tam něco děje. V Londýně vědí, jak fandit, a dokážou vytvořit úžasnou atmosféru. Dvakrát jsem tam vyhrála i Diamantovou ligu. Je to stadion, kam vstoupím a mám hned pocit: Tady to bude dobré, tady se mi vždycky závodí dobře.
Po hrách v Riu jste loni prohlásila, že také proto byste právě na šampionátu v Londýně chtěla ukončit kariéru. Stále to platí?
Asi už ne.
Už ne? Proč ta změna?
Mně to teď s Danou zase začalo bavit, tak bych ráda zkusila ještě jednu sezonu. Já vím, říká se, že je dobré odejít na vrcholu. Ale...
..ale skoro nikdo to nedokáže.
Ono je to těžké. Když vám to jde, nechce se vám končit. Pořád jsem schopná konkurovat světu, tak mi přijde škoda zabalit to. A za rok je mistrovství Evropy, ze kterého ještě žádnou medaili nemám.
Vlastně nejste výjimkou. Když se blíží plánovaný konec kariéry, tolik vrcholových sportovců přehodnocuje původní úmysly a přemítá: A proč bych končil už teď? Měla jste před spaním takové myšlenky?
Samozřejmě, že jsem si dávala k sobě pro a proti. Ono je opravdu psychicky náročné přemlouvat se každé ráno: Půjdeš zase na ten stadion. I tělo bolí čím dál víc. Na jaře se mi pokaždé znovu ozve achilovka, to bývá nejhorší. Navíc vrcholový sport je spousta dřiny, ale někdy i dost jednotvárný život.
To jsou ta proti.
Na druhou stranu pak přijedu na Diamantovou ligu a pohltí mě atmosféra závodů. Jako bych najednou byla v úplně jiném světě a životě. Pořád se takového života nemůžu nabažit. Achilovka se umoudřila, neletím do Londýna s obavami, že to bude trápení v bolestech. A když k tomu všemu pak přidáte i euforii z úspěchu, končit se vám nechce.
Přesto už určitě přemýšlíte, co budete dělat po kariéře.
Ano. Chtěla bych se ještě víc zapojit do atletické akademie, kterou jsme založili.
Tím byste se uživila?
Mohla bych. Musela bych ale celý projekt poněkud rozšířit a pořádat víc než jen tři kempy ročně.
Pokud vím, hned po Londýně jeden z nich chystáte.
To bude příměstský tábor v Praze. Pojedu se tam podívat na děcka a zaběhám si s nimi. Tahle děcka jsou docela malá, ale máme i kempy pro třinácti- a čtrnáctileté, což je v atletice kritický věk. Když jsem sama u Dany Jandové začínala, byly v mé skupině čtyři šikovné holky, některé i lepší než já - a teď z nich není nic. Podpořit mladé atlety právě v tomhle věku je podle mě hrozně důležité. Líbí se mi sledovat, jak jsou šikovní, a nacházet v nich potenciál.
Už nyní se tedy v závodnici Hejnové rodí trenérka Hejnová?
Ne trenérka ve vrcholovém sportu, to mě zatím neláká. Možná až časem. Teď mě to nejvíc baví s dětma. Jejich nadšení mě získává. A tréninky s nimi jsou tak pestré a hravé, žádná rutina.
