Pražská rodačka hovoří oběma jazyky stejně dobře, ale během normalizace, když nemohla publikovat a psala do šuplíku, rozhodla "zabydlet se" už pouze v němčině. Má v ní specifickou, takzvanou pražskou dikci a Němci to oceňují.
V roce 1999 obdržela Schillerův prsten za přínos německému jazyku a tento týden, v sobotu 22. března, převezme ve Výmaru spolu s věhlasným španělským spisovatelem Jorge Semprúnem Goethovu cenu.
Předloni jí prezident Havel udělil Medaili za zásluhy. "Jsem samozřejmě potěšena, že jsem se i tady nakonec dočkala jakéhosi zájmu, ale že bych patřila k elitě národa? Já si pod elitou představuju někoho jiného, než jsem já. Někoho, kdo má skutečně velké zásluhy o národ," komentuje Lenka Reinerová s věcností sobě vlastní zařazení do této galerie. Těžko však popře, že její osud je v něčem typický pro století, které skončilo před pár roky.
Proč nedojídala knedlíky
Dětství prožila v pražské dělnické čtvrti Karlín, doma se hovořilo převážně německy. Rodiče vlastnili železářství, ale zkrachovali. Lenka, která navštěvovala německé gymnázium ve Štěpánské ulici, musela školu opustit a hledat si práci. Bylo jí necelých šestnáct.
"Styděla jsem se, když jsem šla po ulici a mladí lidé mi cpali tři sněženky, abych jim dala dvacetník. Chodila jsem do bufetu Koruna na oběd, za dvě padesát obrovská porce knedlíků se špenátem. Skoro nikdy jsem ji nesnědla, protože za mnou už stáli dva tři chudáci a čekali, jestli něco na talíři nezbude," vysvětlovala v rozhovoru pro Hospodářské noviny, proč tíhla k levici.
Černovlasá dívka Lenka se zhruba v polovině třicátých let ocitla v pražské komunitě německých emigrantů. Uchytila se mezi nimi a to jí zachránilo život. V redakci levicového časopisu německých antifašistů Arbeiter Illustrierte Zeitung (AIZ), která přesídlila do české metropole, získávala praktickou novinářskou školu od kritika a publicisty Franze Carla Weiskopfa. Učila se rovněž od "zuřivého reportéra" Egona Ervína Kische.
14. března 1939 si gestapo došlo pro lidi z okruhu AIZ včetně Reinerové. Ta se zrovna nacházela na reportáži v Rumunsku. Jedenáct členů její židovské rodiny zemřelo, ona, zprvu nejvíc ohrožená, přežila. Weiskopf novinářské adeptce zařídil vízum do Francie a ona se mohla "uklidit" do Paříže.
Vzpomínky na Afriku
Ve městě nad Seinou se pohybovala v okruhu českých emigrantů. Po půl roce francouzská policie řadu z nich sebrala. Reinerová se na půl roku ocitla na samotce ve vězení Roquette, pak byla převezena do internačního tábora Rieucros. Její dobří duchové Kisch a Weiskopf, kteří se mezitím přemístili do Mexika, vzkázali: Přijeď za námi, počítáme s tebou!
Podařilo se jí tábor opustit, nalodit se, ale nedopatřením skončila v rozpáleném Maroku, v dalším internačním táboře. "Naštěstí se mi podařilo vymoct si dovolenou na osmačtyřicet hodin, jela jsem do Casablanky a do tábora jsem se už nevrátila. V Casablance bylo tehdy pár usazených Čechů. Schovávali mě po koupelnách, ve světlíku jakéhosi hotýlku jsem přežila žloutenku, vydělávala jsem si psaním korespondence pro jednoho československého obchodníka. Do konce života budu sama sobě vděčná, že jsem v té zoufalé situaci nepodlehla. Afriku jsem si obrovsky užívala. Přírodu, lidi, arabské čtvrti," svěřila se Reinerová v již zmíněném interview pro Hospodářské noviny.
Mimochodem, před několika týdny si Afriku znovu "obrovsky užívala", a to za daleko příjemnějších okolností - na pozvání české a německé ambasády absolvovala čtení v senegalském Dakaru.
Vůbec Reinerové vůle a natěšenost na to, co život ještě může přijít, je obdivuhodná. "Za ty desítky let jsem ji nikdy nezažila mrzutou, pesimistickou, bezradnou. Měla by pro to dost důvodů. Někdy se zlobí, je rozhořčená. Ale vždy oprávněně," napsala předloni do Literárních novin překladatelka Kateřina Pošová v článku u příležitosti pětaosmdesátin Lenky Reinerové. Do toho Mexika se nakonec dostala. Jenom se ta cesta protáhla na půl roku.
Chvála chůze
Stojíme v jejím bytě na Plzeňské třídě, hledíme z okna na protější, přes ulici se zvedající park zvaný Klamovka i na vzdálenější Strahov. "Za pár týdnů se všechno zazelená a moje vycházky zase budou příjemnější," říká spisovatelka, pro niž je chůze bytostnou potřebou.
Asociací přeskočí k drastickým zkušenostem: "Vlastně mi pomohlo přežít i to jejich pitomý chození, k němuž mě v Ruzyni nutili. A taky už jsem z vězení za války věděla, že některé věci si za mřížemi musíte říkat nahlas. Pak teprve jsou. Takže jsem si nahlas říkala: Dobrou noc. Dobré jitro. Ale díky čemu jsem především přežila, to byla fantazie. Byla jsem prostě jinde."
Ze zážitků komunistického věznění, do něhož byla vržena na jaře 1952 a z něhož ji, matku malé dcery, po patnáctiměsíční vazbě bez vysvětlení pustili, čerpá kniha Všechny barvy slunce a noci. Poprvé vyšla v roce 1969 pod názvem Barva slunce a noci, ale náklad skončil ve stoupě.
Když autorka před časem tímto titulem, který psala v letech 1956-1957, listovala, zjistila, že v něm čtenáře i sebe zbytečně ujišťovala, že namouduši nic neprovedla. Léčba Lenky Reinerové z přesvědčení, že komunismus je cestou ke štěstí, nebyla v padesátých letech ještě dokonána. Vyléčení nastalo až během normalizace; na jejím počátku ji podruhé vyloučili z KSČ. Zapřisáhla se, že do žádné partaje již nikdy nevstoupí.
Lenka Reinerová má přání: ráda by se do věznice v Ruzyni podívala, aby konečně uviděla onu chodbu, kterou ji tenkrát vodili se zavázanýma očima. Ono vpravdě kafkovské uvěznění si vysvětluje tím, že za války pobývala na Západě a že za manžela měla interbrigadistu, nadto Jugoslávce a ještě k tomu v Jugoslávii po válce žili, přičemž Moskva jejímu nepoddajnému vůdci Titovi spílala do krvavých psů. Svou roli nejspíš sehrál i autorčin židovský původ, který se během stalinského teroru periodicky stával stigmatem.
Další, už méně bolestivé absurdity se Reinerová dočkala v osmdesátých letech: ačkoliv doma byla osobou nežádoucí a překlady pro Odeon publikovala pod cizím jménem a hlavní zdroj příjmů si zajistila simultánním tlumočením, ve "spřátelené" NDR jí v roce 1983 vydali knihu.
"Věděli, že jsem patřila k antifašistické emigraci. Řekli mi: Zkusíme to. Smlouvu museli poslat pražské agentuře Dilia. Ta po různých průtazích a obstrukcích kývla. Asi jim přišlo blbé zakázat něco, co byla ochotna vytisknout komunistická NDR, která přece byla, jak se domnívali, ještě bdělejší než my."
"V posledních letech nevycházím z příjemného údivu - mám jakýsi úspěch," říká na rozloučenou Lenka Reinerová. Doma jí za poslední dva roky vyšly tři knihy, mezi nimi i ta, která se v Německu dočkala už pěti vydání - Das Traumcafé einer Pragerin, Kavárna nad Prahou. Vzpomíná v ní, jako ostatně ve všech svých dílech, na lidi, které potkala.
"Zdráhám si říkat spisovatelka. Jsem vypravěčka, protože díky tomu, co všechno jsem prožila, nemám potřebu si moc vymýšlet."
|
LENKA REINEROVÁ • Odkud jsem • Čím vším jsem byla • Co se mi v životě asi nejvíc povedlo • Můj nejbližší velký úkol |
