Výstava dvaatřicetileté umělkyně je k vidění na nábřeží Kapitána Jaroše a je volně přístupná. S doprovodným cyklem diskusí Proč zrovna já pomohla Raynerové socioložka Blanka Nyklová, která se k rozhovoru pro MF DNES také připojila.
Čím je pro vás výstava, kterou jste právě otevřela ve venkovní galerii Artwall?
Je pro mě osvobozením ze spousty let mlčení. Lidé na ní uvidí sérii předmětů, které můj otec při sexuálním zneužívání používal. Předměty teď používám proto, abych téma sexuálního násilí otevřela. Není to totiž osobní problém několika jednotlivců, ale celé společnosti.
Zvolila jste kontroverzní název.
Myslím si, že o tématu neumíme mluvit. A aby se diskurz někam posunul, je třeba nazývat věci pravými jmény. Názvy diskusí pak jsou vždy otázky, s nimiž se oběti sexuálního násilí často potkávají: Proč jsi to nenahlásila? Proč jsi nic neřekla? Otázky, při kterých tazatelům nedochází, že přenášejí vinu na oběť.
Proč vnímáte sexuální násilí jako politické téma?
Když otec znásilní svou dceru, znásilní ji celá společnost. Všichni v tom hrajeme svou roli. Buď to odmítáme vidět, nebo to vidíme a nic s tím neděláme. U sexuálního násilí nikdy nejde o sex. Vždy jde o využívání moci. Sexuálním násilím myslím celé spektrum - od sexismu přes sexuální obtěžování až po znásilnění. Ve společnosti jsou tendence tvářit se, že spolu ty pojmy vůbec nesouvisejí.
Od sexismu k sexuálnímu násilí je však ještě poměrně daleko.
Není. Sexuální násilí umožňují podmínky ve společnosti. Pokud sexismus bereme jako něco neškodného, pořád tím dovolujeme, aby byly ženy (ale i muži) považovány za sexuální objekty. Máme nad nimi moc a můžeme je ponižovat.
Je sexuální násilí v Česku velký problém?
Blanka Nyklová (B. N.): Ohromný. Z reprezentativního výzkumu neziskové organizace Persefona vyplynulo, že za znásilněné se označilo 11 procent populace. V nadpolovičním množství případů je přitom násilníkem osoba blízká. Neměli bychom proto neustále šířit stereotypní názory, že se to děje ženám v krátké sukni v parku cestou z baru.
Říkáte, že 11 procent je hodně. Ale v poměru s jinými zeměmi to není tolik.
Protože se tu o tom zatím málo mluví. V zemích, kde se to začalo řešit víc, nejdřív statistiky vyletěly nahoru, protože si lidé uvědomili, co je sexuální násilí.
Co dalšího dotazníky ukázaly?
B. N.: Češi jsou tolerantní vůči projevům sexismu včetně obtěžování, vymáhání a vydírání pomocí pornografie. Mnohem víc než vůči násilí. Kdyby však ta tolerance předtím nebyla tak velká, k násilí by nemuselo docházet.
Co říct člověku, který při upozornění na sexismus odpoví „řešíte hlouposti, protože se máme až příliš dobře“?
B. N.: Ať vás opravdu poslouchá, zkusí se zamyslet a nehází to celé pod stůl. Ať doopravdy odpoví.
Někteří lidé také rádi říkají, že společnost potřebuje archetypy. Že v pohádkách musí být silní princové a křehké princezny.
B. N.: Archetypy nejsou něco, co tady vždy bylo a celou dobu vypadalo stejně. Vždycky je někdo tvoří a předkládá. Po tom se musíme pídit. Kde se tu podle těch lidí vzaly? Zhmotnily se ze země? Žijeme v 21. století a pozdně moderní společnosti, ale naše uvažování o genderových vztazích je neskutečně konzervativní.
Proč zrovna jáVýstavu Co mi otec strkal do vagíny doprovodí série diskuzí Proč zrovna já v galerii Tranzitdisplay. Diskuze mají představit kulturu znásilnění a přiblížit pocity obětí sexuálního násilí. 8. února - Co jsi vlastně čekala? 28. února - Proč jsi to nenahlásila? 13. března - Proč ses nebránila? 30. března - Proč jsi nic neřekla? |
Almo, pocházíte z Izraele. Můžete s ním Česko porovnat?
V Izraeli se v posledních pěti letech odehrává jistá feministická revoluce. Společenský i mediální diskurz kolem sexuálního násilí se opravdu změnil k lepšímu. Debata už je dál než ta česká. Tu změnu vedly ženy, které už nechtěly mlčet a vystoupily veřejně se svou zkušeností.
Jenže Izrael je stát, který je neustále ve válečném konfliktu. Politici proto pořád říkají: „Tak dobře, až skončíme válku, vyřešíme školství, vyřešíme tohle a tamto.“
Co může udělat český stát, aby se u nás situace zlepšila?
Rozhodně tu chybí instituce, která by se věnovala dlouhodobým důsledkům sexuálního násilí. Místo, kam by člověk mohl přijít i mnoho let potom, co se mu něco stalo. U mě klasicky došlo k disociaci, která člověka odpojí od negativních zážitků. Jenže všechny potlačované pocity se nahromadí a musíte je začít řešit. Což se děje ve chvíli, kdy už jste v bezpečí, jste dospělý.
A u nás nemá kdo je řešit?
Nemá. Stávající instituce řeší jen krizové situace. Pracovníci státních orgánů, se kterými oběti přicházejí do styku - policisté, soudci, gynekologové - by měli povinně absolvovat semináře, jak s obětí sexuálního násilí zacházet. Teď dost záleží na tom, na koho narazíte, a velmi dlouho trvá, než najdete psychoterapeuta, který vám dokáže pomoci.
S čím se znásilněné potýkají?
Straníme se znásilněných žen a děláme, jako by k nám nepatřily. Tím je ještě víc odcizujeme od společnosti, což má i socioekonomický dopad. V televizi také často vidíme, že v jedné epizodě danou postavu znásilní a v další už je soud, který násilníka pošle do vězení. Ve skutečnosti to trvá i mnoho let. Znásilnění je trauma na celý život a každá generace ho přenáší na tu další.
