Na konci 80. let bylo podle dat Českého statistického úřadu (ČSÚ) v Praze celkem 550 tělocvičen a sportovních hal, 1 070 hřišť a stadionů a 44 bazénů a koupališť. V počtu sportovišť tak současná Praha výrazně zaostává.
Fotogalerie |
Podle magistrátního dokumentu o rozvoji sportu z loňského roku je v metropoli více než 800 sportovišť. Tedy asi o polovinu méně než před revolucí. Nižší je v současnosti i počet registrovaných sportovců. Zatímco nyní jich je podle Pražské tělovýchovné unie přes 122 tisíc, v roce 1989 se ve sportovních oddílech sdružovalo celkem 207 tisíc Pražanů.
„Sport byl v období normalizace takovou únikovou zónou, kam se vedení státu snažilo obyvatele nasměrovat, aby se nepletli do věcí, které by se komunistům nelíbily,“ vysvětluje sportovní historik František Kolář z Fakulty tělovýchovy a sportu Univerzity Karlovy.
Československá vláda, a především její předseda Lubomír Štrougal, proto rekreační, výkonnostní i reprezentační sport ve velkém podporovala. „Štrougal byl velký fanoušek sportování. Prezidenta Gustáva Husáka to příliš nezajímalo, ale když sportovci něco vyhráli, tak se s nimi s oblibou nechával fotografovat,“ říká Kolář.
RETRO: Jak se cvičilo za socialismu. Televizní hopsání i spartakiády |
Vláda při podpoře sportu a pražských sportovišť ovšem nebyla stále stejně štědrá. Zatímco v uvolněných šedesátých letech vznikaly velké a architektonicky kvalitní sportovní stavby – například fotbalové stadiony Sparty a Dukly Praha nebo strahovský stadion, s příchodem normalizace po roce 1968 velké projekty sportovní infrastruktury upadly.
Za tenisem na Štvanici
„Sport a tělovýchova byly kádrovými čistkami zasaženy mnohem méně než jiné segmenty společnosti, nicméně řada velkorysých sportovních projektů z konce šedesátých let zůstala jen na papíře. Někdy se ovšem v rámci tehdejší investiční politiky podařilo uskutečnit velké sportovní investice mimo plán,“ píše v Průvodci po sportovních stavbách Prahy architekt Petr Krajči. Příkladem je třeba modernizace stadionu Evžena Rošického na Strahově, kde se v roce 1978 konalo mistrovství světa v atletice.
Kdo nekrade, okrádá rodinu. Vybavení socialistických podniků často „mizelo“ |
Od 80. let se podpora větších sportovních projektů opět zvýšila a vznikla tak například sportovní hala Děkanka v Praze 4, která byla původně budována jako sklad spartakiádních lehátek, nakonec v ní však vznikla plocha pro míčové hry, posilovna nebo restaurace. Na začátku 80. let získala novou sportovní halu TJ Tatra Smíchov. Hala v současnosti pod názvem Erpet nabízí především golfové vyžití.
Velkým projektem byla také výstavba nového tenisového areálu na Štvanici. Areál tenisového klubu 1. ČLTK vznikl ve východní části ostrova už v roce 1911 a ve dvacátých letech byl vybudován centrální kurt s dřevěnými tribunami. Jeho likvidace začala v roce 1983 a nová dominanta ostrova s charakteristickými strmými tribunami pro osm tisíc diváků byla dokončena v roce 1986.
Hned po dokončení se divákům na Štvanici představily československé tenistky, které ve finále Poháru federace prohrály s tenistkami Spojených států amerických. Ve stejném roce jako Štvanice vznikl také Velodrom pro dráhovou cyklistiku v Motole nebo gymnastická hala TJ Bohemians na Vinohradech.
Vzpírání nahradil florbal
Se změnou režimu čekal některá pražská sportoviště postupný úpadek, protože přestávala vyhovovat potřebám sportovců. Už v roce 1989 začala například demolice části ochozů původního fotbalového stadionu Slavie v Edenu, který byl zastaralý a technicky zaostalý.
Chybějící zboží a nekonečné fronty. Socialistické centrální plánování selhalo |
Bourání se však protáhlo, a tak ve starém Edenu slavili hráči Slavie ještě v roce 1996 titul mistra ligy. K úplné demolici došlo v roce 2004 a o dva roky později začala výstavba současné multifunkční arény, která aktuálně nese název Sinobo Stadium.
Revoluce přinesla v oblasti sportu ještě jednu zásadní změnu. „V rámci restitucí se obnovené České obci sokolské podařilo po intenzivním lobbování získat nazpět většinu budov, o něž byla připravena po únoru 1948,“ uvádí architekt Krajči.
Podle historika Koláře se během třiceti let proměnila také skladba oblíbených sportů. „Řekl bych, že upadly především silové sporty jako vzpírání, zápas nebo box, které mají daleko menší ohlas mezi mládeží. Naopak na popularitě získal florbal nebo adrenalinové sporty,“ dodává.
