Eduard Čapek byl svého času asi jediným pražským živnostníkem. Jeho vetešnictví...

Eduard Čapek byl svého času asi jediným pražským živnostníkem. Jeho vetešnictví zůstalo v Týnské uličce ukryté před nástrahami minulého režimu. | foto: ČTK

Za komunismu byl dlouho jediným živnostníkem pražský vetešník

  • 114
Po roce 1948 v Československu komunisté vymýtili soukromé podnikání, přesto se našlo pár výjimek. Jediným živnostníkem, kterého režim oficiálně toleroval, byl pražský vetešník Eduard Čapek. Za socialismu však mnozí také podnikali na černo, nejčastěji to byli různí řemeslníci.

K jádru skalních komunistů východního bloku patřilo socialistické Československo společně s východním Německem. Podle historika se totiž u nás podařilo soudruhům vše dotáhnout do extrému. „Zatímco v NDR, které s námi patřilo k těm nejtvrdším, zůstaly soukromé například i cukrárny, které mívaly několik zaměstnanců, my jsme s trochou nadsázky národ extremistů. Je to takové to hujerství,“ říká Libor Svoboda z Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR).

Vývoj dějin 20. století byl podle něj něco jako ode zdi ke zdi. „Nejprve soudruzi chtěli všechno znárodnit, po roce 1989 to byl přesný opak – vše privatizovat,“ říká Svoboda.

Podle analytika Lukáše Kovandy není pravda, že by podnikání během totality naprosto vymizelo. A potvrzuje to fotka Jovana Dezorta, který vyfotil vetešníka Eduarda Čapka i s nabízeným zbožím v Týnské uličce. Snímek je datovaný ze srpna 1968. Vetešnictví sice přežilo totalitní režim, ale sametová revoluce už ho smetla. Krám se tehdy musel přestěhovat na Dlouhou třídu.

Svobodná povolání

I když byl vetešník jediným oficiálním podnikatelem, podle Kovandy totalitní legislativa znala i pojem takzvaných svobodných povolání. „Šlo o různé umělce a fungovali i drobní soukromí zemědělci. I za socialismu bylo možné od nich koupit třeba mléko, vajíčka či zeleninu,“ dodává Kovanda. V Praze 1 byly produkty zemědělců k mání například na Havelském trhu.

Před třiceti lety se stály fronty i na řemeslníky, hobbymarkety nebyly

Podle ekonoma ani zdaleka nebyl a není podnikatelem jen ten, kdo je registrovaný a platí daně. „Za podnikatele lze označit také živnosti za hranou zákona, jako jsou dodnes prostitutky nebo byli veksláci,“ vysvětluje Kovanda. A do takzvané šedé, státem nekontrolované ekonomiky se řadí i různí řemeslníci, kteří své služby poskytovali načerno. Ujalo se pro ně lidové označení „meloucháři“.

Podle historika Svobody výpomoc „meloucháře“ začala přicházet v úvahu často až v momentě, kdy se požadovaná činnost nedala zvládnout nejčastější metodou „udělej si sám“. Objednat bylo možné například zedníky, stačilo zeptat se známých, jestli o někom nevědí.

Mohlo jít o pracovníky, kteří byli oficiálně zaměstnanci nějakého velkého stavebního národního podniku. Pokud tam sebrali pár cihel, většinou to ani nikdo neřešil. Paragraf rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví postihl spíše větší ryby.

Jinak soudruzi uštědřili soukromému podnikání naprosté k. o. „Totalitní režim v podstatě všechno podnikání zplanýroval. A to, co se nepodařilo zlikvidovat třeba hned po roce 1948, bylo dokonáno v 60. a 70. letech, kdy ti nejzatvrzelejší jedinci odcházeli do důchodu,“ říká historik.

Zajímavou oblastí, kde komunisté i drobné živnostníky tolerovali, byly nedostatkové služby. Šlo například o instalatéry anebo klempíře. „Dokonce si myslím, že mezi ně patřili i automechanici,“ dodává historik. Důkaz překvapivě našel v detektivním seriálu Malý pitaval z velkého města. „V jednom dílu hlavní postava říká, že působí někde v komunálu jako automechanik a půjde raději pracovat na sebe. A kriminalisté se ptají, kolik je v Praze živnostníků, on jim odpovídá, že padesát,“ vysvětluje Svoboda.

Perestrojka přála živnostníkům

Větší uvolnění pravidel souviselo až s takzvanou perestrojkou. Podnikání bylo oficiálně povoleno od roku 1987. Na změnu legislativy čekal i Petr Karásek. „Pracoval jsem jako stavební dozor v ČKD a udělal jsem si živnost na čištění koberců. Vůbec to nebylo složité a schválili mi, že si mohu účtovat 7,50 Kčs za metr čtvereční,“ popisuje Karásek.

„Tehdy v tomto oboru už byl jen státní podnik Úklid, a tak jsem měl záhy tolik práce, že jsem musel zaměstnání v ČKD opustit, abych to vůbec mohl stihnout,“ dodává tehdejší živnostník.

Problémem bylo sehnat vybavení. Řešení našel u diplomatické služby, která mu pomohla obstarat techniku v tehdy ještě západoněmeckém Weidenu. Pro nedostatkové zboží nebylo pokaždé nutné jezdit na Západ, kam se dalo dostat jen složitě. A tak se začínající podnikatelé k potřebné technice dostávali často díky kutilství.

Fronty na banány i televize, pořadníky na favorita. To byl socialismus

Ve složitějších případech se k materiálu dostávali díky svému povolání, z něhož si potřebné díly „vypůjčili“ bez náhrady. Podle historických pramenů bylo povolení živnostníků logickým vyústěním problémů socialistického hospodářství. Z různých schůzí například místních národních výborů, které měl Svoboda možnost prostudovat, se drobní živnostníci pro soudruhy stali téměř každodenním tématem.

„Na té komunální úrovni politici hodně řešili nedostatkové služby, například opravny televizorů či obuvi. Tyto živnosti mohly být samostatné a patřili k nim také například i fotografové,“ uvádí Svoboda. Hůře se vedlo soukromým zemědělcům, obzvlášť těm, kteří přežili represe padesátých let. Dovoleno měli pracovat jen na méně úrodných půdách.