„Jeho dílo bylo od počátku formováno hlubokou zbožností, kromě biblických námětů se zajímal o národní dějiny a myšlenky českých náboženských reformátorů,“ uvedl historik umění Emanuel Poche.
Prožitek víry provázel Františka Bílka od dětských kroků. Přesto na škole v Táboře z náboženství nosil trojky. „Nejvyšší smysl naší práce jest, aby přibývalo lásky na této zemi, a tím stále mocněji se zjevovala krása díla Božího,“ uvedl František Bílek v korespondenci s přítelem, básníkem Otokarem Březinou.
Potomek z rodiny hluboce věřícího katolíka, ale nepříliš zámožného koláře a povozníka přišel na svět ve středu 6. listopadu 1872 v jihočeském Chýnově. Otcova profese ho odmala vedla k práci se dřevem, hřnčířině a k práci s hlínou, se kterou posléze pracoval i jako renomovaný tvůrce.
Na uměleckou dráhu Františka Bílka přivedl výjimečný zážitek. Od sousedů dostal zlaťák za záchranu dívenky ze sousedství před utonutím. A za honorář si pořídil obrázek. „Sedl jsem ke stolu a črtal Pannu Marii, přede mnou visící. A jí, Pannou Marií – takto se začala chuť ke kreslení moje,“ vzpomínal později tvůrce.
Myslbekův odsudek
Otec chtěl mít z Bílka mlynáře, talentovaný mladík se však dostal na konci 80. let 19. století na pražskou Akademii. Mladý tvůrce se nejprve pustil do studia malířství, ale jeho dokončení mu neumožnila vada zraku – částečná barvoslepost. Nadaný mladík přešel proto na Uměleckoprůmyslovou školu do sochařského ateliéru profesora Josefa Maudra. Výtečné výsledky Bílkovy vynesly Lannovo stipendium a cestu do tehdejší „umělecké Mekky“, Paříže.
„Patrony a průvodci se mu zde stali čeští umělci Zdenka Braunerová, Luděk Marold, Vojtěch Hynais, nedaleko žil Alfons Mucha,“ uvedl Jiří Mucha ve vzpomínkové práci na svého otce Alfonse.
Z té doby pochází Bílkova kultovní díla Golgota – Hora lebek (Kalvárie) a Orba (Orba je naší viny trest). Golgota však nenašla pochopení u tehdejší ikony pražského uměleckého světa Josefa Václava Myslbeka. Bílek podle něj nebyl hoden srovnání ani s jeho nejhorším žákem.
„Je nepochybno, že každý odvážný dotek jeho prstů při práci je jistě ranou v tvář všem stejně virtuozním jako bezduchým našim Myslbekům. Bílek jest jednou z těch pasivních, do sebe cele uzavřených, samotářských povah, jež zoufale hledají vnitřní oporu, neboť cítí, že ji míti musí,“ zastal se jej Karel Hlaváček, výtvarný kritik a básník.
Bílkova zastavení Prahou
Počátkem 20. století František Bílek s chotí přesídlil do Prahy. Na dominantním místě namísto zbořených Mariánských hradeb vzniklo jedno z jeho nejviditelnějších děl. Vila, kterou si do nejmenších podrobností sám navrhl. Její tvary, od originální a poprvé v Praze použité ploché střechy, symbolizují obilné pole. Segmentovitý půdorys stavby lze číst jako stopu kosy sklízející obilí. Kamenné sloupy představují stylizovaná stébla a klasy. Majitel navrhl i vlastní vytápění. Celý interiér je propojen úzkými chodbičkami či malými okny. Ploše před domem dominuje Bílkova skulptura Komenský se loučí s vlastí.
Neméně zajímavá secesní budova s asymetrickou fasádou stojí v sousedství. Bílek ji navrhl pro Ladislava Prokopa Procházku, pražského městského fyzika a ministra meziválečných československých vlád.
V hlavním městě se s Bílkovým dílem lze potkat v dalších lokalitách. Park při Staronové synagoze zdobí bronzová socha Mojžíše. Klečící starozákonní figura je zachycena v momentu zapsání jména Adam na svitek, který symbolizuje začátek lidské pouti světem. Okupační německá správa nařídila její odstranění, na místo se vrátila po osvobození v roce 1947. V severní lodi ústředního chrámu svatovítské katedrály je Bílkův krucifix, jenž se sem dostal s přispěním Tomáše G. Masaryka.
S Bílkovými reliéfy se lze potkat na malostranském Mánesově mostě z počátku 20. století. Svatováclavský kostel na Zderaze byl v 30. letech opatřen Bílkovým oltářem s krucifixem a lavicemi.
V době německé okupace se Bílek vrátil do Chýnova, kde roku 1941 zemřel. Místo svého posledního odpočinku nalezl u své sochy Modlitba nad hroby v Chýnově.
