Proč s odvoláním ředitele IPR nesouhlasíte?
Zklamali mě zelení, kteří to způsobili. Čekal bych, že budou plnit to, co vždy hlásali, že je zajímá nejvíc. Tedy aby se v Praze všem dobře žilo. Rozmetáním Kouckého skupiny se ale zlepšení urbanismu v Praze vrátilo do bodu nula. Chápu to jako vyvrcholení osobních sporů ze strany zelených, zejména jejich předsedy Matěje Stropnického.
Podle vedení města bylo ale důvodem to, že Metropolitní plán nabíral zpoždění.
Metropolitní plán je strašně složitá věc. IPR musí každý nápad konzultovat se zástupci městských částí, kteří mají stovky připomínek, na něž je třeba reagovat. Tak je ale nastavený ten systém, není to chyba architektů. Je to proces, který je nutný a který bohužel trvá déle, než se původně předpokládalo. Teď se bude jen velmi obtížně hledat nový tým, který bude dělat totéž, a ztratí se tím mnoho času.
Jak to ovlivní podobu Prahy?
Pokud nebude včas kvalitní územní plán, seriózní developery to odradí a odejdou raději někam jinam. Ty neseriózní to povede k tomu, že budou zneužívat neblahé situace, kdy tyhle věci nejsou dotaženy do cíle. Bylo, pravda, jasné, že územní plán nebude hotový v roce 2020, ale až o něco později. To by však tolik nevadilo. Jak říkám, je to složitý proces. Teď, když se ale vše zastavilo, bude to trvat ještě mnohem déle.
Zdeněk LukešVystudoval architekturu na ČVUT. Deset let pracoval v archivu architektury Národního technického muzea v Praze. Od roku 1990 pracoval na Pražském hradě, kde dodnes působí. Kromě toho učil na PORG, Vysoké škole uměleckoprůmyslové, liberecké fakultě architektury, kde byl i děkanem, a nyní učí v pražské filiálce New York University. Celý život žije na Letné. Je ženatý, má tři děti. |
Někde se přece jen pokročilo. Město má již dva měsíce nové stavební předpisy. Mohou pomoci zlepšit architekturu v Praze?
Určitě. Netrvají tak striktně na hloupostech, jako jsou neúměrně přísné hygienické normy. Více se přibližují městské strategii, která zde byla dříve. V době, kdy se stavělo v domovních blocích, tak jak je nám to ostatně nejpříjemnější. Není náhodou, že jsou Vinohrady stále jedním z nejvyhledávanějších míst k bydlení.
V čem je největší rozdíl?
Předpisy, podle kterých se v Praze stavělo doteď, byly pozůstatkem komunistické éry. Pro domy platily přísné normy, například na oslunění, díky kterým musely stát daleko od sebe. Čtvrť jako Vinohrady se podle nich postavit nedala a místo bloků vznikala panelová sídliště, kde se ale tak dobře nežije.
Často zaznívá, že se Praha architektonicky nerozvíjí.
Praha je jedinečná. Žádné jiné město na světě v sobě nemá takovou škálu různých architektonických stylů od středověku až po současnost. To vytváří úžasnou mozaiku, která je nesmírně cenná. Praha se tím odlišuje od měst, jako jsou třeba Toledo nebo Benátky, které byly postaveny v jednom poměrně krátkém období. Pokud má ale zůstat živým městem i nadále a nemá se stát skanzenem, musí se v centru objevit nové budovy.
To se však spoustě lidí nelíbí.
Neříkám, aby tam vyrostly mrakodrapy. Skutečně to musí být stavby, které se měřítkově přizpůsobí okolí, ale nemyslím si, že by to nemohla být současná architektura. Jaká přesně, o tom se vedou dlouhé debaty. A já jsem pro, aby svůj názor řekla i veřejnost. Avšak s mírou, jinak se v Praze nepostaví nic.
Dnes se zdá, že takřka proti každé stavbě, která má v Praze vzniknout, protestuje nějaké občanské sdružení.
Velmi záleží na důvodech, proč to dělají. Mnohá z nich jednají v dobré víře a sám některé iniciativy podporuji. Například záchranu žižkovského nákladového nádraží, které považuji za úžasnou stavbu s velkým potenciálem. Jeho zboření mi připadá jako absurdní řešení. Všude ve světě jsem viděl, jak se podobné objekty dají úžasně využít třeba pro kulturní účely. Souhlasím tedy, že jsou případy, kdy má smysl se bránit.
A kdy to smysl nemá?
Když se útočí na projekty, které jsou bezproblémové.
Můžete dát nějaký příklad?
Třeba bytový dům na Petrském náměstí, který navrhl ateliér DaM. Ten měl před časem vzniknout na parcele, která nebyla, víceméně jen náhodou, za první republiky zastavěna. Proti projektu se zvedl velký odpor tamních obyvatel, psali petice, založili občanské sdružení a všemožně mu bránili. Obrátili se i na mě, abych řekl, co si o něm myslím. Já ale musel říci, že s ním naprosto souhlasím. Budova vznikala na stavební parcele a ten projekt byl výborný a velmi ohleduplný k okolí. Nešlo ani o žádnou kancelářskou budovu či hotel. Dům stavělo město a měla v něm být tělocvična pro děti, byty pro učitele a strážníky i obchody.
Co kritikům na projektu vadilo?
Hlavně to, že si tam vůbec někdo troufl něco postavit, a řadě lidí se ten dům prostě jen nelíbil. Jeho architektura je řekněme neobvyklá a to je popuzovalo. Je bohužel běžné, že se lidé často bojí něčeho nového, ačkoli je to zajímavé a přínosné. Naštěstí se nakonec vše povedlo a ten dům se postavil. Získal pak dokonce několik mezinárodních ocenění. Problém tkví i v tom, že u nás lidé moc nesledují, co a jak se dnes ve světě staví.
Docházelo k podobným obstrukcím i například před sto lety?
Myslím, že třeba za první republiky by nikoho ani nenapadlo, aby proti něčemu podobnému vystupoval. Možná by lidi zajímalo, co se tam staví, ale v případě, jako je tenhle, by myslím jen řekli, chvála bohu, že to je dům pro normální lidi, a ne třeba kanceláře. Tím by to nejspíš skončilo.
Proč se přístup veřejnosti tak změnil?
Souvisí to i s tím, že dříve tady měla profese architekta mnohem větší prestiž. Stejně jako dnes ve světě byli i u nás za první republiky architekti jedněmi z nejváženějších lidí. Za minulého režimu ale u nás úplně vypadli z první třicítky nejprestižnějších povolání. Lidé si architekta začali spojovat s někým, kdo staví paneláky, sídliště a různé „pakuly“ a OV KSČ. Není divu, že ta profese ztratila respekt a důvěru.
Nechcete však říci, že by dříve žádná stavba v Praze nevzbudila vášně, že?
Jistěže ne. Ale protesty byly ojedinělé. Většinou se týkaly staveb, které přinášely něco radikálně nového, na co nebyli lidé do té doby zvyklí. Třeba když Jan Kotěra postavil na Václavském náměstí vedle staveb ve stylu historismu secesní Peterkův dům. To vzbudilo rozruch v konzervativních kruzích. Byl za tím ale také trochu nacionalismus, protože secese k nám přišla z Vídně. Kotěra tenkrát dokonce napsal do Vídně dopis příteli, ve kterém si stěžoval, jak špatně u Pražanů dopadl. A s konzervativci válčil za první republiky i Plečnik, autor hradních úprav, dnes tolik obdivovaných.
Občanské iniciativy, jak je známe dnes, ale nevznikaly?
Ne v téhle podobě. Byly tady spolky jako třeba Klub Za starou Prahu. Ty ale vznikly kvůli velkým asanacím, které se týkaly především bývalého židovského ghetta. Této radikální přestavbě padla za oběť řada malebných staveb, včetně mnoha synagog i kostelů, a část inteligence se proti tomu logicky postavila. Ne však všichni. Někteří architekti se za ghetto spíše styděli.
Kvůli tomu, jak se tam žilo?
Ano. Byla tam příšerná hygiena a žilo se tam velmi primitivně. Měli pocit, že to je ostuda Prahy a mělo by se s tím něco dělat. I díky Klubu Za starou Prahu se došlo k řadě kompromisů, kdy se sice například některé domy zbouraly, ale ty, které je nahradily, vycházely z jejich původní architektury. Klub pomohl zachránit i některé pražské bastiony či Píseckou bránu, což je bezvadné a je to záslužný čin.
Není tedy nakonec dobře, že lidé i dnes chtějí některým stavbám bránit či jiné zachovat?
Je a zároveň není. Je to dobře, když se toho nezneužívá. Kéž by se například vedla kampaň, aby se nepostavil hotel Don Giovanni na Vinohradské třídě, ten je ostudou Prahy. V mnoha případech však dnes občanská sdružení vedou jakousi svatou válku proti něčemu, co je nejenom architektonicky zajímavé, ale z hlediska urbanismu to Praze vůbec neublíží. Příkladem může být Fránkův dům.
Myslíte Maršmeloun?
Ano. Já to ale nerad vyslovuji, protože to je záměrně urážlivý název. Stejně jako další věci, které se objevily v antikampani proti jeho výstavbě. Třeba to, že se tam zbourá románská zeď. To se ukázalo jako nesmysl. Ten kousek zdi, který měl být stržen, pochází ze šedesátých let minulého století. Mluvilo se i o tom, že to je hned vedle Anežského kláštera a že tam tato stavba nepatří. Od kláštera je to však dost daleko, a hlavně ta lokalita je již obklopena stavbami z nejrůznějších období. Hned naproti je třeba funkcionalistický dům.
Nestávalo se v minulosti, že byly častěji zbořeny hodnotné stavby?
Je pravda, že některé projekty, které by dnes byly zcela nemyslitelné, tehdy celkem bez problémů prošly. Například uprostřed Senovážného náměstí byl takový špalíček středověkých domů, který měl vekou architektonickou hodnotu. Zbořen byl asi roku 1905. Postavil se místo něj velký Cukrovarnický palác a nezaznamenal jsem, že by se proti tomu vedly nějaké kampaně. Architektům tehdy prostě lidé věřili a proměnu města považovali za přirozený proces.
Co by mohla Praha v oblasti rozvoje dělat lépe?
Dříve mělo město novou výstavbu mnohem více pod kontrolou. Samo vymyslelo v dané lokalitě urbanismus a pak jednotlivé parcely rozprodalo stavebníkům. Dnes tady máme obrovská území po zrušených nádražích. Například na nádraží Bubny se dá postavit celá nová městská čtvrť. Město by mělo mít nějakou základní představu, jak by měla lokalita vypadat, a pak najít developera, který na ni přistoupí. Ne jen bezmyšlenkovitě prodávat pozemky.
