Třeba že národnosti v dnešním smyslu tehdy neexistovaly. Že i po odchodu evangelíků působili v Čechách vzdělaní lidé. A že katolíci a nekatolíci si v nesnášenlivosti nezadali.
Na tato i další témata nyní připravuje knihu Bílá hora: Mýtus - klišé - tradice a chystá i životopis jednoho z popravených účastníků povstání, Jana Jessenia.
„Téma Bílé hory má neuvěřitelný aktualizační potenciál, dá se vzkřísit v každé době a naroubovat na její problémy,“ říká historička Marie Koldinská.
Bílá hora ožila roku 1938, 1948, ale i 1968 - vzpomeňme píseň Karla Kryla - pak po Chartě 77, a dokonce i po roce 1989, kdy se objevilo téma církevních restitucí či během finanční krize roku 2008.
Marie Koldinská
Napřed jen pro zajímavost: Co se u nás dělo roku 1622?
Pražská univerzita se dostává do správy jezuitů, což je podstatná událost nejen z náboženského, ale i kulturně-vzdělanostního hlediska. Před Bílou horou totiž měla univerzita jen jednu fakultu, artistickou (dnešní filozofickou), zatímco teď se konečně vytvoří podmínky pro obnovení teologické, právnické a lékařské.
Předchozí konflikt odstartovala defenestrace 23. května roku 1618. Už k ní se pojí mýtus, že k ní došlo po prudké hádce.
Defenestrace nebyla spontánní, ale dopředu naplánovaná a měla za cíl strhnout váhající příslušníky stavů. Hrabě Thurn a další evangeličtí radikálové vlastně připravili s místodržícími Slavatou a Martinicem improvizovaný soudní proces. Šli tam s tím, že je vyhodí z okna a tedy zabijí. Že přežijí, nikdo nečekal. Ostatně hned po defenestraci se objevil katolický mýtus, že zasáhla Panna Maria s anděly. Evangelický mýtus zase tvrdí, že dopadli na hromadu odpadků. Racionální vysvětlení říká, že se díky svažitému terénu v podstatě skutáleli dolů a nárazy poněkud tlumila i dobová móda s různými vycpávkami.
Opravdu si zdejší stavové mysleli, že po úkladných vraždách jim císař - tehdy ještě Matyáš - ustoupí? Působí to jako kombinace arogance a naivity.
V textu následně vydané, takzvané první a poté i druhé stavovské apologie vysvětlují, že tato akce byla namířena proti nehodným úředníkům, nikoli proti panovníkovi. To nám dnes připadá absurdní, ale je to model „hodný panovník - zlí rádcové“, jejž známe i z českých pohádek. V nich je král málokdy zlý, většinou je obklopen zlými rádci a neví to. Takhle se to pokusili představit světu i čeští stavové. Císař Matyáš se však nemohl tvářit, že se nic nestalo, to by byl projev slabosti. A když v březnu 1619 zemřel, vystřídal ho Ferdinand II. A to už je - dnešní terminologií řečeno - nikoli holubice, ale jestřáb.
A mýticky krvavý Habsburk. Mohl by si ale i shovívavější vládce dovolit povstalcům prominout? Navíc oni věděli, kdo je Ferdinand, a svrhli ho z trůnu, na který ho sami posadili...
Téměř všichni Habsburkové byli jasně vyprofilovanými katolíky, u Ferdinanda ale byla katolická víra ještě silnější. Takže v jeho počínání zafungovaly upřímná a přesvědčená zbožnost, ale i tlak okolností, protože v situaci, kdy začínala třicetiletá válka, ani nemohl jednat jinak, než jednal. A jeho českým králem v roce 1617 až na čtyři výjimky skutečně zvolili všichni zástupci stavů.
Je fakt, že nesplnil vše, co slíbil. Bylo by lépe, kdyby vyhráli evangeličtí stavové? V jimi vydaném dokumentu z roku 1619, nazvaném Česká konfederace, se objevují pojmy jako volba hlavy státu či omezená moc panovníka. To zní docela moderně. Anebo ne?
Pokud by se Fridrich Falcký udržel na trůnu, mohl to snad být základ budoucí konstituční monarchie. Ale představa, že to byl základ demokratického fungování státu či dokonce republikánského zřízení, je iluze. V otázkách víry jsou ustanovení konfederace stejně nedemokratická, jako bylo nedemokratické chování katolíků vůči evangelíkům. Předpokládala omezování vlivu katolíků a pokud by byla uvedena v život, tak by vznikl stát, který by byl opět postaven na konfesním základě.
 Historička |
Čili do exilu by museli katolíci?
Museli by každopádně přísahat na konfederaci a stali by se obyvateli druhého řádu. Rozhodně by tu nevznikal neutrální sekulární stát. K tomu jsme nakročeno neměli, do této roviny myšlení se čeští stavové nedopracovali.
Navíc, kdyby vyhráli evangelíci, kteří měli základnu v německojazyčné oblasti, nebyli bychom do ní spontánně vtaženi? Pak už by třeba ani nevznikla potřeba nějakého českého obrození.
Virtuální či alternativní dějiny, to je zajímavá věc. Alternativa, že bychom dnes patřili do německého kulturního a jazykového okruhu, je pravděpodobná. Možná bychom na tom byli jako Lužičtí Srbové. Ale je to spekulace.
Cožpak tu v 17. století nebyla osobnost s nějakým odstupem od sporů, která konfese je ta pravá?
Napadá mne pouze jedna a ta neměla potřebný vliv - moravský šlechtic Karel starší ze Žerotína, sice příslušník Jednoty bratrské, jenž rozhodně neměl blízko ke katolíkům, ale přesto loajální poddaný císaře. V mládí totiž projel celou tehdejší Evropu a zejména ve Francii byl svědkem náboženských válek. A uvědomil si, k jak tragickým koncům vede nejednota ve víře, když se navíc zpolitizuje. Ostatně ve Francii mnohem dříve než u nás nakročili k představě, že víra nesmí štěpit společnost. Je jedno, zda je člověk katolík nebo hugenot, podstatné je, že je to loajální poddaný krále Francie. Vývoj prostě směřoval od stavovských monarchií k silné centralizované vládě. I Žerotínův postoj spočíval v tom, že lidé mohou být různých konfesí, ale všem by měla být nadřazena loajalita vůči vládnoucí dynastii. Jenomže byl to osamocený hlas volající na poušti.
Jaké další mýty postupně vznikaly?
Samotnou bitvu na Bílé hoře katolická strana prezentovala jako zásah Panny Marie, další z galerie velkých habsburských vítězství. Evangelický mýtus pak zase zveličil téma pobělohorského exilu, kdy v podstatě eliminoval katolickou část společnosti, což je lidsky pochopitelné, ale jednostranné. A v 19. století se na Bílou horu nabalují národovecké mýty, protože česká politická reprezentace si budovala svoji identitu apotřebovala se vymezit vůči Vídni. Člověk by čekal, že po roce 1918 to utichne, vznikla přece samostatná republika, ale spílání Habsburkům i vymezování vůči katolické církvi pokračuje.
Jaký podíl na tom má Jiráskův román Temno, jenž vyšel roku 1915 a jehož název si začal žít vlastním životem?
S popularitou Aloise Jiráska to souvisí, paradoxem ale je, že on sám chtěl být primárně vnímán jako umělec a to, že je brán jako propagandista, mu vadilo. Všechno dovršil Zdeněk Nejedlý, který si Jiráska v podstatě zprivatizoval do té míry, že vzniká něco, co v původním Jiráskovi vůbec není. Ostatně děj románu Temno se neodehrává v bezprostředně pobělohorském období, ale v průběhu šesti let ve dvacátých letech 18. století.
Snažil se někdo už v 19. století mýty vyvracet?
Byli i historici, kteří se na stavovské povstání dívali střízlivě. Třeba Antonín Gindely. Jeho otec byl uherský Němec, matka Češka, on sám rakousky smýšlející Pražan. Od českého nacionalismu měl odstup a to mu umožňovalo psát kriticky. Upozornil, že hrabě Thurn adalší radikálové byli motivováni i zištnými důvody. Jakmile jeho práce vyšla, stal se cílem pobouřených reakcí. Někteří novináři psali, že vztahuje své nečisté ruce na světlé zjevy českých dějin.
Když přišli komunisté, potřebovali udržovat strach z Němců a současně averzi vůči katolické církvi. Takže starší mýty se jim mohly hodit, ne?
Určitě se jim ten tradiční národovecký obraz Češi versus Němci hodil, ale oběťmi pobělohorských represí byli šlechtici a městský patriciát, a s tradičními vzdělanými elitami měl komunistický režim vždy problém. Takže některé z popravených si přizpůsoboval, což je patrné u Jana Jessenia, jehož otec pocházel od slovenského Martina, ale on sám se narodil ve Slezsku a slovensky neuměl. Přesto z něj komunisté udělali autentického Slováka, aby zdůraznili česko-slovenskou vzájemnost. Dokonce o něm vyšel román Doktor Jesenius, v němž si před popravou pozve slovenské studenty pražské univerzity, aby mu zpívali slovenské lidové písně...
A co moderní doba, je už vůči Bílé hoře schopna kritického odstupu?
Toto téma má neuvěřitelný aktualizační potenciál. Dá se vzkřísit v každé době a naroubovat na její problémy. Bílá hora ožila roku 1938, 1948, ale i 1968 - vzpomeňme píseň Karla Kryla - pak po Chartě 77, a dokonce i po roce 1989, kdy se objevilo téma církevních restitucí či během finanční krize roku 2008. Tradiční averze vůči šlechtě byla využita i při prezidentské volbě proti Karlu Schwarzenbergovi, přestože jeho rod tu žil už před Bílou horou, Adolf ze Schwarzenbergu bojoval proti Turkům za Rudolfa II. A vzpomeňte na nedávné diskuse o Mariánském sloupu na Staroměstském náměstí. V současnosti se Bílá hora dokonce dává do souvislosti i s covidem.
Ten přišel z Číny, ne od Habsburků.
Přesto v jedné anketě biolog, filozof a spisovatel Stanislav Komárek přirovnal nucenou konverzi na katolickou víru v pobělohorské době ke covidovým restrikcím a nucenému očkování. K bělohorské mytologii se přirozeně hlásí různé osoby z krajní levice či pravice, ale najednou takovou paralelu zformuluje jeden ze současných nejoriginálnějších myslitelů. Vidím v tom projev soudobé informační války, protože šíření hoaxů a dezinformací, prostě pokřiveného obrazu reality je něco, v čem už mnoho let žijeme. A jakmile přijde nějaká krize, máme potřebu obracet se do dějin a hledat paralely.
Možná nám stále chybí sebevědomí. Hledat moderní pohled na dobu kolem Bílé hory jste se spolu s kolegy snažila v řadě televizních dokumentů, debat i na výstavě v Národním muzeu. Dají se shrnout dosavadní reakce diváků a návštěvníků?
Jsou v zásadě dvojího druhu. Mnozí reagovali tak, že se jim líbí, že bělohorské období nevykládáme v uplakaném obrozeneckém duchu, že vyvracíme názor, že naše dějiny po Bílé hoře pokračují až národním obrozením a slavným znovuzrozením v podobě Československé republiky. Negativní ohlasy přicházely hlavně od lidí, kteří jsou praktikující evangelíci, někteří mi psali, že jsou potomci popravených. Pro ně je to emocionální záležitost a já to zcela chápu. Nicméně my nechceme nahrazovat evangelický koncept českých dějin katolickým. Do našich dějin patří evangelíci, katolíci, Židé i národnostní a náboženské menšiny. Habsburkové nebyli jiní než kterákoli jiná dynastie jinde v Evropě, takže se přestaňme sebedojímat představou, že to byla zlotřilá dynastie, pod níž Češi úpěli. Pokud se budeme uchylovat do minulosti, trvat na tom, že Bílá hora byla národní porážka, tak se tím odvádí pozornost od současnosti. Zbavujeme se odpovědnosti za přítomnost i budoucnost, což je tragické a alibistické.
