O syna Jakuba přišli manželé Jana a Marek Roštíkovi v roce 2009. Jakub byl mladý talentovaný trumpetista, absolvent plzeňské konzervatoře. V roce 2007 odešel studovat do Kansasu, kde v květnu 2009 ve věku 23 let tragicky zemřel.
Vyrovnat se se ztrátou dítěte je jedna z nejtěžších zkoušek, jakou může člověk podstoupit. Kdy se poprvé objevila myšlenka pomáhat studentům?
Marek: První přirozenou reakcí je, že po ztrátě dítěte by rodič sám nejraději zmizel ze světa. My jsme ale už tři dny potom, co se to stalo, věděli, že chceme a musíme pokračovat po cestě, po které šel Jakub.
Jana: Jakub uměním rozdával radost a sbližoval lidi. Od začátku jsme cítili, že je to teď na nás. Ze začátku jsme samozřejmě nevěděli jak. Děti jsme k umění vedli, ale sami jsme se mu nikdy aktivně nevěnovali. Víme ale, že Jakub je tady s námi i nadále a potřebné informace a podněty nám nějakým způsobem předá. A opravdu, po čase přišla nečekaná inspirativní setkání, která naší práci dala jasnější podobu.
Za pomyslnou páteř vaší činnosti lze považovat opravu varhan v kostele sv. Barbory v Manětíně. Jak jste se k tomu dostali?
Jana: První akcí, kterou jsme uspořádali, byl 6. června 2010 Koncert pro Jakuba, kde se sešli a hráli jeho přátelé. Z tohoto koncertu pak vznikla spolupráce s Jakubovým spolužákem, který v zimě téhož roku pořádal na Plzeňsku tři koncerty v obsazení trubka a varhany a rozhodl se, že výtěžek z koncertů věnuje na další činnosti.
Marek: Po koncertě v katedrále sv. Bartoloměje jsme seděli v restauraci a varhaník Jan Doležel nám vyprávěl o žalostném stavu manětínských varhan, které patří k nejvzácnějším v Čechách i v Evropě. A nás napadla myšlenka, že by bylo skvělé zapojit mladé hudebníky a výtvarníky do záchrany uměleckého díla, které je tady 300 let a kterému hrozil reálný zánik.
Líbí se mi, že všechny vaše projekty spolu souvisí.
Jana: Většina těch spojení a souvislostí vlastně nevznikla podle nějakého plánu. Na jaře 2011 jsme začali pracovat na projektu záchrany varhan v Manětíně. Natočili jsme o nich krátký film a na podzim uspořádali v plzeňském Domě hudby výstavu ilustrací Matěje Formana k nově vydané knize Od jara do jara Františka Hrubína a Povídačkám pro Klárku Jiřího Stránského. Matěj nám věnoval jeden obrázek, který jsme v rámci výstavy vydražili a výtěžek dali jako první příspěvek na opravu varhan.
Marek: Pro vernisáž této výstavy jsme oslovili tři plzeňské skladatele - Pavla Samiece, Martina Červenku a Jiřího Vyšatu. Zadání bylo, aby rozezněli celý Dům hudby, což se jim podařilo a vernisáž a celá výstava měly velký úspěch. Pro nás i pro všechny tři skladatele to bylo veliké povzbuzení. Vznikla silná vzájemná touha ve spolupráci pokračovat. A zde právě vznikají ty souvislosti a kontinuita. Ne z nějakých strategií, ale z lidských setkání a příběhů.
Jana a Marek RoštíkoviManželé pomáhají mladým studentům umění, vytvořili řadu mimořádných uměleckých projektů a také stojí za záchranou vzácných barokních varhan v kostele svaté Barbory v Manětíně na Plzeňsku. Za svou činnost získali v roce 2015 Cenu Křesadlo za dobrovolnickou práci a odhodlání pomáhat a v roce 2016 Uměleckou cenu města Plzně. |
Vaše spolupráce pokračovala v projektu Probuzení Barbořiných varhan.
Jana: Probuzení Barbořiných varhan v první fázi zahrnovalo tři koncerty, jejichž výtěžek opět šel na opravu varhan. Protože jsme ale od začátku chtěli zapojit i ty nejmladší umělce, tak jsme ještě před tím oslovili děti z plzeňských škol a vznikl úžasný projekt Baroko na severním Plzeňsku. Na jaře do svaté Barbory přijelo dohromady sto dětí po třech skupinách a přímo v kostele malovaly, jak na ně atmosféra barokního kostela působí.
Marek: Vznikly z toho nádherné obrázky, ze kterých jsme udělali výstavu, která byla součástí zmíněných podzimních koncertů. Probuzení Barbořiných varhan nakonec pokračovalo i v roce 2013.
V roce 2014 jste kromě mnoha jiných aktivit připravovali projekt Na paletě 2015, od roku 2013 se navíc chystal projekt Pět řek. To už byly velké akce, do který se zapojily desítky účinkujících.
Jana: Tady se vracíme k souvislostem. Na jaře roku 2014 za námi přišla výtvarnice Jana Vacková, jejíž žáci se zúčastnili v roce 2012 projektu Baroko na severním Plzeňsku. Navrhla, že by se do záchrany varhan mohli zapojit i profesionální výtvarníci. Těch se nakonec sešlo sedmdesát. Každý dostal malířskou paletu a namaloval na ni originální obraz. V roce 2015 jsme je vystavili a zároveň vydražili. Výtěžek šel opět na varhany. A jsme u další souvislosti. Že soudobé umění může pomáhat tomu tři sta let starému.
Marek: Patnáctého října 2015 zaznělo ve Velké synagoze pět symfonických básní s názvy pěti plzeňských řek. Tento projekt byl hodně symbolický. Stejně jako se řeky slévají, aby vznikl silnější proud, tak i v našem projektu se sešli studenti z pěti evropských hudebních škol, aby vytvořili jedno umělecké dílo.
Díky vašemu úsilí se podařilo získat na opravu varhan téměř milion korun a již jsou zachráněny nejohroženější části varhan. Jaké máte plány do budoucna?
Marek: V roce 2018 se uskuteční pokračování projektu Na paletě, kterého se zúčastní osmasedmdesát výtvarníků, vrátíme se také ke koncertům s Neobarokní suitou, což byla skladba, která se hrála v rámci Probuzení Barbořiných varhan. V plánu je ještě celá řada akcí. Z dlouhodobějšího hlediska je pak naším hlavním cílem pokračovat v Jakubově cestě. Být tady pro umění v tom nejširším smyslu. Dávat prostor k jeho vzniku a pomáhat s jeho prosazením.
Jana: Rádi bychom i nadále pomáhali s vytvářením místa, kde se umělci mohou naučit něco darovat - svůj um i zkušenosti, a kde se také mohou naučit o pomoc požádat a přijmout ji. Víme sami z vlastní zkušenosti, že to je někdy velice těžký úkol.
