Byl svědkem masakrů v Sierra Leone i v Libérii, hladomoru v Súdánu, Somálsku a Etiopii, zažil následky zemětřesení v Arménii i Turecku, zaznamenal války v Afghánistánu, Jihoafrické republice či Iráku.
Jan Šibík podnikl víc než 250 reportážních cest do všech koutů světa, některé z jeho snímků jsou nyní k vidění na výstavě v mázhauzu plzeňské radnice.
Uznávaný fotograf, držitel řady ocenění, jimž vévodí World Press Photo z roku 2004, byl v mázhauzu výrazně omezen prostorem. Vybrat mohl jen přibližně 25 snímků pocházejících z let 2000 až 2006.
Doplňuje je 110 fotografií z let následujících. Ty už mohli lidé spatřit na výstavě Jan Šibík 10 let, tady se promítají alespoň na obrazovce. Bilanční výstava nese název Světové události Jana Šibíka.
„Vybavuji si atmosféru všech snímků, jako bych fotil před pár dny. Často fotím absolutně vyhrocené emoce, lidé přicházejí o svůj majetek, o své nejbližší. Často fotím revoluce, přírodní katastrofy. To jsou tak silné emoce, že se na ně nedá zapomenout,“ zamýšlí se Jan Šibík.
Pokud je fotka skutečně kvalitní, mohou se podle něj pocity, které on sám zažíval, přenést i na diváka.
Jan Šibík nechce upřednostnit jedinou fotku a příběh, který se za ní ukrývá. Tvoří v cyklu a jako důležitý vnímá celý soubor. „Nemám jednu oblíbenou fotku. Neupřednostňuji třeba fotografie z Iráku před fotografiemi z Afghánistánu nebo před těmi ze zemětřesení na Haiti,“ odmítá Šibík a dodává, že všechny svoje jednotlivé etapy focení směřuje vždy ke knize.
Na kontě má už čtyři - „Kdyby všechny slzy světa“ (1997), „Ďábel v nás“ (2001), „Stories“ (2006) a letošní novinku „Deset let“. Knihy vnímá v porovnání s výstavami jako důležitější. Ty totiž přetrvají.
Dnes vidí, že některé snímky mohl udělat lépe
Jan Šibík se za fotografiemi do celého světa vydává už třicet let. Dnes jej kolikrát při pohledu na jeho dřívější snímky napadne, že se daly udělat lépe. Přesvědčivěji. Silněji.
„Teď se na ně dívám a jsem nešťastný. Já jsem to ale v tu dobu bohužel jinak nedokázal. Nedá se to vrátit,“ krčí rameny Šibík a přiznává, že z tohoto důvodu na svoje staré fotky kouká nerad.
„Trpím. Vidím spoustu chyb, které bych dnes, doufám, už odstranil. Je to ale přirozený proces, člověk se vyvíjí,“ je si vědom Šibík, který se jako osobnost české dokumentární fotografie stal před patnácti lety jedním z držitelů ceny 1. června. Jeho výstava potrvá v Plzni do 23. června.
