Kam budete ukládat pacienty v příštích dnech, když většina nemocnic přetéká. Jsou ve hře lázně, hotely, polní nemocnice?
Zatím stále budeme využívat zdravotnických zařízení. V lázních ani v hotelu nejsou rozvody kyslíku ani plicní ventilace. Nemocné budeme muset ukládat všude, kde ve zdravotnických zařízeních kyslík bude. Může se stát i to, že bude kyslík a nebude personál. Proto teď žádáme o pomoc i ambulantní specialisty a jejich personál, jestli by aspoň trochu nemohli v nemocnicích pomoci a děkujeme, že se hlásí sami, dobrovolně.
Mohou nám pomoci německé nemocnice? Hejtman Karlovarského kraje stále volá po převozech za hranice. Nejde ale v tomto případě jen o pár lůžek?
Přesně tak, ale s německými a jinými nemocnicemi se ministerstvo baví hlavně o intenzivní péči. My bohužel začneme za chvilku opouštět platformu, kdy intenzívní péči budeme schopní poskytovat a budeme napínat energii na to, abychom vyřešili příval pacientů, kteří potřebují standardní péči.
Mluví se o triáži pacientů. Primář covid oddělení Sokolovské nemocnice Martin Straka tuto situaci provázející nedostatek lůžek popsal tak, že kdo má největší šanci covid porazit, tomu dají lékaři při uložení na lůžko intenzivní péče přednost. Přebývající pacienty uloží na standardní lůžka a buď se zlepší sami nebo ne. Popsal byste to takto i vy?
Stále se pohybujeme ve střední Evropě a v právním řádu České republiky. Měli bychom se tedy snažit přijmout do intenzivní péče každého, kdo bude mít z takové péče profit a měli bychom mobilizovat kapacity tak, abychom pro takového nemocného místo našli. Je také pravda, že podle vývoje onemocnění jsme schopní říci relativně přesně, jestli nemocný má rezervy a šanci covid nějakým způsobem zvládnout a tomu tedy šanci dát. Dokážeme říci i to, který pacient šance úplně nemá neboli že jeho postižení je tak rozsáhlé, tak veliké, že mu pomoci nedokážeme a musíme nasadit jiný typ péče. Takto na tom jsme ale dlouhodobě. Hrozí nám ovšem to, že nebudeme mít prostor ani pro ty nemocné, kteří péči potřebují.
Tedy pro ty, kteří by měli šanci přežít?
U kterých bychom si řekli: tady bychom ještě nějakou léčbu mohli zkusit, ale my už pro tento postup prostor nemáme. Bude tedy na místě, abychom pomoc vyhledávali, kde to půjde. Ale trošku se obávám toho, že za cenu energie napnuté k jednomu opomeneme deset dalších pacientů.
Tím myslíte energii a personál, který obnáší převozy pacientů jinam?
Ano, přesně tak.
Je situace v nemocnicích taková, že na covid neumírají jen staří, ale i mladí lidé a děti?
Stále nejvíc umírají sedmdesátníci, osmdesátníci. Často totiž mají mnoho dalších chorob. Jsou to pacienti, u kterých si covid vybírá největší daň. Ale už se setkáváme i s úmrtími mezi padesátiletými, čtyřicetiletými... Ten počet je ale podstatně menší.
Změnil se nějak průběh onemocnění s nástupem nových mutací?
Onemocnění je pořád v zásadě stejné, přináší rozsáhlý virový zápal plic a je úplně jedno, jestli je to jihoafrická, britská nebo jakákoli jiná mutace.
Jde mi o to, jestli před měsícem, kdy tu ještě nebyla tolik rozšířená britská mutace, byly následky menší než teď?
Mutace se s ohledem na klinický průběh chovají stejně, rozdíl je v tom, že britská mutace je evidentně nakažlivější, takže třeba mladší pacienti, když se méně chrání, dostanou, jak se říká, větší virovou nálož. To je stěžejní. Fakt, že vidíme těžce stonající mladé lidi, je jen ukázka toho, kolik nakažených v populaci je. Když onemocní člověk starší 65 let, tak už často nemá rezervy a je velká pravděpodobnost, že potřebuje pomoci. Zkrátka do nemocnice se dostane relativně brzo, protože mu začne být špatně mnohem dříve. Když uvedu příklad, sedmdesátník bude mít dva dny horečky a už bude muset do nemocnice, protože bude dehydratovaný. Bude mu špatně i proto, že má spoustu jiných nemocí.
Takže se vlastně do nemocnice dostane dříve než ten mladý?
Ano, čtyřicátník může horečky přechodit, možná s nimi chodí i do práce, je zkrátka s covidem mimo nemocnici. Týden je třeba doma a potom se v naprosté většině případů postupně vyléčí. Nebo má smůlu, protože dostal zpočátku velikou nálož viru třeba vinou pohybu bez kvalitní ochrany dýchacích cest, nebo byl prostě dlouho s někým v kontaktu. Takový se po delším domácím léčení nakonec dostane do stavu, kdy už je lidově řečeno úplně semletý covidem, a až v té chvíli se nám dostane do rukou. Z pacientů ve věku přes 70 let se nám tedy dostane do péče většina, z těch mladších to je mnohem méně. Pokud ale v nemocnicích vidíme již hodně mladších, tak to znamená, že v populaci je mnohem více lidí, kteří covid prodělávají doma.
Ti se k vám ale také mohou časem dostat nebo ne?
U mladších se do nemocnice dostane přibližně jedno až pět procent z nakažených příslušné věkové kategorie. Je to jen můj odhad, ostatní neuvidíme, protože si nemoc odbudou doma. Z nakažených seniorů se k nám dostane třeba 30-40 procent. Pravděpodobnost hospitalizace je u padesátiletých 3x vyšší než u třicetiletých a u lidí nad 75 let je to 6-10x tolik.
Jak jsou na tom zdravotníci psychicky? Pomohlo jim to, že jsou očkovaní proti covidu a že tedy zřejmě neonemocní?
Mají velkou pravděpodobnost, že nebudou mít těžký průběh covidu, a to pravděpodobně ani při britské mutaci. Už jsou ale extrémně unavení a vidí, že se na ně valí tsunami, se kterou nedokážou vůbec nic udělat. Míra frustrace a rezignace je proto ohromná. Naštěstí se jim dostává díků od lidí, dostává se jim díků z médií. To je důležitá věc, protože si ty díky strašně moc zaslouží. Ale nejvíce by potřebovali to, aby jich bylo dvakrát tolik.
Kvůli tomu, co se na nás valí?
Ano.
Dokážete vůbec odhadnout, co bude v nemocnici třeba za měsíc?
Za měsíc ne. Máme odhad toho, co by se mohlo dít za týden, za 14 dnů. Přiznejme si otevřeně, že to už může pravděpodobně být přes kapacitu systému.
Pomůže nám někdo? Poláci? Němci? Nebo si budeme muset pomoci sami?
Je možné, že nám nikdo nebude schopen pomoct v míře, v jaké to budeme potřebovat. Uvidíme, kam se situace posune, ale v daném okamžiku se můžeme dostat do pozice, že se ve zdravotnictví nebude řešit téměř nic jiného než covid.
Co infarkty, mrtvice?
Budou se samozřejmě vždycky řešit přímá ohrožení života - zdravotník by měl vždycky zvážit, jakou míru ohrožení má jeho aktuální pacient a podle toho upřednostnit, komu pomůže. A my tu budeme mít ohromnou populaci lidí ohrožených na životě kvůli onemocnění covid. A bohužel se dostáváme do situace, kdy jsme nuceni odsunout potíže, které snesou odklad o týden, o 14 dnů, tři týdny. Ty, které se daly odložit o půl roku, už jsme totiž přesunuli.
Dnes už se na Tachovsku čeká na záchranku pro covidového pacienta hodinu, dvě hodiny.
Systém na toto nastavený není, na to se totiž nastavit nedá. Bohužel tak to je.
Je nějaké světlo na konci tunelu?
Světlo na konci tunelu je, ale bohužel ne pro všechny. Republika se dostala do ohromného průšvihu. Tím bude muset projít, bude to strašně těžké. To, čemu jsme si mysleli, že se vyhneme, na nás tvrdě dopadne. Není to ale o tom, že by celá republika vymřela. Je to vlna, která musí přejít a to je světlo na konci tunelu. Musíme teď přežít jeden, dva měsíce. Právě nastolený lockdown nám může významně pomoci, ale i tak neprojdeme, jak se říká, bez ztráty kytičky. Nebude to zkrátka jako při předchozích vlnách. Bude to tvrdé, krušné, s většími ztrátami, než bychom chtěli. Jediné, v co můžeme doufat, je to, že se z toho všichni poučí.
Vy jste říkal, že se nechcete zabývat politikou, ale politika hodně rozhodla o tom, co vy a vaši kolegové a vlastně my všichni prožíváme. Co byla největší chyba? Mluví se o vánočním rozvolnění, o dovolených v Chorvatsku, měl jste vůbec čas o tom přemýšlet?
To není jedna věc. Může si za to celý národ, můžeme si za politickou reprezentaci, jakou jsme si zvolili, můžeme si za to, jak se politická reprezentace chová. Ale hlavně - můžeme si i za to, jak se my sami chováme.
Chcete říci, že musíme mít vlastní selský rozum a chovat se s ohledem na covid odpovědně?
Přesně tak. Loni, když se přehnala první vlna covidu, na Karlově mostě v Praze se konala ohromná covid party. Když to srovnáme s jinými státy, my sami jsme se na rozdíl od nich na veškerou ochranu vykašlali. Navíc tu máme ohromné množství lidí, kteří chtějí naslouchat tomu, že covid není problém, že tento problém neexistuje. A celé téma je bráno jako politický boj, ale to je špatně – je to nemoc, a ta si nevybírá vpravo nebo vlevo.
Máme mezi sebou ohromné rozpory, ztratili jsme jakoukoli víru v elity, výsledkem je ohromný chaos, ohromná anarchie. V České republice jsou lidé, kteří si dávají pozor, aby se nenakazili, ale bohužel žijí v prostoru, kde si jiná část populace nedává pozor vůbec. Takže i ti, kteří se chrání, jsou ohroženější, než kdyby bydleli třeba v Německu. Místo toho, aby se každý alespoň trošku omezil, máme tu pár lidí, kteří se omezí strašně moc a pak tu máme hodně lidí, kteří se nechtějí omezit. To vedlo k průšvihu, v kterém jsme a jeden teď hází vinu na druhého.
Primář Martin Straka ze Sokolova v Českém rozhlasu řekl, že emoce lékaři ztratili.
Já naopak doufám, že nějaké pozitivní a negativní emoce mají. Kdyby je neměli, bylo by to špatné. A já jim to také říkám, připomínám jim, že když cítí smutek za některého pacienta, je to v pořádku, že bez toho by nebyli dobrými zdravotníky.
Postihne nějak české zdravotnictví, když se kolem, s nadsázkou řečeno, přežene apokalypsa? Nebo to naopak může pomoci?
Strašně lidem pomůže to, když si uvědomí, že smrt patří do života. Smrt totiž přestala být jeho normální součástí a teď se sem brutálně vrátila. Jedná se o jakousi katarzi, vnitřní očistu, která přichází po krušném zážitku, po ohrožení. Jediné, čeho se bojím, je to, že lidé celou tu věc popřou. Řeknou, že neexistovala a že jedeme dál, namísto toho, aby se poučili. Pak bychom se chovali jako děti a ne jako zodpovědní dospělí a k očistě by dojít nemohlo.
