V květnu si sbalil Pavel Pondělík motorku a vydal se na několikaměsíční cestu napříč Amerikou. Sedmadvacetiletý dobrodruh ze Smederova u Blovic už má za sebou 44 tisíc kilometrů, projel se mimo jiné i po legendární dálnici Route 66 spojující západní pobřeží Spojených států amerických s Chicagem.
Na svůj zatím nejdelší trek si pořídil nový stroj, značce a typu ovšem zůstal věrný. Během předchozích netradičních dovolených, kdy vyrazil například do Ruska, ho totiž enduro nenechalo ve štychu.
„Zajistit víza nebyl vůbec problém, oproti tomu zařídit papíry pro motorku byl obřad. Do poslední chvíle jsem nevěděl, jestli dostanu povolení,“ vyprávěl.
Dobrý konec měla i výpověď, kterou dal v zaměstnání. „Na tak dlouho bych volno nedostal, takže jsem v práci skončil. Řekli mi ale, že mám u nich dveře otevřené, což je fajn,“ vysvětlil.
Putování Amerikou |
Minulé výpravy vždy pečlivě dokumentoval. Tentokrát si s sebou vzal víc techniky než osobních věcí. Kromě náhradních dílů na motorku vozí tři kamery, dron, několik pevných disků a náhradních baterií. Namísto deníku totiž každý den natáčí veškeré své zážitky. „Je to pro mě rozhodně snazší než sepisovat všechno na papír. Na druhou stranu budu mít tolik materiálu, že nad tím strávím nejednu zimu,“ vtipkoval.
Když z Německa doletěl do Montrealu, nasedl na motorku a začal poznávat Kanadu. Zavítal do národních parků Yoho, Jasper a Yukon.
„Jsou nádherné a obrovské. Oproti českému prostředí je výhoda, že se na mnoho míst dostanu na motorce. Nesmí se v nich ale natáčet, na dodržování pravidel dohlížejí rangeři. Stejně mi to nedalo a čas od času jsem nějaké video ulovil,“ přiznal se.
Ostatně na rozdíly naráží cestovatel denně. A na některé si těžko zvyká. „Chtěl jsem si koupit půl litru mléka. Ale nic takového tady neprodávají! Začínají na galonu, což jsou skoro čtyři litry. Ale co já s takovým množstvím budu na motorce dělat? Stejné je to v restauracích nebo v obchodech s oblečením,“ zdůraznil.
Naopak Pavlovi rychle zevšedněla setkání s medvědy. Nejdříve si je neustále fotil, pak už na ně téměř nereagoval. „Pokud denně vidíte pět šest medvědů, po čase vám to přijde stereotypní a nezajímavé. Je to podobné, jako když v Čechách narážíte na srnky,“ porovnal.
Nocovat v přírodě je v Americe nemyslitelné
Cestovatel většinou přespává v kempech, které bývají samoobslužné. Stačí pouze vyplnit formulář a vhodit do schránky peníze. Až ráno přijede ranger a zkontroluje, jestli mají všichni zaplaceno. Spát v přírodě mimo kempy nejde.
„Každý metr někdo vlastní. Jednou jsem měl ale pech, protože Američani zrovna slavili nějaký svátek a spousta z nich si vzala volno. Zkusil jsem pět kempů, všude plno. Bylo už pozdě večer, takže jsem zastavil na místě odlehlém od silnice, kde byla jenom spálená tráva. Postavil jsem stan a usnul. Kolem půlnoci někdo přišel, začal s přístřeškem cloumat a křičel, ať vypadnu,“ líčil. Rozespalý před sebou uviděl asi šedesátiletého muže s revolverem v ruce. Naštvaného Američana nakonec Pavel obměkčil. Do šesti do rána však musel zmizet.
„Zrovna jsem se chystal odjet, když mě přijel zkontrolovat,“ dodal. Pouze na Aljašce, kam se z Kanady přesunul, využil motel. V době, kdy tudy nadšenec projížděl, ještě krajinu pokrýval sníh. „Měl jsem štěstí. Potom mi totiž chlápek, se kterým jsem se seznámil, popisoval, jak je vánice na pár dní úplně oddělila od okolního světa,“ řekl.
Zpravidla si Pavel nakupuje v supermarketu a vaří. Neváhá však ochutnat ani místní speciality. Ovšem stýská se mu po českém pivu a pečivu. „Prodávají sladký chleba, který mi nechutná. Klasický žitný jsem naposledy sehnal právě na Aljašce,“ uvedl.
Ze slavné Route 66 na chvíli do Prahy
Během putování po Spojených státech amerických musel kromě povinné zastávky v San Franciscu a Los Angeles zažít atmosféru dálnice Route 66.
Na slavné Route 66.
Odbočku udělal ještě do vísky Praha. „Bylo milé vidět zase všude české nápisy. I když stálých obyvatel je tady asi jen devatenáct a lidé už ani pořádně neumějí řeč, pořád to má své jedinečné kouzlo,“ sdělil. Ze stejného důvodu byl zvědavý na vesnici Cedar Rapids, kde se nachází české muzeum.
Když Pavla přepadne samota, dá se do řeči s někým cizím. Američané jsou podle něj daleko přátelštější než lidé v Česku. „Večer si dávám oraz, seberu se a v kempu si k někomu přisednu. Říkám mu: Nezlobte se na mě, ale většinu dne jsem sám. Můžeme klidně povídat o nesmyslech. Vždycky zareagovali dobře. Je znát, že jsou vřelejší než my,“ popsal.
Cestovatel se však ocitl i v situacích, kdy ho americká otevřenost zaskočila. Na Floridě dostal pozvání na pivo. Z hostitelského páru se pozvolna vyklubali feťáci, kteří ve stanu šňupali crack. Nabídku, aby se k nim přidal, Pavel odmítl.
„Ona se už od začátku chovala divně. Poručila mi, abych jí dal svoje funkční tričko, protože chce suvenýr z České republiky. Na oplátku jsem dostal triko s Tomem a Jerrym. Já jsem teda pro každou srandu, takže jsem souhlasil. Abych vypadal drsněji, utrhal jsem mu rukávy,“ smál se.
Originální svršek však poctivě schovává pod bundou. Kvůli citlivé kůži se totiž maximálně chrání před sluníčkem, takže motorkářské oblečení sundává většinou až večer.
Na solné pláni Bonneville.
„Jinak zčervenám jako paprika. V Kalifornii byla obrovská vedra. Najednou se přihnala vichřice. Lidé se sbíhali do aut a odjížděli z kempu, jenže na motorce jsem nikam nemohl. Schoval jsem se na záchody, ale nešlo tam spát. Zdi byly tak nahřáté od sluníčka, že se z nich stala pec. Když jsem si chtěl natočit vodu, tekla jenom vařící. Uvnitř jsem vydržel pár hodin. Nad ránem, to už se počasí umoudřilo, jsem se zdekoval,“ přidal další příhodu.
O nic lépe není na Floridě, kde aktuálně přebývá. Úmorné horko znemožňuje motorkáři absolvovat dlouhé vzdálenosti. Obvykle se přesouvá ráno, přes poledne se schovává a pokračuje až v pozdních hodinách.
„Občas jsem jako grilované kuře, ale stejně to stojí za to. Existují pouze tři věci, kvůli kterým výlet předčasně skončí: zradí mě technika, selže mi zdraví nebo mě zastaví úředník na hranicích a nepustí dál. Doufám, že nic z toho se nestane,“ uzavřel.
