Jiří Štrunc je bývalý hasič, nyní kovář, cestovatel a dobrodruh. Jezdí po světě hlavně ve staré pošťácké dodávce. Takhle projel severní Evropu i Rusko od západu na východ, a zase zpátky.
Od své kovárny ve Smědčicích se v neděli 1. července vydal do nepříliš bezpečných míst bývalého Sovětského svazu. „Jedu hrát největší ruletu na světě. Není to žádné Las Vegas. Já jedu hrát ruletu, do které sázím vlastní život,“ říká Jiří Štrunc.
Když do starého tranzitu skládal poslední bedny s nezbytnými věcmi a přidával ještě kanystry na vodu, popisoval, co všechno chce vidět.
„Vím, že mě nepustí přes Krym. Myslel jsem, že pojedu přes Abcházii, severní Osetii, Čečnu a Dagestán do Azerbajdžánu, kde je to ale vyhrocené. Proto přejedu Ural, přes Kazachstán dolů do Pamíru, pak přes Kirgystán, Tadžikistán a Uzbekistán k Bajkonuru, chci vidět i Bucharu a Samarkat. Pak to vezmu přes Dagestán do Čečny a podél ruské hranice na Luhansk a přes Ukrajinu domů,“ plánuje.
Dobrodruh ze Smědčic.
Při předchozí cestě z domova až na Dálný ruský východ a zase zpátky projel i takzvanou Cestu kostí k městu Kolim, dojel téměř až na mongolské hranice. Jel do Čazilaru kvůli kříži, který vezl na hrob kamarádovi, o kterém mluví jako o dobrém vandrákovi.
V minulosti vzal na cestu přes Norsko dceru. Dopadlo to tak, že ji posadil do letadla směrem domů, a on v dodávce pokračoval už sám.
„Jižní Norsko kolem fjordů a skal je neuvěřitelně krásné. Ona ale seděla a mydlila na počítači hru. Byli jsme u vodopádů, kde to vypadalo, jako by voda tekla z nebe. Říkám ji: Vylezeme na ně? Odpověď byla, že takových už viděla. To bych si cestování neužil. Tak jsem ji posadil do letadla a dál jel sám na Lofoty, Narvick a další místa,“ vysvětlil dobrodruh.
Když jel se svojí druhou dodávkou pojmenovanou Henry po Norsku, místní mu vyprávěli o Čechovi, který tam jezdí v mořském kajaku. Někde z něj vystoupí, sám se zapřáhne do postraňků, a po souši ho přetáhne přes Finsko na další vodu, aby dojel po mořích a řekách domů do Čech.
Tím kajakářem je Petr Major. Jiří Štrunc ho na severu Evropy skutečně potkal a svezl ho. „První, co ho zajímalo, bylo, jestli mám pivo. Zrovna v té chvíli mi na mobil přišla textová zpráva, že se blíží storm. To je severní vítr o rychlosti kolem 160 kilometrů v hodině. V oblastech, kam míří, dostanou všichni varovné zprávy, aby sjeli z vrcholů do údolí. Já uměl blbě anglicky, zprávu jsem smazal. Najednou se z jasného počasí zatáhlo. Přivázali jsme kajak za kola auta. Dodávka dostala tři rány a zvedala se na bok. Stála na dvou kolech. Pod námi fjord, už jsem byl připravený, že z auta vyskočím. Naštěstí se postavilo na všechna čtyři kola,“ vzpomínal cestovatel.
Extrémního kajakáře se ptal, co mu dává takové cestování.
„Vystihl to přesně. Byl úředníkem v bance, vystudoval vysokou školu. Ženu má hodnou i děti, od tchána měli chatu. Ale v bance pochopil, že není spokojený se životem. Sehnal si kajak, po týdnu ho spustil na Vltavu a vyjel. Když jsme spolu mluvili, byl rád, že našel sám sebe, že si vyčistil hlavu. O tom to naše cestování je,“ popisuje Štrunc.
Na autě jsou stopy od drápů medvěda
Přiznává, že při dlouhých přejezdech si povídá s autem nebo píše deník. Zažil samozřejmě i dramatické chvíle. Několik přepadení, doslova boj o holý život. Na autě má stopy od drápů medvěda a v něm vizitku s číslem na mafiána, jehož lidé vybírají výpalné za zajištění bezpečí na některých cestách.
U Bajkalu strávil asi týden s člověkem, který žije v chatrči a plaší kormorány. „Ráno jsem se u něj probudil a našli jsme rozlámaný sklad s uzenýma rybama, zamotané sítě. Pak jsem zaslechl křik. To hlídač nadával lajkám, že neodehnaly medvěda. Nato si vzal brokovnici a na tři hodiny zmizel. Když se vrátil, řekl, že medvěda nezastřelil. Jen mu napálil sůl do kožichu, aby si zapamatoval, že sem nemá chodit,“ popisoval cestovatel.
Se starou dodávkou jezdí desítky tisíc kilometrů i proto, že na silnicích, které připomínají jednu obří roletu, by se elektronika z moderních aut mohla vytřást.
V liduprázdné pustině by takové auto nikdo nedokázal opravit na koleně. Při přejezdu napříč Ruskem mu vůz dokonce začaroval jeden ze šamanů.
Stalo se to v oblasti, kterou protéká řeka Jenisej.
Šaman byl chlap, který před chvílí slezl z traktoru
Několik dnů cestovatele trápily zažívací problémy. V jedné z vesnic se ptal místních, kde mají doktora. Prý v dalekém hlavním městě. Ale oni chodí k šamanovi. Nabídli mu, že ho k němu druhý den odvezou, prý je to jen kousek za vsí. Usadili ho na kůže na motorce a mladá dívka ho vezla k šamanovi.
Ten kousek za vesnicí byl dlouhý 120 kilometrů. Šaman byl chlap v montérkách, který chvíli před tím slezl z traktoru.
„Vzal mě k sobě dovnitř. Měl tam v lahvích naložené hady a já nevím co ještě. Bába namíchala byliny, strašně hořkou věc. Hodil jsem to do sebe, pak jsem si musel lehnout na kůže. Šaman chodil kolem mě s větvema, něco mumlal. Ráno jsem se probudil a byl zdravý. Šaman řekl, že potřebuje mluvit s mým autem. Prý jsem mu v noci říkal, že se strašně bojím, jestli auto vydrží cestu. A on že se musí zeptat přímo vozu. Holka mě na motorce odvezla zpátky k Ponnymu, já se pak s dodávkou trmácel den a půl zpátky za šamanem,“ líčí dobrodruh.
Na cestách se hlavně řeší, aby jelo auto, co je k jídlu a k pití
Šaman dal ruce na auto a něco si povídal. Větvičkou namočenou v jačím mléce pomazal kola a začal auto vykuřovat zapálenými větvemi. Nakonec vytáhl tři medvědí drápy a položil je na sedadlo. Pak podal řidiči ruku.
„Neboj se, přijedete úplně normálně domů. Auto mi řeklo, že tě nezradí, že je za tebe připravené položit život,“ pamatuje si dodnes šamanova slova, která se naplnila. „Měl jsem pak jediný problém, když jsem si v autě zabouchl klíče,“ dodal Jiří Štrunc.
Cestování do dalekých končin, kde celé dny nepotká člověka a ve všem je odkázaný jen sám na sebe, je pro takového dobrodruha způsob, jak poznat sám sebe.
„Po sedmi dnech cesty ti přepne mozek, je z tebe silniční nomád. Řešíš, aby auto fungovalo, co máš k jídlu, k pití, kam si odskočit a jestli nemáš díru ve spacáku. To je pro tebe v ten okamžik nejdůležitější. Tak má vypadat cestování,“ uzavřel Štrunc, který odhaduje, že na cestách bude nejméně tři měsíce.
