Jak vaše putování po světě začalo?
Cestu jsem podnikl ve dvou etapách. Nejprve jsem zamířil do asijských zemí, jako jsou Japonsko, Malajsie nebo Thajsko. Pak jsem si vydělal nějaké peníze na Novém Zélandu a přesunul se do Severní Ameriky. Potom jsem se vrátil do západních Čech a pracoval v týmu Plzeň 2015. Nabídli mi prodloužení smlouvy, ale já jsem si řekl, že ještě nemám projetou Jižní Ameriku. Tak jsem odcestoval tam. Tentokrát už jsem cestu předem ohlásil. Vedl jsem si blog a průběžně o ní příznivce informoval.
Na své cesty jezdíte většinou sám. Proč?
Ze začátku jsem jezdil s kamarádem a nebylo to samozřejmě špatné. Ale pokud jste sám, má to své výhody. Lépe se stopuje, je jednodušší najít práci. A také vás to více motivuje k tomu bavit se s místními lidmi, a to je pro mě hodně důležité
Cestovatel Slávek Král (29)
|
Stopem jste projel desítky zemí. Ovšem tento způsob dopravy bývá považován za nebezpečný...
Stále se najdou lidé, kteří mě od toho odrazují a sami by něco podobného nikdy nepodnikli. Nastopoval jsem přes sto tisíc kilometrů v padesáti zemích světa a jednadvaceti státech v USA. A lidi mi pořád říkají, že je to nebezpečné. Kromě běžných automobilů jsem se svezl také v ambulanci, policejních vozech, voze pohřebním, na motorkách, na trajektu nebo na koni.
Co se týče možnosti sehnat si odvoz, jednotlivé země se od sebe velmi výrazně liší. Kde je to nejjednodušší?
Nejlépe se stopuje na ostrovech. Platí to jak pro Island či Nový Zéland, tak třeba pro Havaj nebo Japonsko. Je to tam běžné a řidiči nemají problém zastavit, nebojí se.
A kde je to naopak nejtěžší?
Asi nejhůře je na tom v tomto směru Španělsko. Co bych normálně ujel za den, mi tam trvá čtyři dny. A zklamala mě Jižní Amerika. Lidé tam mají velký strach. Myslí si, že každý je zabiják.
Máte ze stopování nějaké kuriózní zážitky?
Velmi netradiční reakce mají motoristé v některých asijských zemích, kde stopování v podstatě neznají. Například v Koreji. Když vidí stopaře, jen zírají. Většinou to bylo tak, že jeli dál a pak se po chvíli otočili a vrátili se pro mě. Zcela jinak reagovali v Číně, kde také o stopování nemají žádné povědomí. Jak mě spatřili, okamžitě dupli na brzdu. Bez ohledu na to, jestli třeba byli uprostřed dálnice. A svérázní jsou řidiči v Nikaragui. Tam je to hodně zvláštní. Stopnete si auto, řeknete řidiči, kam chcete jet. Normálně to bývá tak, že vás v tom místě vyhodí a pokračuje dál. Tady ne. Pokud mu přímo neřeknete stop, tak vás řidič zaveze tam, kam chce jet on.
Často jste také pracoval jako dobrovolník. Kde například?
Pracoval jsem například na brazilských organických farmách. To mě hodně bavilo, byl to velký zážitek. Díky tomu se mi můj jihoamerický pobyt líbil. Dělal jsem ale na mnoha místech v různých pozicích. Zajímavé to bylo třeba v Jižní Koreji. Nejdříve jsem tam učil angličtinu a pak jsem dělal manažera v jednom malém hostelu. To bylo také výborné. Není to moc běžné, že by tu nechali Evropana dělat na takové pozici, ale rychle jsem si získal jejich důvěru. Majitelka mě tam dokonce nechala nějakou dobu samotného
Fotografie z cest |
Jaké jsou vaše nejpříjemnější vzpomínky?
Určitě mezi ně patří karneval v Rio de Janeiru, kterého jsem měl možnost se zúčastnit. A také jsem rád, že jsem mohl v Argentině navštívit slavnou Rallye Dakar.
Ovšem vaše putování určitě nepřinášelo jen příjemné chvíle. Jaké byly ty nejkrušnější okamžiky?
Je zajímavé, že pokud někde přednáším nebo beseduji, lidé se mě hned zkraje ptají na nebezpečné zážitky. Já s sebou na cestách zásadně nenosím vodu. To samozřejmě nikomu nedoporučuji. Ale dělám to proto, že jsem stydlivý a tohle mě motivuje jít za místními a bavit se s nimi. Pokud jste ale na poušti a zabloudíte tam, není to úplně ideální. Právě to se mi stalo v Chile. Musím ale říct, že jsem po celou dobu doufal, že cestu musím najít. Nějakou dobu to ale trvalo.
S jihoamerickou pouští je spojena ještě jedna zajímavá zkušenost, kterou jste pořídil.
Během putování v písku jsem jeden večer narazil na jakýsi velký kontejner, vlezl do něj a přespal tam. „Když jsem se ráno probudil, byli v něm policisté. Šlo totiž o jejich stanici. Ptali se mě, co tam dělám. A já na to, že jsem neměl kde přespat, tak jsem šel tam. A oni mi řekli, že v pohodě, že se nic neděje.
Cestování po světě může přinášet i různá zdravotní rizika. Potýkal jste se s problémy tohoto typu?
Vlastně jen jednou. O jedné silvestrovské noci mě v Peru postihla výšková nemoc. Byl to jediný případ, kdy jsem se během cest dostal do nemocnice. Díky dobrému pojištění jsem to ale přečkal.
