Zatímco představitel titulní role Michal Dlouhý absolvoval v Plzni oba předchozí ročníky festivalu, Malvína Pachlová nahradila v roli Roxany Andreu Mohylovou.
Jaké byly vaše dojmy z prvního představení?
M. P.: Jen ty nejkrásnější. Dojemné bylo to zcela zaplněné hlediště. Okolní ruch byl místy náročný, ale já jsem se bála, že to bude ještě horší. Nakonec mě vlastně mile překvapilo, že to nebylo tak hrozné na to, že byl pátek a všude se pohybovalo plno lidí. Jinak jsem si hraní moc užila. Je to úžasná práce s milými kolegy.
M. D.: Nejlepší je na tom ta skvělá parta. Já jsem tady potřetí a vždycky jsem si to užil. Už jsme měli derniéru. Když nás produkce oslovila, jestli bychom do toho nešli kvůli okolnostem s pandemií koronaviru znovu, tak jsem všechny obvolal. Čekal jsem, že se jim do toho nebude chtít, ale všichni souhlasili. Funguje tady všechno, co má, co dělá divadlo divadlem. Což je skvělé. A ještě máme novou sílu.
Jak se vám s Malvínou Pachlovou hraje?
M. D.: Spolupráce s mojí kolegyní je skvělá. Vždycky je výborně připravená. Slyší verš. Výhodou také je, že se zná s panem režisérem odmalička. Jediná věc je sehrát se s prostorem. My už jsme tím peklem dvakrát prošli. Zajímavé je, že před čtyřmi lety, když nám organizátoři v Plzni Cyrana nabídli, oslovili jsme režiséra Ivana Řezáče. A ten jako první volbu měl už tehdy právě Malvínku.
 |
Proč to tehdy nakonec neklaplo?
M. P.: Já jsem v tě době díky bohu, a zároveň bohužel, zkoušela strašně krásnou roli v Mladé Boleslavi s izraelskou režisérkou Hadar Galron. Chtěla jsem moc v Cyranovi v Plzni hrát, ale nešlo to skloubit. Problémem bylo dojíždění a fakt, že zkoušky byly ve stejném čase. Rozhodovala jsem se těžko. Jenže v Mladé Boleslavi jsem byla a stále jsem v angažmá, a navíc roli tam jsem už začala zkoušet. V Plzni se začalo později. Cítila jsem ale velké zklamání. Byla jsem už vnitřně smířená s tím, že to nikdy nevyjde. No a teď v únoru mi volal Ivan, že se bude Cyrano dělat znovu, tak jestli bych do toho nešla. Měla jsem radost, že se to ke mně přes všechny peripetie zase dostalo a mohu narychlo nazkoušet na těch šest představení. Přišlo mi, že je tahle inscenace asi osudová, že se mi tak vrátila. Ve chvíli, kdy už to člověk nečekal. Možná, že tehdy to být nemělo a přišlo vše v pravou chvíli, teď.
Není zvykem, aby se nějaká hra inscenovala na Divadelním létě pod plzeňským nebem třikrát. Michale, neváhal jste ani vteřinu, když jste tuto nabídku znovu dostal?
M. D.: Tak upřímně řečeno, na začátku jsem čekal, že někdo z herců odmítne a vysvobodí mě. Učit se roli znovu potřetí je totiž hrozně těžké. Když herci řeknete, že je derniéra, tak ten text vymaže z paměti. Opravdu jsem se ho musel celý učit znovu. Ale zase je to moc krásný text a navíc jsem se těšil na Malvínku. Když se nám to ten první rok nesplnilo, řekl jsem si, že stojí zato jít do toho teď znovu. A jsem moc rád. Už kvůli těm lidem z týmu, který drží pohromadě, včetně holek uvaděček, brigádnic, prostě všech. Sešla se vážně skvělá parta.
Už jste zmínil, že hrát v Plzni pod otevřeným nebem je procházka peklem. Jak jste se s tím vyrovnával během prvního ročníku, na němž jste účinkoval?
M. D.: Poprvé jsme hráli v Proluce. Ten prostor se oproti tomu U Zvonu jeví jako lepší, ale není tomu tak. Naopak mi zatím vychází jako ten nejhorší. Je tam velký provoz a také kavárna, která jela po celou dobu představení. Navíc se tam někde záhadně ztrácel zvuk. Naopak nejlépe se hrálo U Ježíška, kde byl klid a skvělá akustika. Ale samozřejmě člověk se s riziky letní scény musí vyrovnat. Když to snesou i diváci, je to pak zážitek pro všechny.
Oba dva máte k plzeňskému regionu poměrně silnou vazbu...
M. D.: Ano. Mám ve Vejprnicích bratrance. Naplánoval jsem si s ním oběd a také u něj strávím jednu noc. Moc jsem se na něj těšil.
M. P.: Na Divadelní léto se vracím podruhé. Hrála jsem tady v představení Lhář. Nádherně jsem si je užila. Byla to povedená inscenace, kde se rovněž sešla dobrá parta. Až mě bylo líto, že jsme ji hráli jen dva roky. A ještě dříve jsem tady hrála ve třech představeních plzeňského Divadla J. K. Tyla. V muzikálu jsem vystupovala v představeních Gypsy a Fantom Morrisvillu a v činohře potom v Lucerně. Vlastně jsem tehdy v Plzni nějakých šest let napůl žila. I proto jsem se sem moc těšila. A je tady opravdu krásně. Stihla jsem si město projít a koukala jsem, co všechno se za dobu, kdy jsem tu nebyla, otevřelo. Hlavně mě zaujalo, kolik je tady nových kaváren. Za mě jich tu tolik rozhodně nebylo. Já jsem kavárenský povaleč, takže to kvituji s povděkem. Vyhovuje mi, že se z jedné kavárny zvednete, popojdete dalších deset metrů a můžete si sednout do další. Překvapuje mě ta změna za tak krátkou dobu. I když - ono už je to nějakých osm let. Každopádně je to pro mě velká nostalgie.
Plzeňská verze Cyrana je specifická především tím, že se neodehrává jen v jedné době. Jak se vám tohle pojetí zamlouvá?
M. D.: Byl to od Ivana výborný nápad. Lidi to baví a trochu si ve druhé půlce šplhneme u Plzeňanů.
M. P.: A já se díky tomu projedu v džípu, což se mi líbí. Jinak samozřejmě záleží na konkrétním divákovi, jak přijme, že to není čistě dobovka. Někomu něco podobného vyhovuje, jinému moc ne. Mě to baví. Je jedno, ve které době se děj odehrává, protože je nosný. Příběh je silný a mohl se stát před tisíci lety, stejně jako dneska. Ivanova představa, že děj prochází třemi různými časy, navíc ukazuje, jak rychle se věci za sebou mohou dít. Jeden den je nějaká situace a ten další se všechno změní.
Před Cyranem letos Divadelní léto uvádělo Romea a Julii v podání divadelního spolku Kašpar. Byli jste se na představení podívat?
M. P.: Mně se to bohužel nepoštěstilo.
M. D.: Ani mně ne. Já jsem v té době hrál každý večer v divadle, protože jsme doháněli koronavirovou pauzu.
Období pandemie, kdy se nesmělo hrát pro diváky, bylo pro herce náročné. Jak jste tuhle situaci prožívali?
M. D.: Strašně jsem si odpočinul a bavilo mě to. Měl jsem naspořeno, takže jsem si užil i rodinu. Nějakých deset let jsem byl v zápřahu. Myslím, že mi tahle pauza možná zachránila život, určitě chuť k divadlu. Já jsem to přivítal, když samozřejmě odhlédneme od těch zmařených životů. Podle mě jsme se všichni potřebovali trochu zastavit, ale mělo to být jiným způsobem. Nicméně si z toho něco můžeme odnést do budoucna, když budeme chytří a rozumní.
M. P.: Mám to podobně. Strašně se mi ulevilo, protože jsem jela dlouho v kuse ze zkoušení do zkoušení, zájezdy, hraní, natáčení. Když se to všechno dalo dohromady, byl to masakr. A člověk nemůže za jízdy z toho rozjetého vlaku vystoupit. Vypadalo to až děsivě. Člověk nemůže být nemocný, musí se hrát za každou cenu. Myslím si, že kvůli epidemii jsme si uvědomili, že když je někomu špatně, nemusí hrát. Nevíte, co můžete přechodit. Lidi hráli s angínami, chřipkami, a nakazili ostatní kolegy, jenom proto, aby se nerušilo představení. Zdraví je přitom přednější. Vzpomínám si na představení, kdy jsem skoro omdlívala na jevišti, jen aby se hrálo. Teď se to zlepšilo. Uvidíme ale, jestli se zvolnění udrží. Nejsem si tím jistá, protože jak jsme se rozjeli, divadla už zase nechtějí představení rušit a přesouvat.
Co vás v nejbližší době po pracovní stránce čeká?
M. P.: V Ulici teď máme pauzu. Po prázdninách zase začneme natáčet. S divadlem v Mladé Boleslavi teď máme v srpnu šest zájezdových představení. A to je zatím všechno.
M. D.: S Davidem Novotným jsme dostali nabídku na inscenaci Muž mé ženy v Divadle Na Fidlovačce. Dá se říci, že je to komedie, i když smutná. Jsem rád, protože tragikomedie je žánr, který mám nejraději. Premiéra bude v prosinci. Jinak nic moc nového nemám, protože stále účinkuji ve spoustě titulů, které už se měly stáhnout, ale kvůli koronaviru se dále hrají.
