Cena Hanuše Zápala se uděluje za výrazný architektonický počin na území Plzně za uplynulé čtyři roky. Když na projektu bytového domu v bývalých kasárnách Jiří Zábran pracoval, neměl pocit, že to bude něčím mimořádná stavba.
„Ten večer, kdy se Cena Hanuše Zápala udělovala, jsem žádné ocenění nečekal. Byl jsem hodně překvapený. My se jen snažíme pracovat, jek nejlíp můžeme. Byla to práce pro developera, pro kterého děláme dlouho a máme pro něho rozkreslené další podobné domy,“ říká Jiří Zábran.
Porota na vašem projektu oceňovala kvalitní architekturu na základě regulativů území, tedy naplnění ideálního scénáře vzniku hodnotné architektury. Co přitom podle vás hrálo roli?
Před samotnou stavbou odvedl spoustu práce útvar koncepce a rozvoje města, který udělal urbanistickou soutěž na areál Světovaru. Regulace byla jasně daná. Věděli jsme výšku a krajní body pro stavbu a do toho jsme se strefovali s domem, který vyhovoval developerovi i nám. Klaplo to.
A nyní, když se s odstupem na dům podíváte, najdete na něm něco výjimečného?
Na Plzeň asi ano. Je v něm jistá promyšlenost a hravost, která mi ve městě chybí. Novostavby jako by většinou držely trend s polystyrenem a plastovými okny. My jsme se snažili použít lepší materiál, kterého se člověk rád dotkne. To jsou například dřevěné paravány u lodžií. Myslím, že stavba se vymyká i tím, že jsme mohli ovlivnit interiér budovy. Není totiž standardní, aby v Plzni dělal architekt interiér u bytového domu, který se má rychle prodat. To se děje v Praze u dražších domů.
Měli jste vliv i na podobu bytů?
Skladbě bytů se tentokrát věnoval kolega Patrik Novák. Já jsem se s Terezou Novou soustředil na celkový návrh domu. Všichni jsme se snažili vystačit s rozumným rozpočtem a při tom vytvářet svébytný prostor. Navrhli jsme například světlíky, aby se do chodeb dostávalo denní světlo.
Nastavil vám investor nějaká zásadní omezení?
Mantinely v takových případech existují vždycky. Je to práce, která bere ohled na dobrý vzhled a dobrou cenu. V Praze bychom si asi mohli dovolit kvalitnější materiály a v Německu ještě mnohem lepší. Tady pracujeme s málem, ale my si s ním často vystačíme. Proto jsme si například řekli: Uděláme obyčejnou bílou chodbu s dobrou dlažbou, ale budeme tam mít barevné dveře. Připadalo mi, že se tak za málo peněz dá udělat dobrá věc. Pak jsme ty samé barvy použili na paravány venku. Celé se to propojilo, dostalo smysl a investor byl nadšený.
Na Cenu Hanuše Zápala bylo nominováno víc staveb. Zaujala vás některá z nich?
Určitě. Byla dobře odvedená práce na bytovém domě od Radka Dragouna ve Veleslavínově ulici. Moc se mi líbí nástavba hotelu U Zvonu. Je to jakési UFO a je to dokonalé, i když si toho člověk na ulici moc nevšimne. Měl jsem možnost se tam osobně podívat. Na Plzeň je to jiná - vyšší liga.
Jiří Zábran (39 let)
|
Máte jako architekt k práci na některém druhu staveb blíž, než k jiným?
Asi je mi to jedno. Beru to, jak to přichází. Začínali jsme s rodinnými domy, protože velké projekty a zvlášť v Plzni jsou z našeho pohledu rozdané v tom smyslu, že my se k takovým zakázkám nedostaneme. Nejdřív jsme tedy prošli vlnou rodinných domů, pak přišla vlna bytových domů a teď už se asi rok věnujeme administrativním budovám. Vyvrcholilo to nyní, kdy nás oslovili z Německa s projektem administrativní budovy za miliardu a půl pro 1 500 lidí. Takže je mi celkem jedno, čemu se věnuji. Důležité je, aby se navrhování dělalo dobře a jednalo se o dobrou architekturu.
Vezmete tedy jakoukoliv zakázku?
Ne. Řídím se například i tím, že času je málo a tak se nechci věnovat věcem, u kterých cítím, že by výsledek nemusel dopadnout dobře. Podle toho zakázky filtruji. Zpravidla si stavebník vybírá architekta, ale já to mám obráceně. Během týdne si zjistím, co po mě stavebník chce a když se to nepotká s tím, co chci já, doporučím mu cestu k někomu jinému, kde to bude mít snazší. Nejde o to, že by mě musel poslouchat, ale o celkový přístup k projektu v širším rámci. Nechci, abych se třeba půl roku věnoval dřevostavbě a pak jí investor ublížil tím, že tam dá plastová okna. To bych měl pocit, že ta práce jde vniveč. Ale nejde jenom o plastová okna.
Máte mezi projekty, které máte za sebou, nějaký, na který jste zvlášť pyšný?
Jasně. Pro mě je to administrativní budova firmy Brusivo v Rokycanech. Pustili jsme se do toho bez velkých plánů a hodně se toho řešilo v průběhu stavby. Skamarádil jsem se přitom s majitelem firmy. Na začátku jsme si vykali, postavili jsme dům, a když jsme ho zkolaudovali, odjely naše rodiny na společnou dovolenou, protože jsme si stále měli co říct. Kromě toho mám ale oblíbených ještě několik rodinných domů. S jejich majiteli jsme si na konci práce také tykali a potkáváme se dodnes. To je fajn.
Poměrně významnou novou velkou stavbou v Plzni je Nové divadlo na Palackého náměstí. Jak se vám ten objekt zamlouvá?
Použil bych srovnání. Ve stejném roce, kdy se v Plzni kolaudovalo Nové divadlo, se v polském Štětíně kolaudovala budova filharmonie. Dá se tedy srovnat, co je možné za stejné peníze udělat. Budova ve Štětíně je úplně jiná. Z ní na člověka dýchne lehkost, umění. Ale tady výsledek odpovídá tomu, jak probíhala příprava - bez architektonické soutěže. Takže stavba divadla funguje technicky, ale chybí jí náboj. To se už nedá dohonit. Myslím si, že by bylo dobré, aby na veřejné stavby tohoto typu probíhaly automaticky veřejné soutěže, tak jak je to například v Německu běžné. U Nového divadla se nejprve mluvilo o návrhu portugalských architektů, ale projekt dopadl úplně jinak. Myslím, že kdyby architekti z Portugalska projekt dodělali, dopadlo by to líp.
Když se jako architekt podíváte na Plzeň jako celek, jaká podle vás je? Vidíte nějak obecný problém nebo naopak přednost?
Říká se, že od doby, kdy Plzeň nedobyli husiti, je konzervativní. Mám pocit, že na tom něco je. Mně například vadí i to, že když přichází mladí lidé, chtějí tady bydlet a pořizují si nový byt, neptají se po kvalitě třeba i z hlediska dispozice. Běžně se tady prodávají nedobře rozvržené byty. Nikoho to ale zřejmě netrápí. Developeři se i proto nesnaží v tomto ohledu nabídku zlepšovat. Já jsem si z toho odvodil, že máme takové město, jací jsme obyvatelé. A to se týká i oblasti dopravního řešení. Mluví se například o tom, že by se měly zlepšovat podmínky pro cyklisty a stavět parkovací domy na okrajích města. Bylo by to pěkné. Ale nikdo na tom asi nijak moc nedělá. Takže když to shrnu: Cítím, že Plzeň je v rámci republiky specifická. Ale na druhou stranu musím říct, že Plzeň je fajn. Když se vracím ze Západu nebo z Východu, jsem rád, když vidím plzeňskou kotlinu. Pokud ovšem není inverze.
Loni radnice prezentovala novou územní studii pro centrum města důležité území mezi Americkou třídou, Denisovým nábřežím a Sirkovou ulicí. Co té studii říkáte?
Je dobře, že ta záležitost dostala tenhle směr. Že se místo původního velikého obchoďáku plánuje bloková zástavba a území dostává nějakou strukturu. Teď je to v pořádku, ale mělo to být už dávno. Osobně bych se přimlouval, aby tam vydržela budova bývalého Teska, mně se tam líbí. Nechtěl bych, aby se zbouralo. Zdá se mi, že je to milá stavba a že je to nadčasový dům, který k tomu místu už nějak patří.
Které stavby jsou podle vás v Plzni výjimečné a mohly něčím zaujmout i v zahraničí?
No... Nevím. Zřejmě tady není dům, se kterým je možné se ve světě pochlubit. Co se tady ovšem hodně povedlo a je možné to svým způsobem s nadsázkou přirovnat k Tančícímu domu v Praze, jsou kašny na náměstí Republiky. Měly totiž společenský ohlas. A hlavně se rozpoutala chybějící diskuse. Ta mě bavila.
V rámci Stavby roku Plzeňského kraje bude letos veřejnost hlasovat také o krajské Stavbě století. Máte nějaký vlastní tip?
Třeba Český rozhlas je skvělý nebo některé domy na nábřeží Radbuzy. Určitě se tady dá vybrat něco dobrého.
Když teď máte Cenu Hanuše Zápala, líbí se vám nějaká jeho budova?
Líbí se mi gymnázium Luďka Pika. To je svižná stavba. Je na ní vidět, že se při ní Zápal odpoutal od tehdejších zažitých klišé. Je to individuální projekt, což je fajn. K Zápalovi mám zvláštní rodinnou vazbu. Můj táta se narodil v domě Hanuše Zápala na Roudné. Můj praděda tam dělal domovníka. Hanuš Zápal si před tím asi vydělal nějaké peníze a postavil si činžák. Po roce 1948 o něj ale přišel a už tam byl jako nájemce a ne majitel. Pak se odstěhoval do Prahy. Nicméně kvůli té historii mám od Hanuše Zápala i pohled, který poslal naší rodině z dovolené. Moji předci se s ním prostě znali. Ta jeho doba musela být úplně jiná. Úžasná. On si ty stavby sám jako městský architekt nakreslil a sám povoloval. My rok děláme na projektu a ten se pak tři roky projednává. On měl volnější ruku, která mně tady chybí.
