„Honza se dostal do 7500 metrů, to je jeho výškový rekord. V podmínkách, které tam panovaly, to bylo maximum, kterého jsme mohli dosáhnout,“ je přesvědčený Jan Trávníček.
On, Aleš Bílek a Marek Novotný vrcholu hory dosáhli. „Musím říct, že daleko silnější zážitek než vrchol ale pro mě bylo setkání s Jean-Lucem, kterému jsme loni pomáhali na Manáslu,“ svěřuje se Trávníček.
Francouzský horolezec tehdy trpěl akutní výškovou nemocí, i díky pomoci Čechů přežil, na rozdíl od svého rakouského kamaráda.
„Mně jen tak slzy nevyhrknou, ale tohle bylo opravdu silné. Objevil se před námi Jean-Luc, objal nás a začal nám plakat na ramenou,“ líčí dojemné okamžiky Jan Trávníček.
Ve srovnání s tím tedy radost na vrcholu Cho Oyu takříkajíc bledne. Ne, že by Trávníček nebyl šťastný, že se mu s Alešem Bílkem podařilo do výšky 8201 metrů dostat, přiznává ale, že výstup byl na hranici jeho sil: „Navíc jsem šel na doraz, měl jsem toho plné zuby,“ říká otevřeně Trávníček, pro něhož začal výstup o půlnoci.
Foukal silný vítr, k vrcholu byla ještě dlouhá cesta
Spolu s dalšími čtyřmi horolezci začali stoupat z druhého výškového tábora (7150 m.n.m.), zbylým v tom zabránily zdravotní potíže, případně se o vrchol pokusili už o den dříve.
V šest hodin ráno dorazili do třetího tábora (7500 m.n.m.) a dvě hodiny si dali na rozhodnutí co dál. Foukal silný vítr, bylo pozdě a k vrcholu jim chyběly ještě dlouhé hodiny.
„Rozhodl jsem, že se s Janem Říhou a jeho hlavním vodičem Davidem Knillem vrátím, že to nahoru nezvládneme,“ říká Trávníček a dodává, že nakonec se rozhodl místo něj sestoupit Petr „Miska“ Mašek.
A on sám, vlastně už poměrně unavený po tom, co cestu z druhého do třetího tábora prošlapával, vyrazil s Alešem Bílkem dál. „Kdyby to bylo technicky náročnější, asi bych to otočil,“ přiznává Trávníček. Bylo totiž jasné, že sestupovat bude dvojice za tmy.
Rychlé fotky před soumrakem
„Poslední hodinu k vrcholu se jde skoro po placce, vystoupá se za hodinu asi 50 metrů. A dokud člověk nevidí Everest, není nahoře,“ líčí Jan Trávníček.
Nahoře byli se soumrakem. Udělali několik rychlých fotek a už spěchali dolů. Šetřili každou minutu. „Do druhého tábora jsme se vrátili o půlnoci, celé to trvalo čtyřiadvacet hodin. Ten den byl opravdu velmi náročný, těžší než na K2,“ hodnotí Trávníček.
Do jisté míry to bylo způsobeno i tím, že s výstupem na vrchol už ani nepočítal... Když vyráželi z druhého výškového tábora, podmínky nebyly zrovna příznivé. Chtěli se tedy aspoň pokusit vystoupit s Janem Říhou co nejvýš.
Nevidomého sportovce v počátku expedice trápily zdravotní neduhy, což postup také zkomplikovalo. Po prvním aklimatizačním výstupu do prvního výškového tábora a následném sestupu se od skupiny oddělil.
„My jsme šli do druhého výškového tábora a dvě noci tam spali. Počasí bylo vyloženě na cestu na vrchol,“ uvědomuje si Trávníček, s ohledem na Jana Říhu dole v předsunutém výškovém táboře však skupina namísto nahoru zamířila dolů jej vyzvednout.
Během těchto čtyř takzvaných vrcholových dní se na Cho Oyu dostalo na 130 lidí, nebývale velké množství.
Zorganizovat takto početnou expedici, jejíž prioritou bylo dostat na vrchol Jana Říhu, bylo podle Trávníčka poměrně náročné. „Ale jsem spokojený. Ani Honzík Říha nebral jako křivdu, že se nahoru nedostal. Je to hrozně fajn kluk,“ říká Jan Trávníček a dodává, že se nebrání tomu v budoucnu s ním opět někam vyrazit.
