Středa 26. ledna 2022, svátek má Zora
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
  • Středa 26. ledna 2022 Zora

Snad někteří kolegové nezmění profesi, obávají se muzikáloví manželé

  8:09
Manželé Pavel a Charlotte Režní žijí muzikálem. Díky němu se seznámili a oba se mu naplno věnují. Zažili výjimečný rok. V dobrém i špatném. Sezona plzeňského Divadla J. K. Tyla, kde hrají, byla výrazně poznamenána opatřeními proti koronaviru, řada představení se neuskutečnila. Zároveň ale Pavel získal svou první cenu Thálie.

Muzikáloví herci plzeňského divadla J. K. Tyla a manželé Charlotte a Pavel Režní (17. 12. 2020) | foto: Petr Eret, MF DNES

Oba jste muzikáloví herci. Jak tento fakt zasahuje do vašeho soukromí? Berete si práci domů, nebo naopak o divadle vůbec nemluvíte?
Pavel:
Já si myslím, že nám do osobního života zasahuje velmi výrazně, ale v dobrém slova smyslu. Doma divadlo, a tím i práci samozřejmě neustále řešíme. Nejenže se oba věnujeme muzikálu, ale zároveň jsme členy jednoho souboru a často hrajeme ve stejných inscenacích. Z toho kolotoče prostě neslezeme. Je to obohacující. Jsme si sobě navzájem kritiky, umíme se nakopnout k lepším výkonům. To je samozřejmě hlavně práce šéfa souboru a režiséra, ale my sami často nejsme se svým výkonem spokojeni, tak u druhého hledáme radu. Jsme schopni si naprosto otevřeně říct, tady to zpíváš špatně, tady víc propni nohu.

Charlotte: Jsme spolu 24/7. Spolu pracujeme, spolu žijeme, děláme neustále totéž. Do divadla jezdíme spolu, zpět také. Máme hodně intenzivní muzikálovou domácnost.

Posloucháte vždycky rady svého partnera? Nebo vás spíše někdy naštvou?
Charlotte:
Ze začátku bývaly první reakce často odmítavé. Ale už jsme si zvykli a víme, že to spolu myslíme dobře. Proto si navzájem nasloucháme. Teď už připomínky bereme kladně. Určitě to není tak, že bychom se urazili. Když spolu občas nesouhlasíme, tak problém rozebíráme. 

Pavel: A vždycky dojdeme k nějakému závěru.

Charlotte: Anebo téma opustíme.

Muzikálu si tedy do sytosti užíváte v divadle i doma. Nejsou chvíle, kdy už je toho přece jen příliš?
Pavel:
Podle mě zatím ani ne. Navíc zvláště v současné době se na tuhle otázku těžko odpovídá, protože mám pocit, že jsem v divadle nebyl snad několik let. Běžná sezona bývá vždy sama o sobě hodně intenzivní. Mnoho zkoušení, hodně premiér, představení. A v podstatě ve všech jsme oba dva. Je málo titulů, kde by jeden z nás nebyl. Když tam nehraji, tak jsem třeba dělal hudební nastudování. Proto se o muzikálu neustále bavíme. A to i s šéfem souboru Lumírem Olšovským a dramaturgem Pavlem Bárem, kteří jsou zároveň i našimi přáteli.

Charlotte: Tady bych vše chtěla trochu uvést na pravou míru. Teď to tak je, že se i s přáteli bavíme o divadle, protože probíráme současnou situaci a jaký má na nás vliv, to je velké téma. Ale když je toho běžně přes rok hodně a jsme v rozjetém vlaku, kdy člověk nestíhá jíst ani spát, jedeme jen muzikály, je to jinak. V tu chvíli si doma i s přáteli ze souboru zakazujeme o divadle mluvit. Máme takovou domluvu. Muzikál je náš velký koníček, naše láska, ale pořád je to i práce.

Pavel: Je to tak, že v normální sezoně není ani čas z toho vypadnout. Ráno vstaneme a jdeme do divadla, tam jsme často celý den. Zkoušíme, pak se hraje představení, domů se dostaneme pozdě večer. Takže je pravda, že když se jednou za několik týdnů sejdeme s přáteli, tak divadlo řešit nechceme. Ale jinak o něm mluvíme pořád.

Stál i za vaším seznámením muzikál?
Pavel:
Ano. Seznámili jsme se tady v plzeňské historické budově divadla, když jsme společně zkoušeli představení Zvonokosy.

Charlotte: Já jsem byla ještě na konzervatoři, když mě oslovil tehdejší šéf muzikálu Roman Meluzín, zda bych byla ochotná v Plzni hostovat jako dívka z Mariánské družiny. Potkali jsme se s Pavlem tady v divadle, ale nechodili jsme spolu hned, trvalo to nějaké dva roky, než jsme se dali dohromady. Já měla v té době přítele v Praze a Pavel měl také přítelkyni.

Pokud se najde představení, kde hraje pouze jeden z vás, bývá ten druhý v hledišti?
Charlotte:
Když jsem do Plzně nastoupila, bylo muzikálů, v nichž jsem účinkovala, méně. Měla jsem proto dost času a chodila jsem do divadla jako divák. Měla jsem oblíbenou inscenaci Bonnie a Clyde, kde Pavel hrál a já se na něj pravidelně chodila dívat. Byla jsem v podstatě na každém představení. Pavel se mi v roli moc líbil. Stejně tak jsem chodila na Děj se co děj nebo Probuzení jara, kde také hrál. Takže představení, kde hrál, jsem navštěvovala ráda. Naopak to úplně nefunguje. Pavel má rád klid, což se teď ale už nedivím. Je pravda, že tehdy jsem tady byla nová a chtěla jsem si neustále udržovat kontakt s divadlem. Dneska už je to tak, že když jeden z nás hraje a druhý ne, tak jsme rádi, že můžeme být chvilku doma sami a není to nic proti ničemu.

Pavel: Není to tak, že bychom se nechtěli vidět, jen je člověk prostě rád, že třeba jednou týdně do divadla nemusí.

Ve které roli se vám váš partner líbil nejvíce?
Charlotte:
Jednoznačně je mou nejoblíbenější postavou Smrt v Elisabeth. A neříkám to proto, že za tuhle roli dostal Pavel Thálii. Podle mě získal konečně úlohu, kterou není naivní mladý kluk. Právě takové postavy díky svému vzhledu nejčastěji dostává. Já si myslím, že paradoxně tohle není jeho parketa. Ne že by takové role hrál špatně, ale podle mě je moc inteligentní na to, aby mu lidé tu naivitu uvěřili. Postava Smrti je přesně oblast, ve které vyniká.

Pavel: Já jsem měl hrozně rád inscenaci Chyť mě, jestli na to máš. Role Brendy byla první Charlottčina velká příležitost, herecká i pěvecká. Myslím, že se jí tehdy skvěle zhostila. Tam jsem ji měl hodně rád. Bohužel mě mrzí, že tolik podobných příležitostí na Velké scéně nedostává. Chystané představení My Fair Lady, kde hraje Elizu Doolittleovou, vnímám jako její první fakt velkou roli s velkou zodpovědností a magnetem na lidi. Na tu se moc těším.

Velký úspěch zaznamenala česká premiéra muzikálu Elisabeth. Za roli Smrti v něm Pavel získal prestižní cenu Thálie. Jaké byly vaše první reakce, když jste se o úspěchu dozvěděli?
Pavel:
Šlo o něco neskutečného. Byli jsme s Charlotte u mých rodičů na Moravě. Já byl nahoře, oni sledovali přenos dole. Zajímavé bylo, že vysílání, které viděli, mělo zhruba dvacetisekundové zpoždění oproti realitě. Jak jsem neustále naučen zvládat v divadle spoustu věcí, hlídat si dirigenta, kulisy, kolegu, se kterým se nesmím srazit, tak jsem tenhle multitasking vnímal i ve chvíli, kdy jsem se dozvěděl, že jsem cenu získal. Uvědomoval jsem si, že mám hromadu emocí, měl bych mluvit srozumitelně, říct, co cítím a zároveň to našim neprozradit, protože mi bylo jasné, že mě uslyší. Každopádně to bylo úžasné, jenom mi samozřejmě bylo líto, že jsme nemohli být v Národním divadle. Ale doufám, že příští rok už bude všechno v pořádku a předávání cen se uskuteční. Tam bych měl jednu z cen předávat.

Charlotte: Pro mě se jednalo o nesmírně emotivní okamžiky. Přišlo mi krásné, že nominaci proměnil, když jsme byli u Pavlových rodičů. Oni mají na ceně svůj podíl. Vychovali ho a vedli k tomu, aby dnes měl takový úspěch. My jsme s jeho mamkou slyšely, že Pavel už nahoře mluví. Jen tak jsme se na sebe podívaly a začaly jsme šílet, samozřejmě beze zvuku. Pak když ocenění vyhlásili i v přenosu, vyjekly jsme. Maminka plakala, já také.

Pavel: A to je co říct.

Charlotte: Ano, protože já nikdy nepláču. Každopádně jsem byla moc pyšná. Kéž bychom něco podobného ještě někdy zažili.

Pavel: Krásné bylo, když jsem sešel dolů, potkal jsem tam rodiče a Charlotte a ta mi najednou říká: Chtějí tě pozdravit. A přinesla mi telefon, kde byli na videochatu moji kolegové z divadla, bylo jich celkem dvacet či třicet. Všichni mi gratulovali. To bylo nádherné.

Ovšem jinak tento rok pracovně přinášel spíše nepříjemné okamžiky. Kvůli koronavirové epidemii jste zažili vlastně hned dvě přerušené sezony. Jak jste omezení spojená s pandemií vnímali?
Charlotte:
Já si myslím, že na jaře to přišlo jako blesk z čistého nebe a nikdo tehdy něco takového nečekal a asi netušil, jak velká hrůza ten covid bude a jak dlouho bude trvat. Tím, že šlo o něco neznámého, jsme asi všichni zodpovědně a rozumně přijali opatření, zavřeli se doma a dodržovali karanténu a nijak jsme nerebelovali. Byla to zvláštní doba, ale shodli jsme se s kolegy, že to nebylo nic nepříjemného. Během února a března totiž běžně býváme v divadle na pokraji vyčerpání. Máme za sebou většinou dvě premiéry. Tentokrát to bylo jinak a my si mohli odpočinout.

Když se pak všechno rozvolnilo, mysleli jsme si, že už nic nepřijde. Podzim tak byl pro nás šok. Byli jsme v té době namotivováni, plni sil a natěšení na divadlo. A pak přišlo obrovské zklamání. Divadlo nám nesmírně chybí. Čím déle zákazy trvají, tím jsme demotivovanější, nevidíme světlo na konci tunelu. Teď už to mám s respektováním některých věcí trochu jinak. Samozřejmě roušku nosím, nechci nikoho ohrozit, ale už to nevnímám s takovou pokorou a povděkem. Nepřispívá k tomu moc ani naše vláda, která vydává denně zmatená nařízení.

Pavel: Nejde jenom o psychickou stránku, ale také o udržení dovedností. Můžeme se doma nějak připravovat, zazpívat si, zatancovat, ale ten provoz divadla nic nenahradí. Běžně jsme v koloběhu zkoušení a hraní, člověk se dostane do určitého módu a jede na maximum. Když jsme z něj v únoru a březnu vypadli, přišlo to vhod. Ale potom, když jsme na něj v srpnu znovu najeli a v září začali hrát a najednou se vše zase zastavilo, už to dobré nebylo. Jako když přiložíte do kamen a musíte je nechat vyhasnout a pak je znovu zapálit. Je to nesmírně vyčerpávající. Opravdu se bojím, aby někteří kolegové, nemyslím z našeho divadla, ale obecně herci, zpěváci či tanečníci, nezměnili profesi.

Je obrovsky těžké se udržovat ve vrcholné kondici. Muzikál je výsostný divadelní žánr. Musíme na výborné úrovni hrát, tančit a zpívat. Čím více dovedností máte, tím více jste pro režiséry použitelní (žonglování, šerm, step…). Nemyslím si, že tohle je nějaká volnočasová aktivita. Jsme něco jako vrcholoví sportovci. Stejně jako maratonec musí stále běhat, já potřebuji trénovat hlas. Jakmile přestanu zpívat, nebudu tak dobrý. Stejně jako ten maratonec, když přijde o trénink, bude mít horší časy. Je samozřejmě na nás, abychom s tím něco dělali, ale ta situace tomu nenahrává.

Jak jste řešili situaci, kdy jste vlastně oba najednou přišli o možnost pracovat?
Charlotte:
My jsme naštěstí o obživu nepřišli, jsme zaměstnanci divadla a dále dostáváme plat. Ale já třeba namlouvám reklamy, dělám dabing, Pavel učí. A najednou ta práce nebyla. Přišli jsme naštěstí jen o přivýdělek. Je mi jasné, že si nemůžeme stěžovat. Jsme na tom pořád lépe než externí kolegové, kteří neměli najednou žádný výdělek. Přišli jsme ale o to, že nemůžeme dělat svou práci, s čímž se těžko smiřujeme.

Pavel: I v době zákazu hraní jsme práci měli. Nebylo to tak, že bychom seděli doma a brali plat. Zkoušeli jsme My Fair Lady, musí se oprašovat starší tituly. Nemůžeme třeba rok na Elisabeth nesáhnout a pak ji hned začít hrát. Neustále v divadle něco děláme. Je to ale práce, která navenek není vidět. Někteří lidé si myslí, že večer přijdeme do divadla, odehrajeme představení a jinak se celý den válíme. Tak to není. Ten proces je daleko náročnější.

Během uzavření divadla jste s kolegy provozovali internetový kanál MuzTv, kde jste pro diváky točili různé scénky. Jak se vám tento nápad líbil?
Charlotte:
Brali jsme tuhle činnost alespoň trochu jako náhradu. Bylo to zábavné, šlo o skvělý nápad našeho šéfa Lumíra Olšovského. Všichni jsme vymýšleli, co tam zařadit, zapojilo se celé divadlo. Čím déle natáčení trvalo, tím více jsme si ale uvědomovali, že nám chybí to, kvůli čemu jsme u muzikálu. Po dvou měsících jsme se shodli, že je třeba se zpátky soustředit primárně na disciplíny, které potřebujeme pro svou profesi. Tančíme, zpíváme, zkoušíme, oprašujeme. Přešli jsme pozvolna zase do tréninku, abychom využili čas na sebezdokonalování, abychom po pauze nepřišli na jeviště horší, ale naopak lepší.

Jak moc vám chybí kontakt s publikem?
Pavel:
Hodně moc. MuzTv byla jediný způsob, jak jsme se s ním mohli spojit, ale ty bezprostřední reakce chybí. Není to živé umění. Dostat se do blízkého kontaktu s diváky, kdy je v hledišti vidíte a vnímáte jejich reakce, je k nezaplacení. Myslím, že pro spoustu herců je kontakt s diváky jeden z důvodů, proč tuto práci dělají. Když vidíme, že lidi představení baví, že jim přinášíme radost a chtějí s námi trávit čas, je to úžasné.

Charlotte: Já se bojím toho, že až přijde den, kdy budeme moct opět na jeviště, rozevře se opona a já uvidím ty diváky, tak ačkoli jsem cynik a nedojímám se, v tu chvíli se štěstím rozpláču. Tak moc, že budeme muset zastavit představení. Podle toho, co mi píšou fanoušci, asi budeme plakat všichni. Divadlo jim také chybí, představa, že budou moci opět jít do hlediště, je prý dojímá.

Charlotte, nepříjemná je pauza pro vás i proto, že kvůli ní musela být dvakrát odložená očekávaná premiéra muzikálu My Fair Lady, kde oba hrajete. Co pro vás posouvání inscenace znamená?
Charlotte:
Hodně lidí si myslí, že musí být inscenace nazkoušená seshora dolů, naplno. Bývá to tak, ale tentokrát bylo všechno netradičně roztrhané. Standardní je, že na něčem dva měsíce intenzivně pracujete a pak vše vyvrcholí premiérou. Přístup byl jiný proto, že se premiéra překládala. Nějakou práci jsme na představení udělali, pak se dalo na dva měsíce k ledu. Pak jsme na něm zase v srpnu pracovali. Pak se dalo zase k ledu. A konečně na začátku prosince jsme měli generálkový týden bez premiéry.

Je fakt, že člověk zapomíná hromadu věcí. Texty písniček, tanec, to je to nejmenší. Ale větší problém je s tím, co dělá roli pro diváky zajímavou, vnitřní herectví, které se hledá dlouho. Když jsme měli první zkoušku po čtvrt roce, přišla jsem si jako robot. Zazpívala jsem, co jsem měla, byla jsem, kde jsem měla být, ale necítila jsem ten prožitek. Jak představení pořád kutáme, musím přiznat, že teď naposledy už mi chyběla motivace. Trochu jsem s tím bojovala. Mám pocit marnosti. Přestávám věřit, že premiéra vůbec někdy bude. S touto rolí jsem si opravdu prožila věcí jako s žádnou jinou. Ale je pravda, že pro dobré věci musí asi člověk často hodně zkusit.

Než přišla epidemie covid-19, měl plzeňský muzikál v republice velmi silnou pozici. Jak toto postavení vnímáte?
Pavel:
Bylo by nádherné, kdyby se nám po dlouhé pauze podařilo navázat tam, kde jsme přestali. Záleží na tom, aby chodili diváci, aby se o plzeňském muzikálu stále mluvilo. Uděláme pro to maximum, co se týče hereckých výkonů i propagace. Mně se líbí Lumírův slogan: Když na muzikál, tak do Plzně. Já si myslím, že nejsme typické oblastní divadlo. Podle mě se Plzeň dokázala vyšvihnout nejen mezi českou špičku, ale že tady máme tituly, které jsou na světové úrovni.

Bojím se jen, aby chodili diváci a jestli budou reagovat. To poznáte hlavně u komedií, pokud publikum jenom sedí a usíná, je to na jevišti frustrující. Vy čekáte, že se něco vrátí, a když ne, klesá energie. Snad pak budou po dlouhé pauze lidé namotivovaní a třeba se zase plzeňský muzikál posune ještě o něco výš. Tituly, které se plánují, jsou nádherné a mohly by se líbit.

Co byste si přáli od nového roku?
Charlotte:
Já myslím, že by nás jednohlasně potěšilo, kdybychom se mohli vrátit do práce a hrát. Nicméně si samozřejmě přejeme především zdraví, a vlastně aby celá ta covidí doba pominula. Od toho se všechno odvíjí, včetně štěstí lidí a rodin. Každý známe někoho, kdo je nemocný, nebo je tím virem ohrožený. Přeji si, aby nervozita, která panuje mezi lidmi, pominula, abychom se uklidnili a mohli normálně pracovat a chodit do kaváren, restaurací, divadel a bavit se.

  • Nejčtenější

Řidič rozpůleného traktoru odmítl vinu za střet s policisty při honičce

S obžalobou za těžké ublížení na zdraví při policejní honičce stanul u Okresního soudu v Tachově čtyřiapadesátiletý...

Plekanec hattrickem dotáhl Kladno k výhře, Vary zvládly nádherné derby

44. kolo hokejové extraligy z původně plánovaných šesti zápasů nabídlo vzhledem k několika týmovým karanténám jen jeden...

Sparta zdolala Rostov, Kuchta dal gól Jablonci. Plzeň prohrála s Boleslaví

Fotbalisté Sparty na soustředění ve Španělsku porazili ruský Rostov 2:0 díky gólu Haraslína a vlastenci soupeře. Plzeň...

Muž v nákupním centru vyndal penis před nezletilou, hledá ho policie

Kriminalisté pátrají po muži, který v nákupním centru v Plzni na Slovanech obnažil svůj pohlavní úd před nezletilou...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

První gól Potočného, Plzeň ale remizovala. Jablonec podlehl týmu z Gibraltaru

Fotbalisté Plzně ve čtvrtém utkání zimní přípravy poprvé nevyhráli a inkasovali. Druhý tým nejvyšší soutěže se rozešel...

Naši zemi by neubránila ani desetkrát větší armáda, říká armádní generál Opata

Premium Přes tři roky šéfuje armádě a nejvíc mu pije krev byrokracie. Když je nejhůř, oblékne maskáče a vyrazí z kanceláře...

Situace se obrací. Dřív byl vstřícný západ, dnes vyrazte s obytňákem na východ

Premium Nemám rád kempy s jejich davovou atmosférou, hlukem a stísněným prostorem a hotely jsou pro mě nenávratně statické,...

Recept na dlouhověkost? Chirurg Pafko vysvětluje, čím si zkracujeme život

Premium Profesor Pavel Pafko o tom, proč si u televize neotevře lahváč, o malém štěstí pro každý den a taky o poučném úrazu na...

  • Další z rubriky

Putovní výstava dorazila do Plzně, vypráví o nuceně nasazených v Norsku

Těžká práce v kamenolomu, na stavbě opevnění i v lese naplňovala tři roky nedobrovolně život Jana Kreysy z Horní...

Sypač se na Šumavě převrátil na bok, vyprošťovaly jej dva autojeřáby

U Javorné nedaleko Železné Rudy havaroval před polednem sypač. Sjel do příkopu a zůstal v něm na boku. Byl to jeden ze...

Do vesmíru vzletěla česká družice, bude dostávat povely ze stanice na ZČU

Pozemní stanice Fakulty elektrotechnické Západočeské univerzity v Plzni bude od konce ledna udržovat komunikaci s další...

Ve čtyřstupech je nahnali do vagonů. Židé z Plzně netušili, kam jedou

Před osmdesáti lety bylo z nákladového nádraží v Plzni deportováno do ghetta v Terezíně 2 604 muž, žen a dětí. Konce...

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!

Mysleli, že mám miliony. A já žila na ubytovně, vzpomíná Nicol Lenertová

Premium Na biologického otce si Nicol Lenertová už nevzpomíná, jen říká, že byl pro ni i její mámu nebezpečný. Během dětství...

Survivor: Nahota i pomlouvání Pazderkové za jejími zády, že je labilní

Po odstoupení zpěváka Vojtěcha Drahokoupila kvůli psychickým potížím ze show Survivor se diváci dočkali i prvních...

Praktiky ve vile Playboy: orgie, orální sex se psem i ošklivé prostitutky

V novém dokumentu Secrets of Playboy (Tajemství Playboye) promluvily bývalé playmates o praktikách ve vile zakladatele...

Do Česka poprvé připlula loď naložená uhlím z Austrálie. Má pomoci Ostravsku

Do Děčína v sobotu ráno poprvé připlula po Labi loď naložená černým uhlím z Austrálie, informovala Česká televize a...

Devadesátky: Hlavně nehraj jako já, řekl Vetchý Bartošovi o společné postavě

Postavu Tomáše Kozáka v Případech 1. oddělení hraje Ondřej Vetchý. V mladší verzi policisty v Devadesátkách se proměnil...