Tušíte, kde jste se nakazil?
Myslím, že jsem se nakazil mimo práci, ale stoprocentně to nevím.
Jak jste na sobě onemocnění zpozoroval?
Příznaky se projevily náhle. Jeden páteční podvečer jsem dostal teplotu a byl jsem víc unavený. Stavy se rychle měnily, bylo to jako na houpačce. Běžnými léky, které jsem měl v lékárničce, jsem teplotu srážel. V sobotu mi sice teplota klesla, ale raději jsem zavolal na infolinku krajské hygienické stanice a domluvil si odběr. A v neděli jsem jel na test do Domažlic.
Kolik dní jste čekal na výsledky?
Týden. V pondělí jsem zavolal lékaři a nechal jsem si vystavit neschopenku. Sám jsem si pro jistotu naordinoval karanténu. Nechtěl jsem nikoho z blízkých ani v práci ohrozit. Během týdne jsem nejel opravdu nikam. Ani k rodičům, kteří už jsou starší a zdravotní riziko je u nich vyšší. Průběh onemocnění by v jejich případě mohl být daleko horší.
Projevily se u vás později ještě další symptomy covid-19?
Měl jsem štěstí, že průběh onemocnění byl mírný. Teplota za pár dní odezněla. Hlavně jsem pociťoval velkou únavu, byl jsem hodně zesláblý. Bolely mě klouby a svaly. Většinu dní jsem proležel.
Musel na testy někdo z vašich blízkých nebo kolegů?
Měl jsem to jednodušší, protože žiju sám. Štěstí bylo, že jsem u sebe zrovna neměl syna. Z blízkých proto nemusel na testy nikdo, kolegové je absolvovali a někteří měli výsledky pozitivní. Protože se nákaza na Domažlicku šířila velmi rychle, postupně onemocnělo pět lidí z jedenáctičlenného týmu.
Jak jste karanténu zvládal?
Covid-19 není zatím prozkoumané onemocnění. Není ani jasné, jak dlouho má člověk v těle protilátky. Teď se teprve zpracovávají různé studie. Přiznám se, že během karantény mě napadaly všelijaké myšlenky. Občas mě přepadaly obavy. Zprávy ze světa nebyly optimistické. Na koronavirus stále umírá spousta lidí. Samozřejmě mi hlavou proběhla myšlenka, že můžu zemřít i já. Ale bohudík jsem měl jen lehčí průběh onemocnění.
Kdo vám v izolaci pomáhal, když jste byl sám v bytě a nemohl z něj vycházet?
Skutečně jsem byl tři týdny pořád zavřený a zcela odkázaný na pomoc druhých. Nějaké zásoby potravin jsem měl, pak mi nakupovala rodina a přátelé, jídlo mi nechávali za dveřmi. Jsem za jejich podporu opravdu rád. Na konci karantény se u mě objevily opět mírné zdravotní problémy připomínající příznaky covid-19, což mě zneklidnilo. I když dva předchozí kontrolní testy byly negativní, šel jsem raději na třetí odběr. Ten dopadl také dobře, a tak jsem se mohl vrátit do práce.
Předpokládám, že karanténa pěti lidí zkomplikovala chod domažlické hygieny.
Všichni neonemocněli naráz, ale postupně. Někteří ještě stále zůstávají v izolaci. Musím říct, že ostatní kolegyně byly opravdu obětavé a dělaly spoustu práce nad rámec svých povinností. Ti, kterým už bylo dobře, pak pracovali z domova. Hlavně zpočátku jsme zažívali velký nápor. Vše se velmi rychle měnilo, na což jsme museli reagovat. Denně jsme vyřizovali několik set telefonátů a zpracovávali velký objem dat pro epidemiology. Než se spustila odběrová místa, zařizovali jsme testování v domácnostech. Když se ale někde objevila sanitka, třeba před bytovkou, lidé byli hodně vystrašení. Říkali, že se určitě infikovali všichni, kdo uvnitř bydlí, a zbytečně se šířily fámy.
Setkáváte se stále s takovými reakcemi?
Myslím, že už je to lepší. Vždyť nakazit se můžou i lidé, kteří dodržují hygienu a předepsaná doporučení. Automaticky to neznamená, že jsou lajdáci. Důležité je nechat se včas otestovat, izolovat se a nešířit nemoc dál. Na druhou stranu je pravda, že někteří zpočátku na naše rady nedbali a vládní omezení ignorovali. Ostatně čísla na Domažlicku mluví za vše.
Jinými slovy říkáte, že koronavirus se v okrese rozšířil také kvůli tomu, že někteří situaci podcenili?
Podle mého názoru ano. Zpočátku to někteří lidé nebrali moc vážně, což mě mrzí. Pak už se nákaza šířila jako lavina. A opatření se v takových chvílích a takovém objemu dělají hůř. Proto jsme přivítali dobrovolníky z řad mediků, kolegy z plzeňské hygieny a také armádu, všichni pro nás znamenají velkou pomoc.
