Jak se od začátku karantény změnil váš běžný denní režim?
Změnil se naprosto zásadně, protože všechny schůzky se jedním šmahem škrtly. Najednou začaly úplně jiné agendy spojené s tím, co je potřeba organizovat. Činnosti se týkají tří základních oblastí. První je péče o kněze, druhá kontakt s veřejností, třetí věcí je pomoc, organizovali jsme například šití roušek.
Kněží nesmí sloužit mše, jak byli dosud zvyklí, chodit za nemocnými, navštěvovat umírající a podobně. Co vlastně mohou dělat?
Kontaktují lidi, kteří patří do jejich farností, buď telefonicky, nebo přes sociální sítě. Snaží se je povzbudit, aby jako centrum duchovního života teď nevnímali kostel, do kterého nemohou, ale svou rodinu. Aby se scházeli společně k modlitbě, digitálně se propojili s nejbližšími nebo těmi, které znají právě z kostela. Tohle mají kněží nabízet a ukazovat, jak je to možné. Taky se s nimi po telefonu modlí a žehnají jim. Pořád si stěžujeme, že máme moc aktivit a málo času na modlitbu. Teď se teprve ukazuje, jak to myslíme vážně. Jestli se opravdu umíme modlit, nebo to byla jenom výmluva.
Viděla jsem například mše online, což donedávna nebylo tak běžné. Dnes přenáší bohoslužby třeba i některé plzeňské farnosti.
Internet a digitální sítě ukazují svou dobrou stránku. Můžou spojovat lidi. Učíme se s těmito nástroji teď daleko více pracovat. Člověk objevuje nové věci, které jsou zajímavé. Do té doby by ho ani nenapadlo, že se může třeba modlit růženec po telefonu nebo mít setkání mladých rodin prostřednictvím videokonference. Donedávna se nám zdály takové možnosti absurdní, dnes ukazují cesty, které pomáhají.
Nedávno jste spustil linku, na které si s vámi může kdokoliv popovídat. Na příjmu jste od pondělí do soboty, vždy dvě hodiny denně. S čím se na vás lidé často obracejí?
Je to celá škála otázek, od duchovních a sociálních až po podpůrné telefonáty. Nejvíc věcí je spojených se strachem ze současné situace. Objevily se také zprávy nebo telefonáty, v nichž si lidé chtěli vylít srdce kvůli nespokojenosti s církví.
Liší se váš přístup, když zavolá věřící, nebo někdo, kdo se ke křesťanství nehlásí?
Základní je, že hovor má být z mé strany spíš nasloucháním než poučováním. Samozřejmě když mluvím s lidmi, kteří se aktivně deklarují jako věřící, končím hovor třeba požehnáním. Ostatním řeknu, že se za ně budu modlit.
Nejsou z takové nabídky trochu v rozpacích?
Nemodlím se s nimi, ale za ně. V tomto směru se setkávám zcela napříč svých hovorů s kladnými reakcemi. Lidé jsou buď vděční, nebo rádi, že chci udělat něco, čemu věřím, že je v jejich prospěch.
Pozorujete, že se teď lidé více obracejí k víře nebo prosí o jiné věci než běžně?
Mám jednoho kamaráda ještě z vojenských časů, který mi nedávno napsal, že každý den chodí k Božím mukám, která má kousek od domova, a tam prosí. A v žádném případě by sám sebe neoznačil za aktivně věřícího nebo křesťana. Je to doba hledání a doba nových zkušeností. Protože naděje, která byla vkládána pouze do lidského rozumu a schopností, teď naráží na své hranice.
Souhlasíte s názory českých teologů, kněží nebo intelektuálů, že toto období je výzvou pro církev?
Jestliže zaznívá, že svět bude po koronaviru jiný, bude jiná i církev. Věřím, že bude více spojená s podstatným a bude méně bazírovat na nedůležitých věcech.
Jakou má církev v této situaci podle vás roli?
Jsem přesvědčený, že církev může nabídnout naslouchání. To znamená schopnost být s lidmi v jejich osudech. Je to něco, co by mělo patřit k identitě těch, kteří se k církvi hlásí. Mimo to může být ostrovem skutečné naděje. Protože křesťanská naděje přesahuje horizonty lidsky viditelného a lidskými silami zvládnutelného. V okamžiku, kdy mnohé naráží na limity, ukazuje se, že naděje se dívá mnohem dál. Dívání dál není nějaké snění, ale zásadní impulz pro to, abychom mohli touto situací kráčet a nepropadli zoufalství. Církev by měla být nakažlivá nadějí.
Když se na ni podíváte, připadá vám nakažlivá nadějí?
Když se podívám na papeže Františka, myslím, že ano. Když se podívám na jednotlivé kněze ve své diecézi, jsem o tom přesvědčen. Samozřejmě umíme to různě. Někomu to jde lépe, někomu hůře. Ale věřím, že se církev takto profiluje.
Zmínil jste papeže Františka. Ten v minulosti prohlásil, že církev by měla být polní nemocnicí.
Myslím, že se opravdu polní nemocnicí stává, protože v této chvíli se mnohé věci, které byly svázány určitými strukturami a pravidly, najednou mění nebo rozvolňují. Je potřeba hledat podstatné, což je také charakteristika polní nemocnice. Není to zařízení, kde se dělají kosmetické úpravy, ale kde se zachraňují životy. Zdá se mi, že mluvit o naději a být otevřený pro všechny, kteří naději hledají, znamená ideál polní nemocnice naplňovat. Současná situace k tomu přímo nutí, aby církev, pokud má být alespoň trochu hodnověrná, se polní nemocnicí stávala.
Jak konkrétně to má vypadat?
Záchrannou vestou nejsou žádné seznamy věcí, jak se mají dělat, ale je to víra v Boha, který je dobrý a stojí na straně člověka i v nebezpečí. Je jedno, jestli má člověk za sebou jedno nebo deset ztroskotání. Zkrátka v této chvíli je možné se Boha chytit a být mu nablízku. Ukazuje se, že mnoho věcí, kdy církev možná až příliš sortýrovala ty, kteří mohou k Bohu blíž, nebo se to tak minimálně zdálo, teď najednou mizí.
Často se v souvislosti s koronavirem mluví o válce nebo boji. Vy jste působil jako hlavní armádní kaplan a absolvoval několik misí. Vidíte se současnou situací nějaké podobnosti?
Myslím, že situace se opravdu v mnoha směrech dá spojit se zkušenostmi, když jsem byl na zahraničních misích. Jde o podstatné. Všechny vnější a nedůležité věci, které v okamžiku poklidného putování mohou být hezké, nebo dokonce nebezpečně manýristické, jsou buď směšné, nebo zbytečné. Podstatné je to, že věříme v Boha, který stojí na straně člověka, jehož zachránil. I za cenu toho, že sám sebe zničil na kříži, což je poselstvím Velikonoc. To, co jsem zažil v situacích válečných nebo poválečných, je velmi podobné současnosti. Lidé, kteří se neumí oprostit od vnějších forem a jít k podstatě, se pak pohybují těžkopádně a často bývají mimo realitu.
