Nadšenci zabrali prázdné železobetonové stavby kolem roku 2000 a vytvořili v nich malá muzea.
„Stále se snažíme na bunkru pracovat a provozovat ho jako malé muzeum. Například loni jsme k němu přistavěli dřevěnou boudu, která u takových řopíků stávala a sloužila pro ubytování vojáků. My v ní máme pokladnu, ale slouží jako přístřešek, když třeba prší,“ říká Zdeněk Jenčík, když provází stísněným prostorem bunkru, do něhož by se v případě ostrého boje muselo vejít sedm vojáků.
„Je to nejmenší typ pevností, které se na Králicku v třicátých letech stavěly. A není jich tu málo,“ vysvětluje Zdeněk Jenčík. „Za dobu, co tady jsme, se nám podařilo sehnat hodně originálního vybavení. Až na pár součástek je tak objekt v původním stavu.“
Návštěvníci se mohou podívat z originálního prvorepublikového vojenského periskopu či spustit si ventilátor, sáhnout si na dva pravé lehké kulomety, které v řopících byly.
„Některé bunkry tohoto typu vystavěné podél cest měly i těžké kulomety, které by byly schopny u německých vozidel prostřelit pancíř,“ vysvětluje šéf spolku nadšenců Králický řopík.
Zkratka ŘOP znamenala Ředitelství opevňovacích prací. To zajišťovalo kromě stavby velkých pevností stavbu téměř deseti tisíců těchto malých bunkrů, když se začala politická situace v roce 1937 rapidně zhoršovat a československé armádě bylo zřejmé, že plánovaná výstavba všech zamýšlených velkých pevností se nestihne dokončit. Sám králický řopík by v případě boje byl součástí obranné řady těchto řopíků, které měly palebnou přehradou zadržet nepřítele.
Na začátku měli jen holé zdi a nástěnky z polystyrénu
Zdeněk Jenčík objevoval bunkry na Králicku jako dvanáctiletý kluk.
„Tehdy už začínala Cihelna a pro nás kluky to bylo něco. Tenhle bunkr byl otevřený a pro návštěvníky fungoval spíše jako veřejné WC. A tak jsme to tu jednou vyklidili a rozhodli jsme se, že tento bunkr opravíme. Na začátku jsme tu měli jen holé zdi a nástěnky z polystyrénu s obrázky z Ábíčka, ale pak se nám podařilo sehnat původní kusy vybavení, třeba pancéřové dveře nebo periskop. A bylo už co ukazovat, protože sem chodilo spousta návštěvníků akce. To nás všechno hnalo dál,“ vzpomíná Jenčík na začátky muzea.
Návštěvníků je tolik, že například loni se jen v den akce Cihelna podívalo do jejich řopíku zhruba sedm set, jinak za celý rok 2 400 návštěvníků.
Co vše mohou vidět? Mříže, pancéřové dveře a důmyslný půdorys vstupu do bunkru, který zabraňoval, aby nepřítel zasáhl palbou obránce. Je zde i malá střílna pro pistoli na ochranu vstupu. V bunkru jsou střílny osazené lafetami, pozoruhodnými značkami a pomůckami pro směr palby při tmě, mlze nebo zadýmení bojiště.
„Kulomety máme dva, tenhle měl jít kdysi na export do Jugoslávie, ale armáda při mobilizaci zabavila ve zbrojovkách zbraně, které ještě nebyly odeslány k zákazníkům,“ vysvětluje Zdeněk Jenčík.
Lapač zplodin ze střelby nad střílnami zase fungoval jako dnešní kuchyňská digestoř a funkční lapač zkaženého nebo třeba i zamořeného vzduchu.
„Ventilátor, který zajišťoval výměnu vzduchu, měl mít i chemický filtr, ale ten už konstruktéři nestihli před mobilizací vyvinout. Nám se podařila perlička, že samotný ventilátor už jsme získali kdysi, ale před pěti lety se nám ozval jeden fanda na bunkry ze Žatce, že má i lapače zplodin na střílnu, které k takovému ventilátoru patřily. Když jsme je od něho získali, zjistili jsme, že jsou stejného výrobního čísla jako náš ventilátor, tedy patří do jedné výrobní sestavy,“ říká Zdeněk Jenčík.
V bunkru je i polní telefon a malá kuchyňka v podobě lihového vařiče, jako z oka vypadlým z jednoho dramatického dílu komiksu o Rychlých šípech.
„Všude jsme obložili stěny výdřevou, která v bunkrech před mobilizací zůstala ze staveb bunkrů, a v hotových dobře posloužila jako tepelná a zvuková izolace v zimě či při střelbě zbraní.
Nejmenší typ bunkru, ale s nejvyšším bunkrologem
„Vojáků sloužilo na takovém bunkru sedm. U každé střílny byl nabíječ, střelec a jeden voják u periskopu,tedy dvě střílny s kulometem šest a sedmý voják obsluhoval ventilátor. Vypadá to, že se sem do stísněných prostor nevlezli, ale v bunkru by byli vojáci jen v době boje. Jinak byly uzamčené a jen sem chodila stráž. Otevřely se ale při mobilizaci, obsluhovat je měli záložáci, ti ale většinu času dleli v zákopech, které vojáci mezi jednotlivými bunkry vchod od vchodu vykopali, aby umožnili bezpečný přístup a zásobování do nich. Obsluha bunkrů byla buď v zákopech nebo právě v takových přístřešcích, který jsme letos u řopíku postavili podle dobové fotografie. Jen výška té boudy je větší, původní byla vysoká asi sto padesát centimetrů, ale to by na mne nestačilo,“ usmívá se Zdeněk Jenčík, který měří přes dva metry.
Kolegové si z něho prý dělají legraci, že v bunkru musí mít ve stropě vyjeté troleje, jiní zase návštěvu Králického řopíku lidem doporučují hlavně proto, že je to nejmenší typ bunkru, ale s nejvyšším bunkrologem.
Nadšenci letos opatřili původním maskovacím tmavošedým nátěrem, jaký se na Králicku používal při výstavbě lehkého opevnění.
„V únoru jsme spolu s kolegou Zdeňkem Janeckým podnikli návštěvu ve Vojenském historickém ústavu a zjistili jsme mimo jiné přesné datum betonáže námi udržovaného řopíku. Z archivních pramenů se nám podařilo zjistit i například, jaké vybavení se stihlo do řopíku nainstalovat,“ říká Zdeněk Jenčík.
Fandové historie československého opevnění mohou Kralický řopík navštívit především v prvních dnech prázdnin a to do neděle 8. července. Poté také v době od 21. do 29. července. A v sobotu 8. září si provozovatelé malého muzea připomenou 80. výročí betonáže svého řopíku. Chystají mimořádný otevírací den.
