„Teď, i když má maminka strach, protože miminko má sobě hadičky a je napojené na přístroje, tak ji podporujeme v tom, aby si ho vzala do náručí, klokánkovala ho,“ popisuje změnu mentorka česko-finského projektu Jana Horáková, která byla jednou z těch, jež ve finské nemocnici pozorovaly, jak tamní sestry svěřují péči o nedonošené děti jejich rodičům.
Viděla, jak jsou nedonošené děti po kontaktu s rodičem klidnější a rodiče spokojenější. A tehdy bylo na malém vzorku oddělení, aby přesvědčil ostatní, že se k nedonošeným dětem a jejich rodičům bude přistupovat jinak. Vzorek na oddělení byl malý. Tři procenta se nadchla a považovala vtažení rodičů do péče o jejich dítě za revoluci, kterou je potřeba vybojovat a přesvědčit k ní ostatní.
Změnili postupy
„Pro mě jako pro intermediální sestru bylo těžké přijmout, že nebudu mít nedonošené dítě na očích. Že bude u své maminky a já jí budu dopomáhat s péčí. Trošku jsme bojovaly u sester se zažitými postupy. Ze začátku bylo těžké přiklonit je na naši stranu. Pak ale přišly první vlaštovky a já jsem začala poslouchat, co se jim ve spolupráci s rodiči podařilo,“ říká Horáková.
Oddělení muselo změnit postupy, které mají při práci s novorozenci s nízkou porodní váhou zažité. Zcela změnili kulturu na pracovišti.
„Nebylo jednoduché tím projít, každý z nás si musel sáhnout hluboko do nitra. Změnit věci, na které jsme roky byli zvyklí. Projekt však už přináší pozitivní odezvy, vidíme to na dětech. Pediatrie i neonatologie jsou výjimkou v celé medicíně. Léčíme nemocné děti a novorozence, ale součástí našich postupů je vždycky rodič. Náš projekt vtahuje rodiče do centra dění, činí z něj rozhodovatele v péči a umožňuje jim být s dítětem 24 hodin denně. To bylo před deseti patnácti lety zcela nemyslitelné,“ řekl primář dětského a novorozeneckého oddělení Marian Šenkeřík.
Změnit dlouhé roky zažité postupy u personálu nebylo lehké. „Všichni jdou do zdravotnictví s tím, že chtějí pomáhat podle nejlepšího vědomí a svědomí. Když pak přijde někdo, že se to dá dělat jinak a lépe, tak máme výčitky, že jsme to do té doby dělali špatně. To tak není. Ale posouvá se vývoj, společnost, očekávání pacientů od nás. My se musíme v mentalitě posunout. Jestli má někdo vizi a vidí dopředu, tak musí ostatní strhnout,“ řekl Šenkeřík a vzpomněl, jak to bylo před dvaceti lety.
„Rodiče byli takřka exkomunikováni z jednotek novorozenecké péče. Všichni se obávali infekcí, k nimž jsou novorozenci náchylní. Jakýkoli pohyb osob, které neposkytovaly péči, byl doslova nežádoucí. Proto i čas rodičů s dítětem byl omezený. Ještě před třiceti lety nesměli rodiče své dítě v inkubátoru pohladit. Dnes jsme ve fázi, kdy rodiče miminko z inkubátoru vyndávají a berou si ho k sobě na tělo, a to i poměrně velmi nezralé děti. Takže vývoj je z tohoto pohledu revoluční,“ řekl Šenkeřík, který za spoluprací s mentorkami z univerzitní nemocnice ve finském Turku stojí.
Proškolování personálu trvalo osmnáct měsíců. Mimo severské země je pardubická nemocnice teprve první evropskou, která nechala své zdravotníky školit.
Rodiče se učí
„Část kompetencí jsme schopni přenést na rodiče. Musíme být schopní zaučit je a poznat, že chápou, jak se o dítě mají starat a přijmout zodpovědnost za to, že přenášíme část péče o malého pacienta na jeho nejbližší. Toto převzetí je cílem programu,“ řekl Šenkeřík.
Pro mentorku Evu Hlaváčkovou bylo školení zdravotníků na novorozeneckém oddělení výzvou. I ona ve Finsku sledovala, jak rodiče neonatologům pomáhají. „Před více než čtyřiceti lety jsem začínala na novorozeneckém oddělení jako dětská sestra. Tímto projektem jsem měla možnost pomoci změnit přístup k rodičům, tedy respekt k nim a jejich hodnotám, upozadění sama sebe jako odborníka. Tady bereme rodiče jako partnera a pomáháme mu. Je třeba uznat ho jako odborníka, možná někdy většího než zdravotníci, protože on dítě zná mnoho měsíců, a důvěřovat mu,“ řekla Hlaváčková.
Nejhorší bylo podle ní najít motivaci, aby všichni viděli smysl v tom, že přístup začne být jiný. „Dříve probíhala péče ve stylu teď děťátku uděláme tohle, tohle a tohle, nakrmíme ho, pak si ho položíte na bříško. Teď se to odehrává v duchu: Co myslíte, jak to uděláme, jak vypadá vaše děťátko? Zvládne krmení kojením, nebo mu dáme raději sondu? Jde o společně rozhodnutí matky a zdravotníka,“ říká Hlaváčková. Oddělení, kde se na péči o nedonošené děti podílejí rodiče, má třináct lůžek, dva pokoje jsou pro matku s dítětem, z toho jeden pokoj je připraven pro nezralé děti v relativně nestabilním stavu.
Nedonošených nebo jinak zdravotně znevýhodněných novorozenců, kteří využijí společnou péči matky a zdravotníků v pardubické nemocnici, je ročně okolo tří stovek.
