Poprvé jel tuto týmovou soutěž o rok dříve, poslední v osmašedesátém roce v Itálii.
„Oficiálně jsem jel Šestidenní, vždycky jen klubová družstva, bývali jsme druzí nebo třetí. Měl jsem trochu smůlu. Celkem jsem byl na deseti Šestidenních, také jako náhradník nebo předjezdec, který musel mít kvality těch ostatních,“ říká František Jeníček.
Na závodním stroji jezdil do práce
Mistrem republiky se stal v domácích šampionátech v roce 1957. Na domácí okruhy nejednou vyrazil po páteční úpravě se svou soukromou soutěžní jawou, která mu od pondělí do pátku sloužila k cestám do práce.
Kamarádi motocykloví jezdci mu říkali „komindo“. František Jeníček z Hrochova Týnce byl totiž ve své době jediný kominík mezi motocyklovou špičkou. Už tehdy se projevoval jako veselá kopa, ostatně to o něm platí dodnes. Svoji uniformu si bral s sebou i na závody k technické přejímce stroje či na stupně vítězů. Američani ho jednou v takové chvíli považovali za pastora.
„Vždycky, když jsem vyhrál nebo byl na bedně, tak jsem se oblékl do nedělní kominické uniformy s cylindrem,“ říká. Ve východoněmeckém Erfurtu se v sedmapadesátém roce účastnil čtyřdenní evropské soutěže. Tehdy zářil domácí jezdec Salewski.
„V rychlostní zkoušce jsme startovali spolu a on si stoupl do tvrdého, před ním byla louže. Já si stoupl do bláta a po odstartování jsem si to namířil do louže a spláchnul jsem ho. To mi vyčítal do nejdelší smrti, tím spíš, když jsem celý závod o pár vteřin vyhrál,“ vzpomíná.
Na stupeň vítězů se poté převlékl do kominického úboru. „Cenu mi předával jakýsi povědomý chlápek, který se mě zeptal, jestli u nás musí všichni kominíci jezdit takhle rychle. Německy jsem uměl už z válečné školy, tak jsem mu řekl, že u nás se taky zrodil socialismus, proto musí všichni tak rychle makat, nejen kominíci. On se zachechtal a já se ho zeptal, kdo vlastně je. A on říká, že je německý premiér Otto Grotewohl. A pak se zeptal, zdali u nás taky kominíci nosí štěstí. Já na to, že určitě, ale jen lidem, kteří si to zaslouží.“
Na pokračování šampionátu v zahraničí dostal zákaz
Když později vracel motorku zpátky do sídla Jawy v Praze, čekalo ho velké překvapení.
„Šéf týmu, komunista Šedina, mi řekl, že jsem dojezdil. Že moje popovídání s ministerským předsedou vysílal rozhlas a že jsem při něm zlehčoval socialismus. Nejdřív jsem to nebral vážně, ale seriál mistrovství Evropy pokračoval a já měl potom jet ještě do Švédska, Itálie a na další závody, nejel jsem však nikam, nedostal jsem nominaci ani motorku. A to i když jsem předtím vyhrál v Kasselu a v Erfurtu.
Účastnil jsem se až posledního závodu, ale jen proto, že byl doma ve Strakonicích - tam jsem vyhrál na motocyklu ČZ, její půjčení prosadil výborný inženýr Jiří Červák,“ říká František Jeníček, jehož kariéra začala už na vojně. I přes medaile ze Šestidenní za největší úspěch považuje ten první, když coby parašutista na vojně vyhrál na vojenské motorce armádní závody v motokrosu a v sajdkárách skončil druhý.
„Potom jsem vyhrál na vojenském sériovém péráku s výfuky vespod i další závody, říkám to proto, že jsem nejrychleji přetlačil bláto. Tak jsem se chytl. Začal jsem jezdit mistrovství republiky, což byly tak strašně tvrdé soutěže na fyzičku, že dojíždělo třeba jen pět jezdců. A já byl vždy mezi nimi. Tak mě nominovali i na Šestidenní, přestože jsem neměl s takovými závody žádné zkušenosti,“ vzpomíná Jeníček.
Revize komínů dělá dodnes
S „kominičinou“, jak říká svému řemeslu, začal v roce 1947 po vzoru svého otce a věnuje se jí dodnes i ve svých třiaosmdesáti letech - i když spíše prováděním revizí.
„Já měl tohle řemeslo odjakživa namouduši rád. Táta mě naučil dobrému přístupu k lidem, říkal, že kominík musí patřit do rodiny. Škoda že kominičinu změnil tehdy ještě premiér Václav Klaus, když k němu přišel kominík a on ho vyrazil s tím, že existuje domovní svoboda. Ten prosadil, že skončily jednoduché zákony platné z dob Rudolfa II., skončily koncesované živnosti a povinnost provést kominické práce podle daných vyhlášek,“ říká František Jeníček, kterého je možné spatřit také za bicími a činely ve Vejvanovické dechovce.
