Tvůrčí tým zatím poslední premiéry připravil vlastně dvě hry, a tudíž i dvě výpravy. Jedna spadá do doby čtyřicátých let minulého století a ukazuje přípravu inscenace, život za oponou a zejména vztahy a hádky hlavního hereckého páru. Ve druhém úseku se odehrává samotné představení Zkrocení zlé ženy, které herce i diváka vrátí do časů renesance. Obě části se navzájem spojují a vše podtrhává živá hudba, skvělé písně a velká taneční a sborová čísla.
„Titul Kiss me, Kate mi nabídlo vedení divadla a já se nerozmýšlela ani chvíli. Jednak jsem se muzikálem už delší dobu nezabývala a jednak do Pardubic jezdím bez váhání, budu tu vždycky ráda dělat cokoli. Zdejší soubor je v naprosto komfortní kondici, herci jsou pokaždé výborně připravení,“ řekla režisérka muzikálu Kateřina Dušková. Na městskou scénu se tak vrátila již potřetí, uvedla zde již úspěšné inscenace Don Juan a Mezi nebem a zemí.
Muzikál sestává ze dvou paralelních, tematicky podobných dějů, které tvoří jakési divadlo na divadle. Jak jste vyřešili prostor, kam se vlastně musí vejít dva příběhy?
Máte pravdu, dávali jsme dohromady dvě inscenace. Jednou je renesanční Zkrocení zlé ženy inscenované jako muzikál - herci zde sehrají několik fragmentů ze Shakespeara. A k tomu jsme museli vytvořit konkrétní divadlo v Baltimoru, na jehož půdě se celý náš příběh odehrává. Inspirovali jsme se přitom budovou pardubického divadla, vycházíme z jeho architektury a kopírujeme zdejší prostory, které divák důvěrně zná. Byla to jedna z nejnáročnějších výprav, kterou jsme spolu se scénografem Pavlem Kocychem a kostýmní výtvarnicí Kristinou Matre Křížovou dělali.
Na tiskové konferenci jste říkala, že vás na inscenaci nejvíc baví možnost odkrýt divákovi tajemství zákulisí. Jaká?
Zkusíme o sobě prozradit pár našich tajemství tak, že poodhrneme oponu, za níž se připravují inscenace, které pak divák ve vší parádě vidí. Dovolíme mu nahlédnout, s čím se herci mimo jeviště potýkají. Přidali jsme si několik situací, které v muzikálu nejsou, právě proto, abychom mohli diváka do zákulisí přivést. Uvidí tak nejen práci inspicienta, rekvizitáře nebo nápovědy, ale také vztahové problémy, vypjaté emoce, nebo jak to vypadá, když na scénu vstoupí herec, který tam nemá co dělat, a naopak - když čekáme na herce, který tam má být a není. Prostě ony situace, které občas při představení nastanou, ale divák je většinou ani nepostřehne, protože my jsme dobří a umíme průšvihy maskovat.
Jaké to je skákat mezi dvěma příběhy a hlavně obdobími? Přece jenom renesance a čtyřicátá léta minulého století je velký časový rozsah, stejně tak se liší dobové chování lidí...
V tom nám výrazně pomáhá hudba, která obě linie propojuje. Ty jsou sice zpočátku oddělené, ale pak se začnou vzájemně prolínat v tom smyslu, že příběh ze hry na jevišti vstupuje do života herců a naopak. V podstatě je to jako ze života - málokterý herec se ubrání tomu, aby mu role, na které dva měsíce pracuje, neprosákla do soukromí.
Aniž bych chtěla zacházet do detailů - co je hlavním tématem muzikálu Kiss me, Kate?
Jsem přesvědčená, že je to střet ženského a mužského pohledu na život, kdy se jeden pokouší ovládat, přemoct či „zkrotit“ toho druhého.
Kdo má větší úspěch? Muž, nebo žena?
Každou chvíli někdo jiný, opět jako v životě.
Po letech se na jeviště dostává muzikál s hudebním doprovodem naživo...
Je to tak, živá kapela, to je šťastné rozhodnutí ředitele Petra Dohnala. Tak dlouho jsme zvažovali, kterou z nahrávek použijeme, až jsme se rozhodli, tedy pan ředitel se rozhodl, že přizveme kapelu. Po první společné zkoušce jsem mu za to byla vděčná, inscenace má tak úplně jinou energii a sílu a je obohacená o dalších devět lidí, kteří s námi celý příběh vypráví. Hudební rovina, kterou nastudoval Radek Škeřík, je podle mě prostě skvělá.
Kateřina Dušková
|
Začátkem roku jste se stala uměleckou šéfkou pražského Divadla Na Fidlovačce. Jak se to tak povede, že hned po první režii, kterou jste na Fidlovačce uvedla a kterou byl Sen noci svatojánské, vám tamější vedení nabídlo takový post?
Netuším, je to pro mě trochu záhada. Odcházela jsem z Jihlavy s tím, že bych chtěla být nějaký čas na volné noze. Je pravda, že podmínky při práci na Snu noci svatojánské na Fidlovačce byly výborné. A když mi ředitel divadla Jan Koťátko nabídl spolupráci, přijala jsem ji, protože jsem po dvou měsících pobytu tam tušila, s čím můžu pomoct. Soubor byl po odchodu několika herců do Divadla na Vinohradech v jakémsi zvláštním stavu. Až tam bude situace konsolidovaná, tak se mohou začít moje kroky ubírat jiným směrem. Nicméně teď vůči Fidlovačce cítím velký dluh, protože jsem momentálně srdcem i duší v Pardubicích a v Praze na mě čekají. Takže po premiéře hned sbalím kufry a stěhuju se na Fidlovačku. Ale do Pardubic se ráda kdykoli zase vrátím...
