Někdo možná může mít představu, že práce senátora je vlastně docela pohoda. Tu a tam schůze v Praze, občas nějaký raut, stříhání pásek či dobročinný koncert. Podle senátorky Miluše Horské, zvolené podruhé na kandidátce KDU-ČSL a nestraníků v roce 2016, to však minimálně u ní tak není.
„Chodí za mnou občané s různými problémy. Když mají pocit, že jim nepomohly úřady nebo třeba policie, jdou za mnou. Chtějí, abych jim pomohla. Skoro bych řekla, že jsem se dostala do pozice jakési krajské ombudsmanky. Nejsem kouzelník a nemám čarovný proutek, ale snažím se těm lidem minimálně někde otevřít dveře a tím jim pomoci. Když se to povede, mám radost,“ uvedla senátorka Miluše Horská.
Senátorkou jste už 11 roků. Naplňuje vás stále ta práce?
Politika je velká výzva. Výzva byla už Škola Svítání, ale politika a Senát jsou v mnoha ohledech ještě větší výzvou. Problémy se na vás doslova valí. Když něco chcete o milimetr posunout, tak to stojí strašně moc energie, a ještě se to vůbec nemusí povést. Klacky pod nohy vám nehází jen lidé z opozice, ale klidně i kolegové. Kdo reálnou politiku nezažil, těžko si může představit, jak složité je prosadit i třeba úplně nekonfliktní a zcela jasně prospěšnou věc. Nicméně ta práce mne stále baví a dělám ji ráda. Nechci si hrát na nějakou velkou političku, pořád se považuji spíše za ženu z praxe.
Nicméně někdo by mohl namítnout, že třeba za Senátem i za vámi osobně toho zase tak moc konkrétního není.
Do jisté míry to je dané tím, že politici se obecně hrozně neradi na něčem domlouvají. A jak jsem řekla, je vlastně jedno v jakém dresu sedí. Koukněte se jenom na sváry ve vládní koalici. Ale na druhou stranu bych řekla, že význam Senátu především v posledních čtyřech letech jde hodně nahoru. Někdy mám i pocit, že jsme se stali montovnou, ve které opravujeme zákony z dolní Sněmovny. Je před volbami, Sněmovna šije zákony horkou jehlou, pozměňovací návrhy tam tahají jako králíky z klobouku. Sami často ani nevědí, co vlastně nakonec schválili. Když to zjistí, tak občas doslova žasnou, a my jdeme opravovat a občas se nám podaří dostat do zákona i nějaký bonus. Myslím, že to je hlavní smysl dvoukomorového parlamentu a vlastně to takhle mělo fungovat od začátku. Z různých důvodů se to však děje až v jedenáctém roce mého mandátu, ale buďme za tu změnu rádi. Obecně bych řekla, že i lidé nyní více chápou smysl Senátu.
Tak pravda je, že vás o pomoc při opravě zákonů prosila i ministryně financí či sám premiér Babiš.
Ano, to bych skoro považovala za historické momenty.
Na druhou stranu účast lidí v senátních volbách je často tristní.
To je pravda, lidí k nim chodí méně. Ale řekla bych, že k nim chodí lidé, kteří se o politiku zajímají, vědí, co se děje, jsou informovaní. Možná i proto ze Senátu prakticky zmizeli levicoví politici. Není tam taky ani jeden komunista, nikdo z SPD. To já považuji za pozitiva. Situace v dolní Sněmovně je diametrálně jiná.
Ovšem pro politický vývoj v zemi je právě ona klíčová. Jak vůbec odhadujete výsledek podzimních voleb?
Nástup Pirátů a Starostů byl velkolepý, v jeden čas to vypadalo, že asi jasně vyhrají. Pak se proti nim zvedla místy až nechutná kampaň a logicky začali padat. Takže si bohužel myslím, že to spíše opět dopadne jako nějaká zvláštní plichta, která bude k nedohodnutí a která nikam nepovede. Do toho se vloží opět pan prezident a je velká šance, že současný marasmus bude pokračovat dál. Vsadila bych si tak na to, že jednoznačný vítěz nebude, a bude z toho bramboračka. Vítězí populismus, vládní strany si část voličů vlastně kupují a ono to funguje.
Někdy se mluví o hrubnutí politické scény. Asi se na tom nedají upřít zásluhy prezidentovi Miloši Zemanovi a ani premiér Babiš nejde pro ostřejší výraz daleko. Změnila se v tomto politika za oněch 11 let?
Stoprocentně. A oba pánové na tom mají skutečně velké zásluhy. V uvozovkách. Je až šokující sledovat, jak pod vlivem politiků hrubne samotná společnost a jak ten úpadek může být rychlý. A naopak je strašná dřina to vytáhnout nahoru a chovat se slušně. Často mi lidé říkají, že by byli rádi, kdyby bylo více politiků jako já. Jenže to není nakažlivé. Nakažlivé je spíše být hrubián, sprosťák a někoho urážet. Z mého pohledu ale není jiná cesta než s tím bojovat slušností. Ale musím uznat, že míříme prakem na dělo. Křik je bohužel vždy vidět více než slušnost. Ta se bere jako samozřejmost a nikoho moc nezajímá.
Máte chuť kandidovat v dalších senátních volbách? Momentálně nevidím v Pardubicích osobnost, která by vás mohla v přímé volbě porazit.
Situace tak může vypadat, na druhou stranu my Češi se často necháme ve volbách ošálit něčím novým, něčím neokoukaným, takže bych to zase tak jednoznačně neviděla. Nikdy nemůžete brát volby jako samozřejmost. Vždy jdete hrát vabank – buď to vyjde, nebo ne. Taky se může stát, že už budu lidi po těch letech trochu nudit a vyberou jiného kandidáta, což by bylo naprosto v pořádku. To je základ demokracie. Pro mne je klíčové, abych mohla dál chodit po městě s hlavou vzpřímenou, aby se mi lidé nevyhýbali, abych neměla ze své práce špatný pocit, abych se mohla podívat do zrcadla.
Blíží se i prezidentská volba. Ta by vás případně nelákala?
Bylo období, kdy se mne na to hodně lidí docela často ptalo. Nějaké úvahy tímto směrem byly. Ale musím říct, že by mne to nelákalo. Jako místopředsedkyně Senátu jsem si zkusila, jaké to je mít vysokou ústavní funkci, a musím říct, že pokud tu práci chcete dělat dobře, moc vám toho na soukromý život nezbude. Soboty neděle jsou pryč, je to zápřah. A já bych to nedokázala dělat napůl. Kdybych měla v takové funkci být, tak by ji nechtěla dělat jako Miloš Zeman, ale jako slovenská prezidentka Zuzana Čaputová. A na to už nemám dostatek energie. Takže do toho nepůjdu, myslím, že jiných kandidátů bude i tak dost a dost.
Letos jste zažila i velmi radostnou rodinnou událost, kdy se vaší dceři a hokejistovi Tomáši Zohornovi narodil syn. Jak si užíváte roli babičky?
Velice. Od první dcery mám dvě vnučky a nyní přibyl vnouček. Je to radost, hlavně v tom, že se dítě narodilo zdravé. Jako ředitelka Školy Svítání vím, co všechno se může stát. Nicméně Tomáš už má angažmá ve Švédsku, takže naše chvilky štěstí nebyly nejdelší, ale to je život.
Možná i na vás fanoušci Dynama spoléhali, že budete tlačit na to, aby Tomáš zůstal s rodinou už v Pardubicích.
Ta doba je dnes jiná. My jsme nemohli nic. Dnešní možnosti jsou úplně jiné. Pokud má Tomáš stále takovou výkonnost, že o něj mají zájem v zahraničí, tak je dobře, že to využil. Dítě je zatím malé, nebude problém se o ně ve Švédsku starat. Hodně jim to přeju a fandím jim, že takovou možnost mají. Jazyky umí, určitě se tam neztratí. Ale chci, abych byla aktivní babička, aby si mne vnoučata pamatovala. Jezdím s nimi k moři i na hory, udržuji se, abych byla pro ně stále fit.
Takže vás nyní čekají časté výlety do Švédska.
Je to tak. Po Rusku přichází zase další destinace, ale to nebude problém. Určitě si na ně čas udělám.
