Díky za vše! Kusý, Říha i Lubina změnili Dynamo, na galavečer už nemohli

Hokejové Dynamo Pardubice v úterý uspořádalo galavečer, na kterém oficiálně oslavilo 100 let od svého založení. Ovšem řada osobností na akci dorazit nemohla. Předčasná úmrtí připravila o slávu generálního manažera Zbyňka Kusého, kouče Miloše Říhu či střelce Ladislava Lubinu.

Marek Trončinský

Živel nejen na ledě

Obránce Marek Trončinský přišel do Pardubic v lednu 2017 z Mladé Boleslavi, aby klubu pomohl k záchraně. To se i díky mnoha jeho gólům a nahrávkám povedlo.

Okamžitě se stal miláčkem ochozů. Legendární je jeho pohlavek, který v derby proti Hradci Králové uštědřil Bedřichu Köhlerovi. V Pardubicích nakonec byl necelé dva roky, ale město si oblíbil a zůstal v něm.

Bohužel pro něj až příliš holdoval nočnímu životu, to se mu 22. května 2021 stalo i osudným. Ve 32 letech.

„Dodnes mne mrzí, že lidé kolem něj, ti, se kterými se chodil bavit, neřekli: Hele, Marku, uber. Sám jsem to zkoušel, ale bohužel,“ říká manažer Dynama Dušan Salfický.

Všichni tři měli velké nadání pro svou práci. Významně se zasadili o to, aby Dynamo bylo tam, kde dnes je. Všichni měli kontroverzní pověst. A všichni už nejsou mezi námi.

Zbyněk Kusý, Miloš Říha a Ladislav Lubina. Tři persony, které se kulaté stovky klubu nedožily.

Zbyněk Kusý

Jeho jméno bylo během úterního galavečera několikrát zmíněno. Logicky. Většina lidí soudí, že právě on stál za přeměnou regionálního oddílu ledního hokeje na velkoklub, který svou aurou nenechává nikoho chladným. Fanoušci ho zbožňují, rivalové nenávidí.

„Klub si po úspěších v osmdesátých letech nevedl v půlce devadesátých let vůbec dobře. Byla tady velká krize a s Dynamem to vypadalo všelijak. Zbyněk byl ten, který to začal vracet zpátky na nohy a vybudoval klub, jenž zase začal vyhrávat tituly,“ uvedl sportovní manažer Dynama Dušan Salfický, který Kusého zažil jako svého šéfa.

Kusý byl u titulů Pardubic z let 2005, 2010 a 2012. Za ten poslední dostal od tehdejšího majitele klubu Romana Šmidberského jako dárek vyhazov. Přestože konec byl pro manažera mimořádně trýznivý, nikdy proti klubu neřekl do médií křivé slovo. „Proboha, vždyť je to moje dítě, nemůžu mu ubližovat,“ říkával s oblibou.

Oslavy 100. narozenin Dynama vrcholí, fanoušci se dočkají filmů i výstavy

Úplného pádu Dynama do baráže se nedožil. Zemřel v listopadu 2015 ve 49 letech. Nejpravděpodobnějším scénářem náhlého úmrtí se jevilo selhání srdce, s nímž měl Kusý v minulosti problémy.

„Byl strašně ambiciózní. Hokeji byl ochoten obětovat vše. Pokud měl pocit, že to pomůže, pustil se do toho třeba v neděli o půlnoci,“ řekl Salfický.

Miloš Říha

Miroslav Hlinka

Smutný kapitán

Útočník Miro Hlinka odehrál za Pardubice také jen něco přes dvě sezony, ovšem během nich se dostal na post kapitána. Měl velký respekt v kabině i u fanoušků.

A každý, kdo byl v roce 2007 v Praze na posledním šestém finále Sparta – Pardubice, si pamatuje jeho obří zklamání a usedavý pláč nad druhým místem. Spoluhráči ho nemohli utěšit. Přitom Hlinka se stal v dresu slovenského národního týmu mistrem světa a vlastnil federální titul z Trenčína i ten český ze Zlína.

V září 2014 spáchal sebevraždu, bylo mu 42 let.

Pardubice byly pro Miloše Říhu první pořádnou trenérskou štací. Bývalý úspěšný hráč ji zvládl na jedničku a dostal se mezi nejúspěšnější české kouče. Právě on začal klub v druhé půlce devadesátých let zvedat směrem k play off.

Nakonec s týmem získal dvě stříbra v letech 2003 a 2007, kdy Pardubice prohrály poměrně krutě finále nejprve se Slavií a pak se Spartou.

„Byl to trenér, který mně vlastně jako první dal šanci chytat ligu. Byl velmi přísný, sebevědomý. A výjimečný v tom, že začal trénovat jako velmi mladý. Ocenil bych na něm, že uměl pracovat s různými týmy. S mladými, ale i s těmi zkušenějšími. Navíc to byl velký sportovec, nevynechal žádný tenis, nohejbal. Strašně nerad prohrával,“ uvedl Salfický.

Miloš Říha se nakonec dostal i k národnímu týmu, se kterým mu na MS 2019 v Bratislavě těsně unikla medaile. Zemřel 31. srpna 2020 ve věku 61 let.

Ladislav Lubina

Adam Svoboda

Bavil tribuny

Bavič publika a skvělý brankář. Mistr ligy se Slavií z roku 2008 a mistr světa 2005. Adam Svoboda většinu gólmanské kariéry strávil v Pardubicích, ale kýžené zlato s nimi nezískal. Byť ve finále 2003 měl k němu velmi blízko. Na konci kariéry se vrátil do pardubické arény, kde dostal na starost výchovu mladých brankářů.

Nebe se nad věčně usměvavým Adamem začalo zatahovat v lednu 2019, kdy měl autonehodu pod vlivem alkoholu. O pět měsíců později spáchal ve svém domě v Srchu sebevraždu. Bylo mu 41 roků.

Enfant terrible českého hokeje. Střelec, kterých se rodí jen málo. Vtipálek, ale také raubíř a provokatér. V soukromém životě bohužel až někdy moc bujarý, s čímž se pojily průšvihy v čele s tragickou autonehodou, při které zemřel otec fotbalového reprezentanta Vratislava Lokvence.

„Láďa byl úžasný sportovec. U všeho, co se dělo mimo led, musel být. Hrál všechno a všechno chtěl vyhrát. Nenáviděl porážky. Raději by na ledě umřel, než aby viděl soupeře vyhrát. Byl to buldok, který se nebál ničeho a nezkazil žádnou srandu. Jako hráč byl neskutečný, stále vidím ten jeho gól proti Třinci, kdy vykoupal celou pětku. Škoda toho jeho osobního života, který mu zkazil slušně rozjetou trenérskou kariéru,“ dodal Salfický.

Ladislav Lubina, který v Dynamu bral titul v roce 1989 jako hráč a v roce 2012 jako trenér, zemřel 14. září 2021 na nádorové onemocnění. Bylo mu 54 let.

Sezonu začal, ale nedokončil

Jediným hráčem, který vinou úmrtí zmizel z aktuální soupisky pardubických hokejistů, byl v září 2007 obránce Martin Čech. Jeho tragický den později detailně popsaly Lidové noviny ve svém cyklu Pohnuté osudy Z dnešního pohledu vzhledem k osloveným respondentům se celý příběh jeví snad ještě bolestněji než v tragickém dni.

„Bylo 6. září 2007. Sychravo. Hokejový obránce řídil svoji Škodu Octavia z Pardubic domů do Havlíčkova Brodu. Nikoliv přes Trhovou Kamenici, kudy se běžně jezdí, ale přes Čáslav. Tohle byla Čechova trasa, i když o něco delší. Tudy to měl zkrátka raději. Jenže na té silnici se hromadila dešťová voda. A řidič jel ve voze s příliš sjetými pneumatikami. Navíc nedávno pořídil dům před rekonstrukcí a ten den se měl sejít s architektem i dělníky. Nabíral zpoždění a spěchal. Všechno špatně,“ napsal server o nehodě, při které jednatřicetiletý hokejista přišel nedaleko Golčova Jeníkova o život. Zrovna ten den kupoval nové bačkůrky své tříleté dcerce.

Chod klubu, který jen pár dní předtím vyhrál Tipsport Cup, a částečně tak zacelil smutek po jarním prohraném finále se Spartou Praha, dostal tvrdou ránu. „Neuvěřitelně nás to zasáhlo,“ hlesl při vzpomínce na den hrůzy trenér Miloš Říha s nepřítomným pohledem a zadržoval slzy. „Já tomu pořád nechtěl uvěřit. Ale když jsem přijel na stadion a viděl, jak se všichni scházíme, tak to na mě padlo,“ vzpomínal na situaci ve zmíněném článku dnes už také zesnulý kouč.

Právě před pardubickou halou se scházeli nejen hráči, ale i stovky fanoušků. Na kamenné soše byla přilepena Čechova fotka, kolem lidé pokládali květiny a plyšové hračky. Stejně jako v místě tragické autonehody hořely desítky svíček.

Ty první zapálili týmoví spoluhráči, kteří se svým parťákem vyhráli ještě dva dny předtím finále letního poháru. A teď jako jedni z hlavních favoritů měli společně obhajovat pozici vicemistra extraligy.

Klub okamžitě zrušil ranní trénink i páteční přípravný zápas s Třebíčí. Netrénovalo se ani přes víkend.

V šatně, kde by jindy padaly vtípky a legrácky, teď byla chmurná nálada. „Ještě včera tady seděl a všechno bylo o. k.,“ měl hlavu v dlaních útočník Miroslav Hlinka, který o sedm let později téměř na den přesně spáchal sebevraždu.

Hráči během následující sezony, která měla za nedlouho začít, nastupovali s malou trojkou na hrudi, což bylo číslo, které nosil Čech přezdívaný Čenda na dresu. „Jeden z těch, o kom se nedá říct negativní slovo,“ říkal Miro Hlinka.

„Byl nenápadný a skromný, a přitom vynikající hráč,“ dodával kouč Říha. „Byl to náš kamarád. A nikdy si na nic nestěžoval.“

Na Martina Čecha se ovšem v Pardubicích nezapomnělo. Jeho dres stále visí na zdi hned vedle vchodu na proslavenou jižní tribunu. Fanoušci si skvělého beka mohou připomínat během každé návštěvy arény.

Martinec, Hašek, Hejduk, Eliáš či Hemský. Galavečer byl speciální

Vidět pod jednou střechou tolik hokejových legend se hned tak nepodaří.

Galavečer pardubického Dynama ozvláštnily v úterý večer hokejové hvězdy let minulých, a to včetně těch, které se v Pardubicích už téměř neobjevují.

Útočníci Milan Hejduk a Aleš Hemský, mistři s Pardubicemi z roku 2005, totiž svůj život už mají v USA a domů jezdí sporadicky. „Jsem rád, že tady mohu být. Je to pro mne stále speciální. Začínal jsem tady jako junior a mé hlavní přání bylo dostat se do ‚A‘ týmu. To se povedlo a zbytek už byla jen historie,“ uvedl Hejduk, který se stal v roce 2003 nejlepším střelcem slavné NHL a v roce 1998 vyhrál olympijské zlato v Naganu.

Možná pro někoho překvapivě přijela i legenda New Jersey Devils Patrik Eliáš. Za Pardubice totiž odehrál jen pět utkání v roce 1999, kdy se se svým zámořským klubem nemohl dohodnout na smlouvě. „Můj táta celý život fandil Pardubicím, takže když mne pan Kusý oslovil, měl jsem o důvod víc smlouvu podepsat,“ vyprávěl Eliáš, který se i přiznal k tomu, že tehdejší šéf Dynama nebyl spokojený s jeho hrou ani s výkony Brendana Morrisona, kterého Eliáš vzal ze zámoří do Pardubic s sebou. „Zavřel nás do kabiny a docela nám vynadal. Brendan na to jenom koukal a slíbil, že se naše výkony rychle zvednou,“ rozesmál slušně zaplněnou arénu Eliáš.

Další vtipný moment zajistil bývalý útočník Dynama Jiří Cetkovský, který dostal cenu za nejlepšího bitkaře v dějinách Dynama. Vysoký útočník, který má s klubem dva tituly, je totiž znám svou nechutí k veřejnému vystupování, a tak s moderátorem Martinem Dejdarem měli sehranou velmi kusou scénku. „Jak se tak stane, že začne bitka?“ ptal se Dejdar. „Hned!“ vypálil bijec.

Jinak nejvíce aplausu, a to opakovaně, braly dvě největší persony klubu – Vladimír Martinec a Dominik Hašek. Oba byli u třech titulů (Martinec dvakrát jako kouč), a tak z pódia téměř neslezli. Extrémní Haškova výkonnost se ukázala hlavně ve chvíli, kdy před diváky nastoupil jako člen vítězného týmu z roku 1987, který dnes tvoří hlavně borci v důchodovém věku, a pak si to samé zopakoval za rok 2010 s několika hráči, kteří v lize stále válí.