On Jarda. Ve vězení si odpykává 15letý trest za pokus dvojnásobné vraždy ve stadiu přípravy. Ve vězení skončil, když mu bylo dvacet. Deset let si již odseděl.
Ona Jiřina Kočí. Roky sexuálně zneužívaná duchovním, která se léta prala s tím, co se jí dělo.
Po osm týdnů seděli oba aktéři v kruhu šesti obětí a šesti odsouzených za násilné trestné činy, krádeže a vloupání a sdíleli své příběhy. Zcela určitě o sobě vědí víc než jejich rodiny.
„Pro mě přišel tenhle projekt ve vhodnou chvíli. Když jsem začínal ve výkonu trestu, byl jsem arogantní, namyšlenej, narcistickej floutek. Nebyl jsem na to připravený. Ani znalostmi, ani psychicky. Teď po deseti letech už ano. Dalo mi to emocionální rozvoj, uvědomil jsem si, že po deseti letech v prostředí vězení jsem stále člověk,“ říká Jarda.
Za roky ve věznici si kolem sebe vybudoval ochrannou bublinu, do níž nikoho nepouštěl. Tak ve vězení přežíval.
„Už vím, že i po tolika letech tady jsem schopen cítit soucit, lítost, slitování, bezmoc a abnormální vztek z prožitků druhých osob. Dostal jsem naservírovaný ten hnus, co se stal někomu jinému. Jinde si to nedokáže člověk uvědomit. Tady přede mnou nebyl nikdo ve stínu, ale skuteční lidé, kteří měli svoji tvář a jejich slzy byly skutečné,“ říká Jarda.
O sdílení svých pocitů během projektu nechtěl introvertní Jarda zpočátku pro MF DNES mluvit. Pomohla mu přítomnost Jiřiny, která stála vedle něj. „Ona je torpédo. Přišla a čišela z ní taková energie na to, co všechno měla za sebou. Byl to neuvěřitelný kontrast. Na jednu stranu její temperament, na druhou to, čím si prošla. V tomto prostředí věznice to tak není. Získala si mě těmi svými výboji,“ popisuje Jarda.
Do drsně monotónního řádu věznice přišla Jiřina jako civilní člověk ‚zvenku“ a navíc žena. Tedy kombinace ve světě věznice zřídka vídaná. „Ona přišla a na druhé schůzce mě objala. Toto se děje ve vězení kriminálníkovi? Úplně mě emocionálně rozsekala,“ říká Jarda.
„Když je člověk otevřený ke sdílení, tak k němu získáte vztah a vnímáte ho jako kámoše, parťáka. Už to není cizí člověk. A když to není cizí člověk, tak ho obejmu, protože ho ráda vidím,“ vysvětluje Jiřina.
„Sezení večer skončilo a já do dvou hodin do rána vykouřil 14 cigaret a myslel na to, co jsem slyšel,“ říká další odsouzený Erik.
„Terapie na dřeň“ mávala se všemi aktéry. Pracovnice věznice přiznává, že šestice odsouzených pak dlouho vstřebávala, co jim oběti svěřily. „Vězni jsou lidi jako my. Kdyby se stát zaměřil na to, aby se s nimi ve věznici více pracovalo, pomohlo by jim dohnat to, co jim třeba nedala rodina a kvůli čemu skončili tam, kde skončili. Méně vězňů by se vracelo zpátky a stálo by to stát méně peněz,“ říká Jiřina.
Za osm týdnů mezi nimi vznikl vztah, pro nějž většina aktérů nemá definici.
Jiřina: S lidmi vztahy nenavazuju, s Jardou ho mám
„Pro mě je Jarda blízký člověk. Ale přítelem bych ho nenazývala, na to se tolik neznáme. My sdíleli ty nejdrsnější informace a ty z nás udělaly blízké lidi. Kromě manžela a rodiny přátele nemám. Nenavazuju s lidmi vztahy. Moje zkušenost mi radí nikomu nevěřit. S těmito lidmi jsem prožila tak intenzivní zkušenost, že jim věřím,“ říká Jiřina.
Sehnat oběti, které by si šly vyřešit svoje problémy do věznice, je alfou a omegou projektu Building Bridges.
„Pro oběti je nepředstavitelné jít si o svým problémech a traumatech povídat s někým cizím do věznice. Rádi bychom co nejvíce používali svědectví obětí, které projekt absolvovaly, aby se další oběti nebály. Ten, kdo tímto projde, pociťuje naplnění a oběti pak chtějí prodloužit projekt. Ale najít je, vyhledat a oslovit je těžké, tam neplatí žádné inzeráty. Vstup obětí je úplně zásadní,“ řekla ředitelka Mezinárodního vězeňského společenství Gabriela Kabátová.
Building BridgesProbíhá opakovaně v mužských i ženských věznicích.Setkávají se v něm k restorativnímu dialogu nesouvisející oběti a pachatelé (6 + 6) za přítomnosti facilitátorů po dobu 8 týdnů uvnitř věznice. Hovoří na témata přijetí odpovědnosti za zločin, rozpoznání falešné viny (oběť má pocit, že něčím zločin zapříčinila a pachatel svou vinu popírá), náhrady za čin a diskutuje se o odpuštění. Lidé se snaží vzájemně pochopit, co ke zločinu vedlo, proč se stal právě jim nebo co vedlo pachatele k tomu, že jednali tímto způsobem. Projekt probíhá v několika cyklech uvnitř věznic a má vysoce pozitivní dopad na oběti i na pachatele, kteří prvně za zločinem vidí skutečného člověka, kterému někdo ublížil, nikoliv jen paragraf, slyší jeho pocity a prožívají s ním jeho utrpení. Oběť zase vidí zranitelnost pachatele, přestává si ho démonizovat a může mu říci, co cítí a osvobodit se od svých traumat či osvobození nastartovat. |
Také Jarda vyprávěl svůj příběh obětem. Odpustit si své osobní selhání nedokáže.
„Toho nejsem hoden,“ řekl. Ve 30 letech si chce dodělat maturitu, dva výuční listy už má. Plány ne, snad sny.
„Nemám skutečné podněty, abych na nich mohl postavit svůj plán. Potkám se s realitou a z té mám strach. Mám rodinu a přátele, o koho se opřít. Ale to nejdůležitější je v hlavě. A bojím se selhání,“ říká Jarda (pozn. red.: jméno odsouzeného Jaroslava je pseudonym, své pravé jméno zveřejnit nechtěl).
